20. 11. 2025 / Matěj Metelec
Pro Donalda Trumpa představuje spojení s Jeffrey Epsteinem patrně větší problém než všechny jeho nesplněné sliby, sklony k autoritářství a pohyb po hraně ústavnosti dohromady. Právě podezření, že prezident věděl nebo se dokonce nějakým způsobem podílel na Epsteinově trestné činnosti, stupňovalo tlak na kompletní zveřejnění tzv. Epstein Files, které v úterý schválil americký Kongres. Už dříve zveřejněné části obsahují mimo jiné místa, jež vyvolávají o poznání bizarnější podezření. Takovým je například pasáž, v níž Epstein píše „ask him if Putin has the photos of Trump blowing Bubba“: „Bubba“ je přezdívka bývalého demokratického prezidenta Billa Clintona, „blowing“ zase hovorový výraz pro orální sex.
Za normálních okolností by bylo obtížné si představit, že podezření o intimním styku současného a jednoho z minulých prezidentů Spojených států bude někdo brát vážně. Paranoia okolo informací v „Epstein Files“ je ale tak velká, že je dost dobře možné, že si i tento za vlasy přitažený příběh v USA své adresáty najde.
Podivně a obskurní kauzy se sexuálním pozadí se nevyhnuly žádné době. K jedné z nejslavnějších ér patří tzv. Profumova aféra, která se odehrála ve Velké Británii na začátku šedesátých let. Tehdejší ministr války v kabinetu konzervativního premiéra Harolda Macmillana John Profumo udržoval vztah s modelkou a prostitutkou Christine Keelerovou. Ta však kromě britského ministra obrany spala také se sovětským námořním atašé Jevgenijem Ivanovem. Když se vše provalilo, skandál výrazně poškodil důvěryhodnost vlády, a po Profumovi rezignoval i sám premiér.
Proti bezpečnostnímu riziku, které představovala pletka ministra války s ženou, která byla současně milenkou sovětského diplomata, je podezření, že Trump orálně uspokojoval Clintona možná komické. Minimálně ale poukazuje na obecné riziko, které Trumpova nevázaná minulost může představovat – přinejmenším s ohledem na jeho podporu ze strany řady republikánů. Zároveň ilustruje, jak současná politika upadá do groteskna. Jestli Profumova aféra mohla upomínat na bondovské romány Iana Fleminga, Trumpovy eskapády se blíží reenactmentu Austina Powerse.
Dnešní aspirující autoritáři působí často směšně a groteskně. Dokonce natolik, že je občas obtížné jejich komické vystupovaní sladit s vědomím, že mohou být nebezpeční. Částečně možná proto, že postrádají auru charismatického zla, kterou zpětně přisuzujeme Hitlerovi či Mussolinimu, a s níž s oblibou pracuje populární kultura (i v případě fašistů menší svítivosti – například v britském seriálu Peaky Blinders vystupuje britský fašista Oswald Mosley jako bezmála mefistofelská, démonická figura).
Shoda, která panuje na tom, že fašismus představuje jedno z paradigmatických politických zel, zastírá, že i dnes „auratičtí“ fašisté 20. století byli mimo jiné – a možná především – kašpaři: neseriózní, směšné figurky, které jako by vypadly ze South Parku. Neexistoval vážně míněný a operetní fašismus, fašismus jako takový byl operetní od chvíle, kdy básník a fašista ante festum Gabriele d’Annunzio v roce 1919 vyhlásil republiku Fiume. Stejně jako dnešní krajní pravice neuměl fašismus být jiný než excentricky, potrhlý a groteskní. Ačkoli vykonavatelé nacistických hrůz byli obyčejní (a seriózní) muži, vůdčí nacističtí představitelé (kteří často osobně nikdy žádné zvěrstvo nespáchali) byli v podstatě šašci.
Až se občas vnucuje myšlenka, že právě jejich směšnost je tajemstvím jejich úspěchu – že právě odtud pramení přesvědčení, že když takový neuvěřitelný kašpar usiluje o politickou moc, musí být hnán vizí, tajemstvím, kouzlem, – něčím, co toho komického pitomce posvěcuje, aby došel až úplně na vrchol. Proti podobnému přesvědčení není nikdy možné postavit výhradně racionální bariéru. Podobný afekt může porazit zase jenom afekt. Ten se ale bez vize a přesvědčení neobejde.
Diskuse