Po více než šesti desetiletích existuje Kuba jako morální test inkoustových skvrn. Pro některé je to malý, odvážný ostrov, který se postavil americkému imperialismu – jakýsi socialistický ráj, který klade důraz na zdraví a gramotnost před ziskem. Pro jiné – pro ty, kteří to zažili, kteří snášeli represe, hlad, neustálý dohled – to byl a je vězeňský ostrov obalený do rétoriky osvobození. Pravda, jak to bývá, neleží ve sloganech, ale v životech jako je ten Ferrerův: muž bitý za to, že chce svobodně volit, mučený za to, že odmítl pokleknout, a nakonec donucený volit mezi bezpečím své rodiny a svou vlastí.

Příběh o tom, jak se svět zamiloval do Kuby, vypovídá stejně tak o psychologii Západu jako o karibské politice. V roce 1959, kdy Fidel Castro vpochodoval do Havany, viděla v něm generace znechucená kolonialismem a chamtivostí kapitalismu hrdinu. Mladý revolucionář v uniformě, který cituje poezii, odvolává se na José Martího a káže proti impériu – ten obraz byl neodolatelný. Jean-Paul Sartre a Simone de Beauvoir letěli na Kubu a prohlásili ji za nový úsvit lidstva. Američtí radikálové nosili tvář Che Guevary jako morální osvědčení.

Jenže revoluce, stejně jako milostné vztahy, se neposuzují podle vášně, ale podle následků. A podle tohoto měřítka kubánská revoluce zhořkla velmi brzy. Během několika let byly zakázány politické strany, uzavřeny noviny, kněží vyhnáni a tisíce lidí uvězněny. Akce na podporu gramotnosti a venkovské kliniky – skutečné úspěchy – se staly jen poznámkou pod čarou k hlavnímu příběhu: vybudování všemocného státu, který rozdrtil nesouhlas a nahradil soukromou tyranii tyranií státní.

Kubánský režim, jako všechny ideologicky čisté autokracie, se zahalil do pláště morální vznešenosti. Fidel nebyl pouze vládcem; byl spasitelem. Každé utrpení, každý akt represe byl ospravedlněn jménem „Revoluce“. Ti, kdo pochybovali, nebyli odpůrci – byli to „červi“, „zrádci“, agenti yankejského ďábla. Tento jazyk morální očisty dal diktatuře její podivuhodnou trvanlivost. Vytvořil nejen strach, ale i víru.

Historie však bývá k utopistům nemilosrdná. Stejná Kuba, která vysílala lékaře do zahraničí a inspirovala básníky, zároveň vytvořila společnost, kde průměrný občan přežívá díky přídělovým lístkům, kde největší talenti prchají do Miami nebo do Madridu a kde jediným skutečně rostoucím odvětvím je zoufalství. Kubáncům, kterým byla kdysi slíbena důstojnost, dnes zbývá jen fronta na chleba a elektřinu, zatímco jejich vůdci stále mluví o imperialismu, jako by byl rok 1962.

Obhájci režimu – a stále existují, převážně na západních univerzitách a v redakcích – se drží známé fráze: že za chudobu na ostrově mohou americké sankce. Je to pohodlný příběh, který se však rozpadá při bližším pohledu.

Americké embargo, i když reálné, není ekonomickou blokádou; Kuba obchoduje volně s Evropou, Kanadou, Mexikem, Čínou i většinou Latinské Ameriky. Dokonce i samotné Spojené státy patří mezi hlavní dodavatele potravin na Kubu v rámci humanitárních výjimek. Problém nespočívá ve vnějších omezeních, ale ve vnitřní paralýze: v centrálně plánované ekonomice, která dusí iniciativu, kriminalizuje soukromé podnikání a považuje bohatství za hřích.

Stačí srovnat Kubu se zeměmi pod mnohem tvrdšími sankcemi – Íránem, Ruskem či dokonce Venezuelou – a obraz se vyjasní. Všechny čelí omezením, ale ve všech přežívá určitá forma soukromého hospodářství. Na Kubě je to ideologická strnulost – ne embargo – co zajišťuje neúspěch. Režim se bojí nezávislé prosperity víc než chudoby. Být ekonomicky svobodný na Kubě znamená být politicky nebezpečný.

Jednou jsem potkal kubánského lékaře, který pracoval jako ostraha v obchodě se stavebninami v mém brazilském rodném městě. Když prezident Jair Bolsonaro zrušil povolení kubánským lékařům pracovat v Brazílii, raději zůstal a vzal si špatně placenou práci, než aby se vrátil na Kubu. Zeptal jsem se ho proč a on mi vysvětlil, že na Kubě má nárok na jeden litr mléka týdně (pokud je k dispozici), 500 g masa měsíčně,  vzácný přístup k internetu a dlouhý seznam věcí, které do 21. století nepatří. Ví, že tato situace není způsobena americkým embargem, jak se propaganda snaží lidem namluvit. Malá skupina lidí u moci a jejich rodiny a přátelé mají přístup k lepším věcem, zatímco zbytek populace nemá téměř nic. 

Korupce, zneužívání moci, bída. Nejsou zde žádné „favely“ (slumy), ale za cenu toho, že všichni žijí jen o krok výše než lidé v chudých čtvrtích Latinské Ameriky. Šest a půl desetiletí jen pro lepší gramotnost a základní lékařskou péči? Výměnou za život ve vězení? 

Ferrerovo vyhnanství tak nese tragickou symetrii. Kuba vždy vyvážela své nejlepší občany – myslitele, umělce, odpůrce – aby si uchovala své iluze. V 60. letech byl intelektuál Heberto Padilla donucen k veřejné sebekritice. V 80. letech tisíce lidí utekly během „Marielského exodu“. V 90. letech zoufalí uprchlíci překonávali Floridskou úžinu na pneumatikách. Dnes, ve 20. letech 21. století, čelí ostrov dalšímu exodu – jeho mládež volí nohama.

Zůstává vyprázdněná republika, udržovaná nostalgií a strachem. Revoluce, kdysi příběh emancipace, se stala byrokracií kontroly. A její nejvěrnější obránci v zahraničí stále mluví o „kubánské suverenitě“, zatímco ignorují kubánské utrpení.

Ve svém dopise z vězení napsal Ferrer, že odejde „se svou důstojností a ctí nedotčenou“. Tato prostá věta v sobě nese váhu zrady celého národa. Důstojnost byla příslibem roku 1959. Čest byla jeho ospravedlněním. Obojí bylo už dávno ztraceno.

Ti, kdo stále romantizují Kubu, by se měli podívat za hesla a spatřit skutečné tváře – matky stojící frontu na mléko, vězně mizící v tichu, vyhnance sledující svou zemi z dálky. Kubánská tragédie není jen politická; je duchovní. Je to příběh o tom, co se stane, když se idealismus promění v dogma, když se osvobození stane autoritou a když je sen o rovnosti prosazován zbraní.

Příběh José Daniela Ferrera je nakonec připomínkou, že svobody nedosahují ti, kdo o ní nejkrásněji mluví, ale ti, kdo pro ni nejbolestněji trpí.