Může být poražen (politický) kýč?
20. 11. 2025
/
Josef Poláček
čas čtení
5 minut
Ano i ne. V prvé řadě je nutno si
určit základní definici kýče. Jeho zřejmě nejkratší definice by mohla
znít, že je kýč je výsledkem snahy dosáhnout maximálního efektu s
vynaložením co nejmenší námahy.
V estetice to znamená, že tvůrce kýče
se snaží dosáhnout maximálního efektu u příjemce kýče, tím že přímou
cestou, lineárně působí na jeho povrchní, bezprostřední emoce, především
na sentiment. Je přitom zcela eliminována veškerá námaha spojená s
hledáním mnohovrstevnatých, skrytých významů uměleckého sdělení - a to
jak na straně tvůrce kýče, tak na straně jeho příjemce. O
zprostředkovaných sděleních není zapotřebí nijakým způsobem hlouběji
uvažovat, jak řečeno jsou zaměřeny bezprostředně na plytký sentiment.
Tento
sklon dosahovat maximálního efektu s minimálním vynaložením námahy je u
člověka ovšem přímo evolučně podmíněný (energie získaná ze získané
potravy musí být vždy vyšší nežli energie vynaložená na její získání);
člověk tedy vždy bude mít tendenci k této maximalizaci efektu při
minimalizaci námahy. Tedy v estetice bude mít vždy sklon ke kýči.
Na
straně druhé je ovšem v dějinách, ve vývoji lidstva obsažen i jiný,
zcela protikladný trend: silou ducha, silou kultury překonávat tento
přirozený sklon ke zjednodušování, a naopak vytvářet složité, komplexní
myšlenkové artefakty. Záleží pak na konkrétních rámcových podmínkách,
který z těchto dvou faktorů nabude vrchu.
Proč jsou tedy české oslavy Listopadu namnoze, či spíše většinově natolik kýčovité? Zde působí několik zásadních okolností.
Muriel
Blaive jeden klíčový faktor sama zmínila: komodifikace paměti. Je nutno
si připomenout: s Listopadem do české společnosti vstoupila nejen
politická svoboda, ale zároveň do ní vtrhl i docela profánní
kapitalismus. Jehož podstatou je přesně onen znak který jsme si úvodem
uvedli jako podstatnou charakteristiku kýče: dostáhnout s co nejmenšími
náklady co nejvyššího efektu. A přitom (to jest: při komerční reklamě
roztáčející kola tohoto kapitalismu) se taktéž útočí na ty
nejbezprostřednější, nejpovrchnější emoce člověka. Zkrátka: kapitalismus
vždy produkuje zredukování, zúžení, až přímo zvulgarizování lidského
ducha - a proto tento kapitalismus také vždy bude generovat kýč. A tedy
společnost kapitalismu bude vždy vykazovat silný sklon ke kýči.
Ale
ani zde ještě není možno uzavřít naše analýzy. Po sféře ekonomické je
nutno pohlédnout ještě i na systém politiky. Neboť jak uvidíme, i tento
polistopadový politický model stejně tak generuje zjednodušený způsob
uvažování, a tedy i sklon ke kýči.
Tento polistopadový politický
model jak známo nese označení "demokracie". Jestliže ale svého času
Aristoteles po nesmírně důkladných a složitých analýzách, kdy do
posledního šroubečku znovu a znovu rozebíral všechny aspekty státní
správy, dospěl k poznání že demokracie je pro její inherentní sklon k
populismu velice problematické, velice ambivalentní uspořádání, a pro
dobrý stát požadoval protiváhu k tomuto populismu (tedy: protiváhu vůči
demokracii), pak moderní demokracie zcela ignorují tato varování
antického myslitele, a právě z tohoto populismu činí základní kámen své
státní ideje! Tam kde Aristoteles znovu a znovu se střízlivým (a
skeptickým) pohledem nezaujatého vědce rozebíral všechny rozporuplné
stránky lidského jednání, tam novodobé demokracie populisticky vyhlásí,
že člověk je přece "plně a naprosto" svobodný tvor, a že tedy všechny
problémy jeho existence je možno jednou provždy vyřešit prostřednictvím
volební urny. Tedy - prostřednictvím volební demokracie. Toto
populistické nadbíhání náladám davu ovšem vykazuje přesně ty samé znaky,
které jsme si určili už jak u kýče obecně, tak i u systému kapitalismu:
totiž snaha složité úvahy nahradit triviálně jednoduchým, lineárním
spojením mezi minimalizací námahy a maximalizací efektů. To jest: tento
způsob demokracie není založen na myšlení, nýbrž na zjednodušování, na
populismu, a tedy i na (politickém) kýči.
To jsou tedy základní
příčiny toho, proč - nejen česká, ale vůbec obecně současné západní
demokracie vykazují trvalý sklon ke kýči - a to ve všech rovinách své
existence, v rovině ryze estetické stejně tak jako v rovině politické. V
českých podmínkách je pak tento obecný trend k politickému kýči ještě
zesilován specifickými podmínkami listopadového převratu, kdy z V. Havla
byla velice rychle vytvořena národní ikona, která svým leskem už sama
eliminovala a i nadále eliminuje jakékoli pokusy o hlubší, složitější
analýzy podstaty listopadového převratu a polistopadové skutečnosti.
Takže
tedy, abychom odpověděli na úvodem položenou otázku: je možno doufat v
překonání (politického) kýče? Odpověď zní: v zásadě ano, ale to by
předpokládalo především akt hluboké vlastní sebereflexe, tedy kritického
přezkoumání všech aspektů, všech motivací dějů minulých i současných.
374
Diskuse