Dvě stě padesát let USA jako příležitost ohlédnout se za vládou prezidenta Lyndona B. Johnsona – první část

3. 8. 2026 / Boris Cvek

  

Zájem o Johnsona je v současnosti motivovaný podle předmluvy ke knize třemi faktory: 1. válka ve Vietnamu ztratila svou naléhavost, 2. máme přístup k novým pramenům, 3. Johnson jako pravý opak polarizované politiky. Dnešní Spojené státy jsou stále založené na dědictví projektu Johnsonovy „velké společnosti“, a to včetně konzervativní polemiky proti jeho důrazu na vládní programy. Co to vlastně je ta „velká společnost“? Jde o politickou agendu založenou na lidských právech Afroameričanů, boji proti chudobě, podpoře vzdělání, podpoře imigrace, ochraně životního prostředí… a hlubokém přesvědčení, že vláda musí svou intervencí zajistit, aby se občané mohli plně svobodně rozvíjet. Proti tomu pak stojí Reagan s tvrzením, že vládní angažmá ve skutečnosti často škodí.

V kontextu dnešní doby je třeba Johnsonovu agendu chápat nikoli jako prosazování práv gayů nebo lgbt+ obecně, ale jako desegregaci Afroameričanů. Práva gayů nebyla tehdy tématem, to až později (jen pro kontext: soudní proces s Kvílením, první veřejná obhajoba homosexuality u soudu, proběhl v roce 1957; vynětí homosexuality ze seznamu nemocí WHO: 1990). Johnsonova imigrační politika podobně není reakcí na dnešní situaci, ale pokus o nápravu rasistických omezení. Další velký rozdíl proti dnešku: dokud nedošlo k fiasku ve válce ve Vietnamu, byla v 60. letech důvěra ve vládu mezi lidmi velmi vysoká, přes 75 procent. Nikdy potom už se nevrátila na podobnou úroveň a v desátých letech našeho století byla jen 20 procent.

Johnsonův příběh je plný paradoxů. Nebyl navzdory svým nesporným progresivním úspěchům v domácí politice oblíbený ani mezi liberálními elitami: byl Jižan, symbolizoval vietnamský debakl, naopak úspěchy, kterých Johnson dosáhl, bylo přijatelnější spojovat s postavou Kennedyho. Už Johnson se musel vypořádat s úpadkem americké moci ve světě a různými globálními problémy. Podle průzkum z roku 2009 byl Johnson hodnocen lidmi téměř nejhůře ze všech poválečných prezidentů (nejlépe naopak Kennedy a až dlouho po něm Reagan a Eisenhower). Na druhou stranu podle hodnocení historiků se umístil na pdobné úrovni jako Reagan nebo JFK, tedy pod ikonami typu Washington, Lincoln a FDR.

V předmluvě jsou krátce představeny jednotlivé kapitoly knihy. První kapitola se věnuje osobnosti LBJ, druhá jeho místu v dějinách amerického liberalismu, třetí konzervativní reakci, kterou vyvolal, čtvrtá agendě práv černochů, pátá vztahu k hispáncům, šestá válce proti chudobě, sedmá Johnsonovu Nejvyššímu soudu, osmá imigrační politice. Závěrečné tři kapitoly se zabývají zahraničím. První z nich válkou ve Vietnamu a proč se Johnson rozhodl navzdory mnoha expertním doporučením válku eskalovat, druhá posunem globálního řádu za Johnsonova prezidenství a konečně poslední věnuje pozornost angažovanosti Johnsona ve třetím světě. K citaci z předmluvy jsem si vybral pasáž o aktuální analogii Johnson-Biden:

„If the declining salience of the Vietnam War encouraged new efforts to see LBJ in all his complexity, another major trend of the early twenty-first century – the rise of ideologically driven hyper-partisanship – provides a third reason for resurgent interest in the Johnson presidency. In sharp contrast to national leaders who could barely tolerate being in the same room together, Johnson stood out as the epitome of level-headed moderation and skill in the arts of persuasion and coalition-building. Many pundits saw his commitment to rational problem-solving and his ability to work across the aisle as qualities sorely lacking – and desperately needed – in a latter era. A leader sometimes mocked as the archetype of the flesh-pressing, arm-twisting, deal-making political animal could, it turned out, be a model to be emulated in the right circumstances. LBJ's non-doctrinaire brand of politics drew particular attention in 2020, when former Vice President emerged as the Democratic Party's nominee for president and then won the White House in November. Numerous commentators highlighted remarkable similarities between the two men. Both came from humble backgrounds, made names for themselves during long years in the Senate, and rose to the vice presidency as understudies to younger, more charismatic leaders. More to the point, pundits enthused about the commitment to political pragmatic and bipartisanship that the two leaders seemed to share.“

