Cirkus ‘Korzo Národní” přijíždí jako každý rok na svou domovskou scénu přesně 17. listopadu s novou (a)sociální hrou: “Byt nebo Domov seniorů, vyber si, občane!” Vstup (zatím) volný!

15. 11. 2025 / Pavel Veleman

čas čtení 9 minut
(“Promiňte, promiňte, promiňte…”
filmová postava Gullivera /Lubomír Kostelka/ ve filmu scenáristy a režiséra Pavla Juráčka: “Případ pro začínajícího kata”, 1969)


A co na to zoufalý sociální pracovník?

Ještě více se vyhrotí již tak zoufalé vztahy v rodinách, které bojují o jediné zlaté vejce za celých 36 let - za privatizaci bytů…


Tento stres se přenese zejména na starší občany (seniory). Již dneska je jejich psychický stav špatný, zejména v pozdním stáří nebo v těžké sociálně/zdravotní situaci, kam se jich dostává díky zhoršování životní úrovně stále více - chronické depresivní stavy lidí nad 80 a více. V tomto vyhroceném sociálním prostředí kvůli nefunkčním vztahům v rodinách (rodinám zoufale chybějí peníze a nemovitý majetek jako dědictví, je často jediný zdroj záchrany).

Tento nápad způsobí ještě větší napětí v rodinách - starší občané již dneska nechtějí žít ve světě, který je pro ně spíše peklem a stále častěji volí raději dobrovolný odchod (mnohdy skrytý)…To bude obrovsky narůstat.

0no totiž aplikovat tyto vytržené nápady, od kterých Rakousko i Německo již spíše odchází (tam je podstatná úplně jiná majetková, finanční a hlavně mzdová struktura společnosti) v zemi s prekarizovanou mzdou i důchody je další sociální zločin.

Posilujeme tak společnost neustálého boje jedné sociální nebo věkové skupiny proti druhé, společnost rodinné nenávisti, společnost strachu z budoucnosti, společnost, kde tak jasná věc, jako je dožití v domově důchodců, se stává stejně jako dlouhodobý pobyt v nemocnici najednou věc nadstandardní, zásluhová a ne tím, čím je ve skutečnosti dlouhá desetiletí je: Útrpným, velmi špatně snášeným zlem pro klienty i jejich rodiny, kteří chtějí jediné: Důstojné zemřít a neohrozit ekonomicky děti, které pracují s nemají možnost pečovat o rodiče. Je to tak moc, co chtějí? Je to opravdu tak sobecké? Zdá se mi, že obecný diskurs v Česku opět prolomil další patro morálního pádu necitelnosti…

Proč to vlastně každý nakonec bere jako nutné východisko?

Tato věčná otázka mého mládí, dospělosti i začínajícího stáří mně provází celým život třeba od konce osmdesátých let dvacátého století, kdy na nepovolené demonstrace chodilo jen “několik tisíc občanů” hlavně v Praze a všem ostatním to vlastně bylo tak trochu jedno.

Přitom je vždy naprosto zřejmé pro velikou část obyvatel, co se společensky v daný čas děje. Avšak ten iracionální strach, být jaksi podezřelý ze své jinakosti. případného postihu, výsměchu nebo bláznovství a hlasitě pojmenovat kritický stav věcí - to je nepřekonatelná bolest, kterou si neseme dějinami mlčení a smíření se pomalu se vším.

Dnes, 36 let po změně systému, který jsme si sami sobě nadělili a žádná velmoc nám do toho výrazně nemluvila, zažíváme zhruba toto:

Stát, který reprezentují politici (a je úplně jedno, kdo je u vlády) přestal skoro na všech úrovních plnit veřejný zájem a stal se rukojmím byznysové oligarchie. Jeden oligarcha sám stát i řídí, což však je již vlastně jedno, protože ti ostatní jsou stejně napojení na další miliardáře a je otázkou, zda paradoxně u Babiše, nemáme realitu chování více na očích, než je například vliv Penty/Haščáka, Strnada, Tykače, Křetínského, Kellnerové, Vítka...) na odcházející vládu Petra Fialy.

Politici a jejich hodnoty jsou prakticky totožné s tímto oligarchickým světem - je to osobní prospěch za každou cenu, dravost, životní hedonismus a užívání rychlých zisků, to vše mají ve své DNA tito politici, kteří již zcela ovládli stát.

Čest čestným výjimkám, leč je dneska prakticky znemožněno vykonávat to, co je úkol politiků: Hájit veřejný zájem v zastupitelské demokracii a vyvažovat obrovský nepoměr moci a bezmoci ve společnosti.

Jejich myšlení je opravdu stejné, vždyť jsou to často oni sami nebo jejich kamarádi a proto absolutně rezignují na jakoukoliv regulaci oné oligarchické jednoprocentní patologické skupiny.

