Demokracie, mezinárodní právo i lidskost umírá a česká inteligence mlčí, protože z humanitních oborů zbyly prázdné skořápky

7. 8. 2025 / Ivan Větvička

 

Odpověď jasně vyplynula z článků, které popisují hru na schovku na KTF. Matyáš Zrno se v článku Rektorka bušící na děkana a katolická teologická fakulta v rozkladu (https://nazory.aktualne.cz, 30. 7.) odvolává na anonymní (ale jemu známé) zdroje z KTF i z pražského arcibiskupství a píše: „Fakulta je v rozkladu, a kdyby nešlo o naši nejstarší fakultu, bylo by nejlepší ji zrušit.“ Příčiny tohoto stavu jsou dvě:

I.

Krajně nepříjemným, ale v konečném důsledku méně závažným problémem je interní boj dvou frakcí akademiků, kteří mají rozdílné představy o směřování fakulty. Takové střety mohou zničit jednotlivé osobní kariéry, ale zřídka celý obor. Historie evropských univerzit je protkána takovými příběhy a vše může mít i dobrý konec – poražení odejdou a založí novou školu, která bude zdatně konkurovat mateřské univerzitě; cest k poznání díky tomu přibyde. (Tak například založili nespokojenci z Oxfordu neméně slavnou univerzitu v Cambridgi.)

II.

Zásadním problémem je naprosté podfinancování humanitních oborů, a to nejenom na KTF. To mnoho oborů zničilo na generace ještě účinněji, než komunistický útlak před rokem 1989. Platy (s výjimkou profesorských) nepokrývají základní životní náklady (zejména v Praze, pokud nemáte vlastní bydlení). Situace dospěla tak daleko, že docent Jakub Jinek, vedoucí katedry filosofie a práva na KTF ve výše citovaném článku říká: „Fakulta je místem, kde pracují lidi, kteří nepotřebují peníze. Buď to jsou kněží, řeholníci, nebo manželky, které živí manžel. Anebo lidé, co mají výdělek jinde, třeba kunsthistorici, kteří k tomu mají galerii. A jediné, co chtějí od té instituce (KTF), je statut – dobré jméno z činnosti na univerzitě. Jenže zároveň chtějí, aby se po nich nic nechtělo. Nízké mzdy jim nevadily. Jenže když přišel rektorát s tím, že se zvýší mzdy, museli jsme začít šetřit a najednou se ukázalo, kdo je jak výkonný a co kdo přináší do společné kasy. KTF má popravdě spolu s husitskou teologickou fakultou nejhorší pověst na celé univerzitě. Někteří lidé tady nepublikují vůbec, nedělají to, co mají.“ To potvrzují i další anonymní (ale redakci aktuálně.cz známé) zdroje z KTF: „Akademické prostředí není byznys. Musíte jednat s každým v rukavičkách, zvláště tady na KTF je to chráněná dílna. Když se podíváte na profily zaměstnanců, zjistíte, že většina nemá splněnou ani minimální publikační činnost.“ S tím souhlasí i další anonymní zdroj z vedení fakulty: „Kdybych byl skutečný manažer, tak musím vyházet tři čtvrtiny lidí.“

Je snad KTF plná práce neschopných lemplů? Samozřejmě nikoli. Mnozí pracovníci KTF přednášejí a někteří velmi dobře. Rádi by také psali pěkné publikace, ale k tomu je potřeba nejprve provést kvalitní vědeckou práci, a to stojí peníze – nejenom na platy, ale také na uhrazení dalších nákladů spojených s výzkumem. Humanitně zaměření odborníci sice pro svoji práci obvykle nepotřebují tak drahé přístroje, jako třeba astronomové, ale i oni se neobejdou bez studijních cest po světě – i kdyby měli jenom objíždět knihovny a studovat literaturu, která zatím nebyla digitalizovaná. Po tu dobu musejí někde bydlet, jíst, mít k dispozici techniku, s jejíž pomocí si pořídí kvalitní reprodukce studovaného materiálu, počítač… Tyto zdánlivé samozřejmosti na humanitních oborech zdaleka samozřejmé nejsou.

Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (FF) je například běžné, že se fakulta zdráhá platit stravu na zahraničních cestách – s odůvodněním, že doma přece člověk také jí a univerzita mu to neproplácí. Anebo vás pošlou povinně na semestr do Říma s příspěvkem 22 eur na den – ve svatém roce, který se ve Věčném městě nese ve znamení nekřesťanských cen. Na FF není samozřejmé, aby všichni zaměstnanci a lektoři měli své pracovní místo, natož přidělený počítač. A doktorandi až do loňska neměli vůbec kde sedět, nyní dostali společnou místnost pro přibližně 20 lidí (doktorandů je 350); bez počítačů, ty snad přijdou v příštím školním roce.

Základní doktorské stipendium je 10 500 korun měsíčně, pokud absolvujete semestrální zahraniční stáž, složíte zkoušku z jazyka či uděláte státnice, vzroste asi na 12 000. V souladu s nařízením vlády se doktorandi od října dočkají výrazného navýšení na necelých 24 000 korun, ale týká se to jenom těch, kteří v říjnu nastoupí k novému studiu. Jejich služebně starší kolegové si budou muset vystačit se 17 000 korunami. A pokud si někdo dokáže přilepšit, třeba příplatkem za výuku nebo z grantu, stipendium se mu o tuto částku sníží, aby zbyly peníze pro studenty, kteří takové štěstí neměli.

To není výsledkem zlovůle fakulty či univerzity, ale důsledek nedotažené reformy vysokého školství – vláda sice přikázala univerzitám zvýšit doktorská stipendia, ale neposlala jim na to peníze. Takže vedení kličkuje a improvizuje, jak může.

Výsledkem je, že současní doktorandi na FF mají s ohledem na růst cen v konečném součtu výrazně horší pracovní a životní podmínky, než jaké jsem měl před pětadvaceti lety, když jsem studoval paleontologii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. (Byl mi přidělen stůl se slušným počítačem připojeným na optické vlákno, stipendium 5000 korun a bylo samozřejmé, že náklady na schválené cesty budou plně hrazeny.) A to byla paleontologie bezkonkurenčně nejchudším oborem mezi přírodovědci. Možnosti, jaké mají doktorandi na technických oborech, jsou pro studenty humanitního zaměření už ryzí sci-fi; mohou si je se svým vzděláním pouze představovat.

Do problematiky doktorských stipendií a absurdit financování zahraničních cest na FF zde nechci zabředat (a že by bylo o čem psát), použil jsem je pouze jako ilustrační příklad, jenž dokládá, že lidé, kteří se rozhodli zasvětit život humanitním oborům, živoří bez peněz nejenom na KTF. Nejhorší je, že mnozí „humáči“ si na chronické podfinancování již tak zvykli, že ani nedokáží vyčíslit veškeré náklady spojené s výzkumem. Automaticky předpokládají, že budou doplácet ze svého. Pokud někdo žádá plnou náhradu, je vnímán jako nenažranec.

Výsledek je vždy tentýž, ať už jste doktorand, nebo odborný asistent (ostatně, ani docentům se příliš dobře nevede) – prací v humanitním oboru na univerzitě se nelze uživit. Kdo přesto zůstává, má jiný zdroj příjmů (pracuje souběžně jinde, projídá dědictví, zbídačuje rodinu, nebo alespoň bydlí ve svém), nebo je extrémní asketa, což obvykle deformuje i jeho dílo, výuku a publikace. Ostatní přicházejí, práce jim bez základní podpory nejde od ruky, a nakonec odcházejí, aniž by publikovali (nebo své výsledky zveřejní nějakým obskurním, ze světa takřka nedohledatelným způsobem), aby byli nahrazeni kohortou dalších idealistů, kteří to na chvíli zkusí a po čase se vzdají. Zlomení a naštvaní, protože veškeré náklady na plnohodnotný základní výzkum ze svého většinou nezaplatí ani bohatí lidé. Kdo to udělá, nebude dlouho bohatý…