Mark Atwood Lawrence & Mark K. Updegrove (eds.): LBJ's America, Cambridge University Press 2024, str. 9-10.

 

Johnson pocházel z texaského venkova a měl v Texasu pak i ranč, tedy svůj soukromý domov. Bylo to v dobách, kdy demokraté byli na Jihu ještě velmi silní (snad stojí za zmínku, že tam i dnes vyhrávají ve velkých městech). Johnsonův otec byl poslancem v texaském parlamentu, ale ekonomicky se mu moc nedařilo a rodina zažila bídu. V mládí musel LBJ pracovat i jako dělník. Dotáhl to ale až na učitele a už jako student se zajímal o politiku. Jeho vzestup byl spojen s podporou Rooseveltova New Dealu. Postupně se dostal do Sněmovny (nejprve jako velmi schopný a pilný asistent poslance) a pak do Senátu, kde dosáhl mimořádného vlivu. Říkalo se mu Mistr Senátu. S Kennedyovými, zejména s Robertem, neměl dobré vztahy, ale kandidatura JFK vyžadovala někoho, jako byl LBJ, aby vyvážil Kennedyho mládí, katolicismus a původ ze Severovýchodu.

Johnson jako viceprezident byl na druhé koleji, jeho vliv upadal a on sám uvažoval dokonce o odchodu z politiky, což se samozřejmě dramaticky změnilo s atentátem na JFK. Podařilo se mu přesvědčit Kennedyho lidi, aby zůstali ve funkcích, což bylo základem jeho úspěchu. Kapitola podrobně líčí Johnsonovo zakotvení v širší společnosti poradců, lobbistů, vlivových skupin, jeho umění přemlouvání, lichocení, nátlaku, humoru, jeho každodenní rutinu v době prezidentství, jeho schopnost spojit se s progresivními republikány v otázce lidských práv proti jižanským demokratům, ale také schopnost budovat koalici široce rozkročených zájmů ve své vlastní straně. Rozhodně nepatřil k lidem jasně vyhraněným a jeho agenda lidských práv a sociálního pokroku vyplývala více ze situace samotné než z toho, že by byl prorokem těchto hodnot. Nedá se ale také říci, že by mu byly cizí.

Jeho ambicí bylo vyrovnat se FDR, ba překonat jej. Osudové rozhodnutí eskalovat válku ve Vietnamu udělal zřejmě hlavně ze strachu z republikánů, kteří by jej obvinili ze slabosti. Byla to právě válka, co Johnsona nejvíce poškodilo. Celkově se jeho potenciál v roce 1968 – volby v roce 1964 proti Goldwaterovi vyhrál poměrně jednoznačně, a to jak pokud jde o státy, tak o celkový součet voličů: 43 milionů proti 27 milionům – už vyčerpal a Johnson nekandidoval. Ostatně nebyl na tom dobře ani zdravotně: kouřil, pil, špatně jedl. V roce 1955 jej postihl vážný infarkt, po kterém na mnoho let přestal kouřit, aby opět začal. Zemřel v roce 1973.

Pohled na LBJ se v poslední době mění. Zveřejnění rozsáhlých nahrávek jeho telefonátů a jednání ukazuje Johnsona jako komplexní osobnost s mnoha sympatickými stránkami. Dvacáté první století také přineslo zkušenost s válkami v Iráku a Afghánistánu, která naznačuje, že debakl ve Vietnamu není nutně něco výjimečného, co lze svést vyloženě na Johnsona, ale může jít o hlubší problém, jenž nesouvisí přímo s jeho osobou.

