V Gaze je takzvaná „evakuace civilistů“ ve skutečnosti stopou bomb a smrti

18. 9. 2025

 
Včera odpoledne oznámila rodina Zaqoutů (původem z Ašdodu/Isdudu), že 23 jejích členů bylo zabito při ranním izraelském leteckém útoku, spolu s 24 dalšími členy sousedních rodin, kteří zůstali ve svých domech nebo stanech v čtvrti Sheikh Radwan na severozápadě města. Do odpoledne nebyla všechna těla nalezena ani lokalizována,

Dcera jiných přátel spolu se svými dětmi a rodinou svého manžela včera odjela na jih z polozničeného domu, ve kterém pokračovali v bydlení i během pozemních invazí v posledních dvou letech.

Trvalo to dlouho: najít auto, sehnat peníze na zaplacení řidiče, rozhodnout se, co vzít s sebou a co nechat doma. Čas na to, aby přesvědčili nejstaršího syna, že si nemůže vzít své hračky a knihy. 

Odpoledne se plazili na jih podél pobřežní silnice, namačkaní v autě mezi tisíci dalších vozidel a vozíků. Nikdo nahlas nevyslovuje strach, který je pronásleduje na každém kilometru – že i na silnici je může zasáhnout bomba nebo raketa.

Koneckonců, to, co IDF eufemisticky nazývá „evakuací civilistů z města Gaza“, je doprovázeno neúnavnou palbou leteckých útoků, ostřelováním a výbuchy.

Včera v 18:36 agentura Wattan informovala o pěti lidech zabitých raketou v autě, které přepravovalo vysídlené osoby na jih, poblíž náměstí al-Katiba v západní části města.

V 18:24 hod. stejná agentura informovala o bombardování mešity Al-Aybaki ve čtvrti al-Tuffah na východě města.

V 18:18 hod. se objevily zprávy o výbuších v budovách ve čtvrti Shujaiyeh, rovněž na východě.

V 18:10 přišla zpráva o útocích vrtulníků poblíž křižovatky Ansar na západě – nebyly uvedeny žádné další podrobnosti o typu munice. 

V 17:52 zasáhla raketa vystřelená z dronu školu Hamama, kde se ukrývali vysídlení lidé v Sheikh Radwan na severu města.

V 17:32 doprovázelo video písemnou zprávu o intenzivním bombardování obytných budov v uprchlickém táboře Shati: jsou vidět šedé betonové bloky, vzduchem se nese pronikavý hvizd, vzplane oheň a pak se zvedá kouř. V pozadí jsou slyšet hlasy muže a několika dětí.

„Vibrace. Na začátku žádný hlas, ale mrazení v zádech. A pak hlas. Raketa zasáhla dům, na který se dívám,“ napsal o víkendu na Facebooku Anees Ghanima a popsal další bombardování. 
Takovéto zprávy přicházejí každých pár minut.

V 18:31 agentura Wattan News Agency oznámila, že podle zdrojů z nemocnice izraelské ostřelování od úsvitu zabilo 89 lidí, z toho 79 v Gaze.

Mladá žena z rodiny Samouniových – přeživších bombardování z roku 2009 na rozkaz tehdejšího plukovníka brigády Givati Ilana Malka – během našeho telefonátu asi dvacetkrát použila slovo „těžké“. Je to již sedmé nebo osmé vysídlení, které zažila se svými třemi dětmi ve věku od pěti do devíti měsíců, manželem a jeho rodinou. Pokaždé řekla: „Tentokrát je to nejtěžší.“

Před čtyřmi dny odešli pěšky z uprchlického tábora Shati, kde měsíce žili ve stanu, v táboře s těsně natěsnanými stany a přístřešky. Auto odvezlo jejich věci do Deir al-Balah a vrátilo se pro ně.

Když říká, že tentokrát je to nejtěžší, ví, o čem mluví. 