Ten, kdo si tímto cyklem marnosti právě prochází, nemá čas a chuť věnovat se věcem veřejným. Bojuje o holé přežití, snaží se nějak zaplatit alespoň to nejnutnější a na fakultě splnit povinnosti, ze kterých není úniku. Vše ostatní je nadstavba, na kterou jednoduše zapomenete. Na FF právě působím a píši z vlastní zkušenosti. Mám (myslím si, že pozoruhodné) výsledky z terénních výzkumů na Kavkaze z loňska a letoška. Články leží ve formě poznámek a nezpracované dokumentace na stole, a ještě tam nějakou dobu pobudou – nejprve musím splnit fakultní rozkazy.

A také jsem chtěl do Britských listů napsat příspěvek o tom, jak po Trumpově zvolení prezidentem USA ožili extremisté v Itálii – americký prezident, který pohrdá demokracií je pro ně živou vodou a Evropa nesmí ignorovat ani hrozby z minulosti, jakou byl například komunismus, které pokládala za dávno překonané. Důležitý text a… Nevyšel, ještě jsem ho nenapsal. I některé jiné články, které se na Britských listech nakonec objevily, jsem dokončil třeba po roce, ač by mi měl stačit jeden delší večer. A třeba o výhodách proudových dronů jsem chtěl napsat krátce po ruském vpádu do ukrajinského vnitrozemí. Nenapsal, a už nejspíš nenapíši, protože se mezi tím takové stroje dostaly do sériové výroby a brzy změní obraz nebe nad frontou. Trestuhodná zpoždění, jaká byste u mě v době, kdy jsem působil v přírodovědných či technických oborech, nepozorovali. Stal se ze mě neškodný „humáč“. Dokud budu trčet v tomto marasmu, budu společnosti k ničemu, rodině na obtíž a sobě pro zlost. Politici i ostatní spoluobčané mne mohou právem ignorovat, protože nejsem dostatečně aktivní. Po vzoru své fakulty „nabízím málo a pozdě“.

Vedení jednotlivých fakult nelze upřít snahu situaci v rámci svých možností řešit. Například na FF doktorandi neměli nic a nyní mají alespoň tu jednu místnost, do roka třeba budou i počítače a stipendium ve vládou slíbené výši pro všechny. Některé perspektivní projekty jsou nyní alespoň zčásti podpořeny formou mimořádných stipendií. (Každý, kdo takovou podporu dostal, si jí musí velice vážit, protože mu fakulta dala z toho mála, co má.)

Ale dlouhodobě se takto fungovat nedá. Zkrátka nedá. V těchto podmínkách se průměrná kvalita publikací v humanitních oborech sama od sebe nezvýší na úroveň, která by mohla konkurovat například přírodním vědám. Nelze dělat vědu zadarmo. Humanitní obory musejí po dekádách naprostého strádání dostat nejdříve masivní finanční podporu (nejenom na platy, ale také na výzkum a každodenní provoz) a čas – řekněme čtyři roky, aby se vzpamatovaly z nejhoršího a vykázaly růst kvality.

Očekávat okamžitý nárůst kvality se zvednutím (dlouhodobě trestuhodně nízkých) mezd a stipendií je naivní.

Vyžadovat vyšší kvalitu publikací i výuky ještě před zvýšením mezd, stipendií a přidělením adekvátní podpory na výzkum a provoz, je absurdní.

Humanitní obory se během desítek let strádání vyjedly zevnitř. Zbyly skořápky staroslavných budov a v nich místo podnětných myšlenek a objevů stále více bují zmar, deprese, intriky a nenávist. (Čest výjimkám.)