Jsou vypracovány celé studie renomovaných odborníků k přímému použití, které by rychle pomohla určité finanční stabilizaci (například výzkumná organizace PAQ Research sociologa Daniela Prokopa a jeho týmu), leč tito odborníci jsou vytěsnění z diskuze a vše probíhá v zájmu těch možná několika stovek rodin zmiňovaného jediného procenta obyvatel, který vlastní již kolem 35 procent majetku v této zemi a velmi rychle se hodlá zmocnit toho posledního, co dneska rychle chudnouci většinová společnost vlastní - bytů a domů v osobním vlastnictví.

Ano, vlastní byt nebo za komunistického režimu postavený dům, který se díky perverznímu investičnímu nakládání s komunitou původně určený k bydlení jako k základní lidské potřebě se paradoxně proměnil na jedinou skutečnou ekonomickou hodnotu, kterou mohou staří  předat svým dětem…

”To tak, holoubkové, kasa je prázdná, sociální a zdravotní politika je v troskách, tsunami zátěže celé generace Husákových dětí je před dveřmi….To přece musíte pochopit!”

Co však máme chápat? Vždyť přece 35 let tento demokratický systém naprosto přesně věděl z dat demografů, že tato generace Husákových dětí půjde kolem roku 2033 do starobního důchodu a masivně tak stoupne potřeba sociálních a zdravotních služeb…

A stejně jako skoro ve všech dalších věcech sociální politiky, i zde politická reprezentace naprosto selhala, nebyla absolutně schopná se nějak na tuto dobu připravit, ačkoli měla v začátku tzv. transformace v rukou skoro vše, co státník potřebuje k skutečné obnově “sociálního státu”, který tato společnost vždy vlastně chtěla a navázala tak na ideje TGM:

Zestátněný veškerý majetkový a finanční kapitál, obrovskou podporu obyvatel a paradoxně sociálně stabilizovanou zemi natěšených občanů.

Výsledky politiků, které opravdu hlavně vedoucí postavy Klause a Zemana předvedly, jsou ekonomické fiasko pro občany této země zcela navazující na politické fiasko komunistického režimu v roce 1948…

Takto sociálně rozdělená společnost je vlastně dopředu již občansky natolik zlomená, že nemá žádnou sílu tento systém hájit.

Sociologie a psychologie nám přesně popisují na konkrétních příkladech, co se děje v zemi stále více prekarizovaneho obyvatelstva, kdy takřka veškerá ekonomická moc patří nikým nevolené oligarchii, která nabaluje další a další kapitál a jako řítící se sněhová lavina kapitalizuje zisky a socializuje náklady takřka ve všem, co občané potřebují k životu.

A tak se během několika let naprosto změní jejich standard životní kvality na kterou byla zvyklá česká společnost možná více než padesát let. Určitě od šedesátých let dvacátého  století neřešila zásadní sociální problémy, v tom je zde propad takřka o sto let.

Toto nemůže žádná demokracie vydržet. Ta naše již čeká na svého "vůdce/spasitele”, stejně jako sociálně a ekonomicky zcela zdecimované Rusko v konci devadesátých let 20 století.

Na této sociální katastrofě je pro mojí osobu nejstrašnější pohled na tu ideologickou zabedněnost té stále ještě ekonomicky stabilizované většiny třeba v Praze, která bude stále papouškovat neoliberální hesla svých tzv. demokratických politiků.

Ta míra s dovolením “sociální debility”, neschopnosti empatie s životy druhých, v jiných městech, minimální schopností kritického myšlení, ačkoli o něm tyto bubliny neustále povýšeně mluví. Prostě, všechny ty oslavné manifestace na podporu ideologií oživené vzpomínky, která již je pouze mrtvou rekvizitou.

Jako účastník doby konce osmdesátých let vím, že smysl celé politické změny toho “hnusného”, komunistického systému, byl v duších tehdejších, zejména mladých lidí, ke kterým jsem patřil, úplně, ale úplně jiný, než to, co dneska prožíváme a oslavujeme...

A to, že čekám, až někdo konečně zařve u ukradeného podloubí Advokátní komorou hromové "NASRAT”, jako opravdový odkaz zmlácených, statečných občanů té "naší” tolik selhávající generace...

A proto si stále více dne 17. listopadu připadám jako dědeček v geniální scéně ve filmu Miloše Formana "Hoří, má panenko", kdy dav otáčí staříka na židli, aby se nedíval, jak mu hoří chalupa a jako vrchol dobroty mu "spoluobčané" předají lístky z rozkradené tomboly....

Tož hezký 17 listopad a optimismus na závěr, jak psal již v konci devadesátých let český filosof Karel Kosík:

"'Čeká nás vítězný prosinec !”

No, to je běh na velmi dlouhou trať, já už u toho nejspíš nebudu, držet palce vám však budu odkudkoliv…Držte se, zejména mladí přátelé a přítelkyně ❤️

0
Vytisknout
693

Diskuse

Obsah vydání | 14. 11. 2025