Britské listy plně závisejí na finančních příspěvcích čtenářů. Prosíme, přispějte. ➥

New York Times se odmítají omluvit Trumpovi za pravdu o Íránu

27. 6. 2025 / Fabiano Golgo

čas čtení 4 minuty

V době, která není tak odlišná od naší - ba co víc, možná je až nepříjemně totožná - žil jeden prezident, jenž zacházel s pravdou jako herec s kostýmem: měnil ji, popíral, nebo si ji přizdoboval podle potřeby scény. Tento týden se opět zvedla opona podivného amerického politického divadla, když prezident Donald Trump pohrozil žalobou proti listu New York Times. Důvod? Dopustili se prastarého zločinu páchaného v demokratických společnostech: zveřejnili něco pravdivého, co mu nebylo po chuti.

Buďme na chvíli shovívaví. Trump si zřejmě představoval bombardování íránských jaderných zařízení jako scénu z hrdinského filmu, kde hrdina stiskne knoflík, nepřítelův bunkr exploduje a do toho zní triumfální hudba. Jsou tam projevy, vlajky a možná i orchestr Johna Williamse. Skutečnost však byla podstatně prozaičtější: letadla vzlétla, bomby padaly, prach se zvedl - a uran zůstal, kde byl.

The New York Times i CNN se v duchu staromódní novinářské praxe zeptaly: co se vlastně stalo? Promluvily si s úředníky, přečetly si zprávy a napsaly cosi příšerného: že nálet přinesl méně, než Trump tvrdil. Ne nic, ale rozhodně ne Hirošimu. Zpoždění o pár měsíců, ne o léta. Modřina, ne useknutí hlavy.

Za tento zločin - říct veřejnosti to, co americká armáda řekla své vlastní vládě - Trump hřímal o „nepatriotických lžích“. Z Bílého domu odletěl právnický dopis, kanónový výstřel vyrobený z prezidentské zuřivosti a naleštěný olejem sebelítosti. The New York Times odpověděly s obdivuhodnou stručností: žádná omluva nebude. Žádná omluva není nutná. Řekli pravdu nejlépe, jak mohli.

V demokracie - stejně jako na zahradě - není užitečné zalévat pouze plevel. Žurnalistika, jako zahradničení, musí kopat. A zde kopání odhalilo něco pozoruhodného: že ministr obrany, ministr zahraničí, ba dokonce i Trump sám přiznali, že odhady úspěchu byly „předběžné“. Ve skutečnosti - a to je třeba ocenit - slovo předběžné bylo druhým slovem v článku The New York Times.

A přesto Trump - jenž často mluví o velikosti svých vojenských úspěchů a nikdy o jejich poznámkách pod čarou - prohlásil, že takové zprávy jsou zlé. Tisk, tvrdí, by měl být spíše roztleskávačkou než kritikem. Člověk si jej snadno představí na shromáždění, jak s třpytivými pompony skanduje „U-S-A“, jako by přesnost byla zradou.

Jeho ministr obrany Pete Hegseth - muž, který si plete hlasitost s jasností - obvinil novináře, že „manipulují veřejností“. Rozzuřilo ho, když se jej někdo zeptal, proč mluví o „našich chlapcích v bombardérech“, když na misi byly i ženy. Odpověděl starou fintou: obvinit tazatele z posedlosti pohlavím, když vše, co chtěl, byla odpověď o skutečnosti.

Zatímco Amerika se hádala, evropské zpravodajské služby potvrdily to, co už uniklo z amerických: uran nebyl během útoku ani v cílových objektech. V ironickém zvratu děje se z velkolepého výbuchu stal ohňostroj nad prázdnou krajinou. Přesto Trump trvá na svém: útok byl „spektakulárním vojenským úspěchem“. A kdo může odporovat muži, který realitu svírá tak pevně, až se pod ním pravda láme?

Člověk se ptá, co by se stalo, kdyby noviny psaly jen to, co si Trump přeje. Zmizel by uran? Zhroutily by se centrifugy hanbou? Ohnula by se skutečnost pod tíhou ega? Ne. Tak bomby nefungují. Tak pravda nefunguje. Tak demokracie nefunguje.

Nakonec nejpozoruhodnější není to, že Trump lhal. To prezidenti dělali už dřív. Pozoruhodné je, že instituce - staré, nedokonalé, unavené cynismem - se přesto postavily a řekly: Ne. Neomluvíme se za to, že děláme svou práci. Neakceptujeme, že pravda je nepatriotická.

Pokud je toto nepatriotické, pak buďme všichni zrádci ve službě pravdě.