Úlomky z bombardování čtvrti Zeitoun v roce 2009 jí stále zůstávají v hlavě. Stále trpí bolestmi hlavy. Trpí závratěmi. Tehdy byla na rozkaz vojáků spolu s asi 100 členy své širší rodiny vyhnána ze svých domovů do neobydlené budovy.

Následující den se plukovník Malka na základě záběrů z dronu rozhodl, že dřevěná prkna – vzatá ze dvora na rozdělání ohně na čaj – jsou zbraní. Při raketovém útoku na budovu bylo zabito 21 lidí. Desítky dalších byly zraněny.

Každý člověk v Gaze – ať už je to uprchlík, zraněný nebo ten, kdo pohřbívá své děti, hledá volné místo, kde by mohl postavit stan – je přeživším předchozích invazí, útoků a válek. Každý člověk v Gaze zažil všechny druhy strachu. Ale tehdy možná ještě existovala slova, která to dokázala popsat.

„Slova ztrácejí svůj význam a již nedokážou vyjádřit, co se děje,“ napsal na své facebookové stránce známý z města Gaza, Abed Alkarim Ashour.

Od začátku války si vede deník, ve kterém píše málo o sobě a snaží se popsat realitu kolem sebe zdrženlivým jazykem.

„Obrázky nestačí. Zprávy jsou omezené. Zprávy v televizi sdělují jen malou část pravdy. Abyste opravdu pochopili, co se děje, musíte být tady – i kdyby jen na pár hodin. Slyšet řev letadel nad hlavou. Třást se při každé explozi a dusit se hustým prachem a kouřem. Teprve pak pochopíte, že utrpení je těžší, než dokáže jazyk vyjádřit. Tady v Gaze i ticho křičí.“

Před dvěma dny byil pod oknem Fedaay Zeyad, která podle své facebookové stránky studovala literaturu a literární kritiku na Al-Azhar University, spatřeni chlapec a dívka. Rodiče dětí je zřejmě požádali, aby hlídali jejich věci, pravděpodobně zatímco hledali místo na ulici, kde by se mohli ubytovat.

Předpokládám, že to byli lidé, kteří uprchli ze svých domovů poté, co obdrželi nahrané telefonní hovory od armády s pokynem, aby evakuovali své domovy před bombardováním.

[Toto písemné svědectví Zeyadové, stejně jako výše uvedené svědectví Anees Ghanimy, bylo přeloženo do hebrejštiny Tamar Goldschmidtovou a zveřejněno na její facebookové stránce – stejně jako desítky dalších příspěvků palestinských spisovatelů, které tam v průběhu let zveřejnila.] 
Zeyad to popsala takto [parafráze z originálu]:

„Když matka přenášela jejich věci, řekla: ‚Neboj se, Fatimo...‘ A otec řekl: ‚Buď hodný, Husajne, až se vrátím!‘ Chtěla jsem odejít od okna, ale bála jsem se, že by se vyděsili.

Kdykoli se dívka začala neklidně ohlížet, jestli se rodiče nevracejí, chlapec jí řekl: ‚Pojď, brzy budou bombardovat.‘

„Naproti přes ulici, na druhém chodníku, se usadila další rodina, která přes auto pověsila látkovou záclonu. Bylo slyšet plačící dívku, jak říká:

‚Zapomněli jste boty! Bílé byly za dveřmi ložnice.‘

„Teď jdi spát a já ti je zítra přinesu – pokud nebude bombardování,“ slíbila jí matka.

Letadlo se znovu objevilo nad městem a vrčelo svou hrůzu nad dechem dvou dětí, Fatimy a Husajna.

Fatima se zeptala: „Bude to trvat dlouho?“ A Husajn odpověděl: „Podívej, jaké je krásné počasí!“ – protože se zvedl chladný vánek.

Všichni se uklidnili – kromě letadla, které stále vrčelo hrůzu vedle hlav dětí, vedle mé hlavy, vedle hlavy dívky, která čekala, že zítřejší bomba nespadne, aby nepřišla o boty – vedle hlavy města, které nyní leželo blíže k zemi.

„Letadlo pohltilo i vánek, který na chvíli uklidnil Fatimin strach.