Invaze do Panamy a svržení Noriegy v roce 1989 bylo snadné, že?

11. 11. 2025

Vláda George H. W. Bushe s odvoláním na ochranu amerických občanů žijících v Panamě, nedostatek demokracie a nelegální obchod s drogami prohlásila, že Noriega musí odejít z úřadu. Během několika dní po invazi byl Noriega zajat a vydán zpět do Spojených států, kde čelil obvinění z vydírání a obchodu s drogami. Americké síly bojovaly v Panamě několik týdnů, než operaci ukončily a předaly klíče novému prezidentovi, vůdci opozice proti Noriegovi Guillermu Endarovi, který podle mezinárodních pozorovatelů vyhrál volby v roce 1989. Volby však Noriega později zrušil. S pomocí amerických sil byl několik hodin po invazi slavnostně uveden do úřadu.

Jak se říká ve škole, „ Byla to hračka“. Mohla by být operace k odstranění moderního drogového bosse a diktátora ve Venezuele, Nicoláse Madura, nějak výrazně odlišná?

„Řekl bych, že invaze do Venezuely se nebude podobat invazi do Panamy, ale spíše invazi do Iráku (v roce 2003). Venezuela je větší a složitější operace než Panama,“ řekl jeden důstojník v důchodu, který hovořil s Responsible Statecraft. Sloužil jak při invazi v roce 1989, tak při válce v Iráku o 15 let později, než strávil zbytek své kariéry ve vládě.

„V Panamě panovaly velmi specifické okolnosti, které ve většině jiných míst neexistují,“ poznamenal a začal tím, že tam byla americká ambasáda, posádkové jednotky jako součást Jižního velitelství USA (před operací Just Cause jich tam bylo umístěno více než 14 000) a bohatá zpravodajská síť vybudovaná během desítek let, kdy Američané spravovali oblast Panamského průplavu. Nejdůležitější však podle něj bylo, že Noriega byl nepopulární uvnitř i vně země, a proto byl mnohem zranitelnější.

„Panamské obranné síly (PDF) byly již před invazí roztříštěné a rozdělené. Lidé zapomínají, že v říjnu, pouhé dva měsíce před operací Just Cause, došlo k pokusu o převrat proti Noriegovi,“ poukazuje Orlando Perez, profesor politologie na University of North Texas v Dallasu a autor knihy „Political Culture in Panama: Democracy after Invasion“ (Politická kultura v Panamě: Demokracie po invazi).

Ve Venezuele není americká ambasáda; vztahy mezi Washingtonem a Caracasem byly přerušeny v roce 2019. Navíc, jak uvedl důstojník v důchodu, po velkém pokusu o převrat proti tehdejšímu prezidentovi Hugovi Chávezovi v roce 2002 je Madurova vláda odolnější vůči pučům než kdykoli předtím a připomíná spíše Saddáma Husajna a jeho stranu v Iráku, což znamená, že je integrována do společnosti způsobem, který zajišťuje mnohem větší loajalitu než měl Noriega, který jako vojenský velitel nevládl přímo, ale prostřednictvím loutkových prezidentů, a to od roku 1983 až do svého zajetí.

„Tento (Madurův) režim měl dlouhou dobu na to, aby zapustil kořeny, a vybudoval jakýsi politický a stranický aparát, který se rozprostírá napříč všemi složkami společnosti, ve všech školách, ve všech firmách, ve všech úřadech. Noriega toto neměl. Měl kolem sebe mnohem sklerotičtější politickou strukturu, hlavně proto, že to byl spíše gangster,“ řekl Perez.

Americká armáda v uplynulém měsíci posilovala své námořní a vzdušné síly a shromažďovala vojáky ve svých vojenských zařízeních v Portoriku a u pobřeží Venezuely. Podle zpráv by s připlutím úderné skupiny letadlové lodi USS Gerald Ford mohlo být v této oblasti nasazeno až 16 000 vojáků.

To však nestačí na invazi do Venezuely pod záminkou „spravedlivé věci“, jak poznamenávají odborníci, s nimiž hovořil Responsible Statecraft.

„Analogie selhává v mnoha ohledech. Venezuela je asi 12krát větší než Panama. Panama měla v roce 1989 asi 2,4 milionu obyvatel. To je přibližně počet obyvatel samotného Caracasu. Venezuelské městské prostředí je mnohem hustší a komplexnější než Panama City,“ řekl Perez.

Navíc, navzdory velmi reálným podezřením o zranitelnosti Madura, že jeho podpora je slabá, že si ji vybudoval prostřednictvím korupce, Perez uvedl, že „existuje dostatečně organizovaný odpor, který (američtí) vojenští plánovači musí zvážit“.

„Argumentem tedy je, že je to tam křehké, víte, a že se režim okamžitě zhroutí. Že když se na pobřeží objeví mariňáci, Madurovi lidé odstoupí a nebude žádný odpor. No, to my nevíme. V sázce bude jejich živobytí, jejich životy, mnozí z nich mohou skončit ve vězení nebo být popraveni,“ takže mají spoustu důvodů k odporu, dodal.

Kromě geografických rozdílů mezi oběma zeměmi (odborníci tvrdí, že k řádné invazi do země, svržení Madura a následnému obnovení pořádku by bylo zapotřebí nejméně 100 000 amerických vojáků) je tu ještě otázka zpravodajských informací. USA měly v Panamě silnou vojenskou přítomnost od otevření průplavu v roce 1914 až do roku 1999, kdy vstoupila v platnost smlouva zprostředkovaná prezidentem Jimmym Carterem o vrácení průplavu Panamcům. Prostřednictvím placených agentů, jako byl Noriega, CIA využívala tuto zemi jako základnu pro tajné operace v celé Latinské Americe v době studené války. Kromě toho samotná americká armáda v Panamě žila, pracovala a zakládala jakési kořeny, což jí poskytovalo operační možnosti, které nelze v Madurově Venezuele napodobit.

„Měli jsme tam tisíce vojáků, kteří byli ženatí s Panamkami. Jejich příbuzní byli rozptýleni po celé zemi. Všichni nenáviděli Noriegu. Měli jsme lidi, kteří přišli pracovat na základnu, nenáviděli Noriegu a říkali nám nejrůznější věci,“ řekl důstojník v důchodu.

Odborníci varují, že nejdůležitějším ponaučením z Panamy není to, že invaze a zajetí Noriegy bylo „snadné“, ale že navzdory zavedení fungující demokracie to nutně neznamenalo, že se život v Panamě stal snadnějším. Nezastavilo to zločinnost a nelegální tok drog do USA a spíše to poskytlo Washingtonu falešný pocit, jak by mohl v budoucnu pokračovat v intervencích a změnách režimů. Nejlepším příkladem je mnohem rozsáhlejší první válka v Perském zálivu z roku 1991, pouhé dva roky poté. H. W. Bush tehdy odmítl svrhnout iráckého Saddáma Husajna, ale jeho syn byl o tom přesvědčen, což vedlo k jedné z největších zahraničně-politických katastrof USA v moderní historii.

„Ano, získali jsme špatnou lekci,“ řekl bývalý americký vojenský důstojník. „Existuje představa, že pokud to funguje tady, bude to fungovat i tam. Ale myslím si, že politická komunita používá zkrácenou verzi historie, vezme složitou situaci, rozhodne se pro jeden příběh a pak do něj začlení tuto velmi zkrácenou a neúplnou verzi toho, co se stalo, a to se pak stane poučením.“

Celý text v angličtině ZDE