***

Možná mi nyní vyčítáte, proč jsem svůj text uvedl souhrnným popisem aktuální globální politiky / války a následně zabředl do vnitrouniverzitních problémů. Ono to spolu ale velmi úzce a krajně nepříjemně souvisí. Světový řád prochází velmi těžkou zkouškou a kultura mezinárodních vztahů nám před očima degraduje do stavu běžného před druhou světovou válkou. V této těžké situaci je třeba se zorientovat a v případě potřeby také velmi důrazně a účinně bránit. Jenomže my (a tím nemyslím jenom Českou republiku, ale celý Západ) jsme v optimistických 90. letech upadli do blaženého limbu a eufemisticky řečeno „vybírali mírovou dividendu“ – tedy – nechali shnít nejenom armádu, ale také humanitní obory, které by státu měly zajišťovat nejenom přehled o tom, co se ve světě děje a jaké mají tyto události příčiny, ale také ideovou páteř systému – svobodnou diskuzí tříbit hodnoty, jimiž se bude společnost řídit.

Rozhled po světě nám samozřejmě může zajistit také rozvědka, ale bylo by to těžkopádné, drahé a nepraktické. Zatímco konkrétní operaci může přiměřený stupeň utajení prospět, běžné analytické práci, jejímž cílem je udržování všeobecného přehledu, spíše překáží, prodražuje ji, a především brání veřejnosti ve využití získaných poznatků. Jako občané planety (z níž není úniku), kteří chtějí porozumět svým sousedům, bychom měli spoléhat více na svobodné univerzity než na rozvědku, abychom spolu mohli kultivovaně prožít (pokud možno šťastné) životy.

A co se té ideologie týče – já vím, to slovo z dob minulých trochu smrdí – tak jinak – stát by měl držet pohromadě především respektem ke společným myšlenkám, ideálům a hodnotám, ne silou bezpečnostního aparátu a vynucování. Pokud společné myšlenky, ideály a hodnoty mít nebudeme, převálcuje nás libovolná nepřátelská (nyní ruská) či prostě cizí (izraelská, hamásovská…) propaganda.

Budeme-li o světě fundovaně a kultivovaně smýšlet po svém, můžeme se například kremelským ideologům bez nebezpečí vysmát. Pokud ale na myšlení o sobě a o světě kolem rezignujeme, někteří spoluobčané se upnou k tomu, co jim zbyde, tedy například k oné ruské propagandě na internetu… a pak půjdou volit…

K čemu nám potom budou kvalitní (byť nikoli bezchybné) víceúčelové bojové letouny, které jsme si objednali ve Spojených státech i snaha pozvednout naši armádu z nejhoršího, když se v klíčový okamžik nebudeme schopní rozhodnout draze nakoupené zbraně účinně použít?

A abychom se ve světě se zostřenou mezinárodní situací dokázali správně zorientovat a rozhodovat, potřebujeme kvalitní, dobře zajištěné, sebevědomé a svobodné univerzity s prosperujícími humanitními fakultami.

Současné „chráněné dílny pro podvyživené akademiky“, pouhé vyprázděné skořápky původních oborů, které se ze setrvačnosti stále nazývají „fakultami“, jejich funkci nedokáží nahradit.

Když stát zbídačil humanitní obory, ohrozil svoji existenci, respektive existenci režimu, který se pokládá za demokratický, a nevědomky se vydal pod knutu země, kde o tom, co je a není žádoucí, svévolně rozhoduje bývalý rozvědčík, který si udělal přitroublé nesvéprávné ovečky i z univerzit.

Poznámka:

Příslušníci inteligence, kteří nepracují v humanitních oborech, se mohou cítit tímto článkem upozaděni, ale největší příspěvek k diskusi o směřování lidské společnosti lze obvykle očekávat od lidí z humanitních oborů. Mlčení „humáčů“ je proto v naší epoše neblahých změn zvláště trestuhodné.

p { margin-bottom: 0.1in; direction: ltr; line-height: 115%; text-align: left; orphans: 2; widows: 2; background: transparent }p.western { so-language: sk-SK }a:link { color: #0563c1; text-decoration: underline }