„Reflections on LBJ would never have minimized his escalation of the war, but the proximity of his death and America's withdrawal from Vietnam ensured that both should be considered in the same breath. Indeed, Johnson's name had become sufficiently toxic for Democrats that they excluded his picture from those of party stalwarts displayed at their 1972 National Convention. Republicans, on the other hand, sought to invoke LBJ as an object lesson during the country's rightward political shift. “The Federal Government declared war on poverty,” mocked President Ronald Reagan in 1988, “and poverty won”. By the 1990s, the Democrats had subtly resurrected Johnson, if only to distance themselves from his perceived excesses and the liberalism he represented. President Bill Clinton, stung by his own failure to expand the social safety net, declared in 1996 that “the era of big government is over.” State-based social programs with the sweep and ambition of LBJ's approach were clearly a thing of the past.“

Mark Atwood Lawrence & Mark K. Updegrove (eds.): LBJ's America, Cambridge University Press 2024, str. 39.

 

Johnson začíná politickou kariéru jako jednoznačný stoupenec Rooseveltova liberálního programu, tedy státních zásahů ve prospěch řešení sociálních problémů. Mezi jižanskými demokraty patří k těm nejvěrnějším a získává si Rooseveltovu pozornost i tím, že dokáže získat pro prezidenta ve volbách 1940 podporu bohatých texaských podnikatelů. Na druhou stranu Johnson prakticky držel basu se svými jižanskými kolegy v Kongresu, pokud šlo o dvě citlivá témata: bělošská dominance a slabé odbory. Tehdy na Jihu dominovala koalice demokratů tzv. Solid South (republikáni fakticky neexistovali), která měla s FDR dohodu, že pokud chce jejich podporu pro růst sociálního státu, nesmí zpochybnit oba zmíněné principy na jihu USA. Johnson byl součástí této jižanské koalice, která se pravidelně setkávala u bourbonu a u doutníků.

V roce 1948 Johnson těsně vítězí ve volbách do Senátu a jako senátor sleduje nástup republikánů a jejich antikomunistické agendy. Prezidentem se stává Eisenhower a republikáni získávají na dva roky kontrolu nad Kongresem. Jižanská koalice demokratů-segregacionistů protlačí Johnsona do čela senátní menšiny, a pak i většiny. Když tito lidé podepisují petici proti rozhodnutí Nejvyššího soudu proti segregaci, Johnson podepisovat nemusí, protože jeho kolegové z Jihu chtějí, aby si zachoval možnost být zvolen prezidentem.

Už zde je vidět, že Johnson se posouvá směrem k lidskoprávní agendě v souvislosti s měnící se atmosférou ve společnosti. V americké společnosti, a o to více v Demokratické straně, totiž roste vliv organizací s masovým členstvím, jako např. Národní asociace pro povznesení barevných lidí. Johnson jako vůdce senátní většiny stále balancuje ustupující, ale tradičně silný, vliv jižanské lobby s narůstajícím vlivem nového typu liberalismu, který chtěl mnohem více práv pro barevné lidi nebo pro odbory, než bylo myslitelné za Roosevelta.

Demokraté během mandátu prezidenta Eisenhowera zaujali postupně jestřábí postoj k zahraniční politice, tlačili na růst vojenských výdajů, kritizovali administrativu za slabost a neschopnost. Sovětský úspěch se Sputnikem v roce 1957 Johnson přirovnal k Pearl Harboru. Spojení progresivního liberalismu, tvrdého postoje v zahraniční politice USA a masivního zbrojení se zdálo dobrým receptem na volební vítězství proti republikánům. Johnson rozhodně sebe sama identifikoval s jestřábím křídlem v Demokratické straně. Ale zpět k tomu, jak se z Johnsona postupně stal zastánce lidskoprávní agendy (už v roce 1957 protlačuje zákon o občanských právech, který sice progresivní demokraté vidí jako velmi slabý, ba škodlivý, ale který byl ve skutečnosti velkým průlomem):

“But the relationship between the liberal coalition and Johnson endured. Because of his leadership position in the Senate, Johnson had a growing familiarity with the demands and personalities of this coalition. He knew the key players and the issues that mattered to them. The relationship changed him as he became increasingly sensitive to the rationale of their agenda and the ways it was necessary to fulfill FDR's legacy, rather than perceiving them primarily as problems that needed to be dealt with. His evolution on the key domestic issues of the time was opportunistic and ideological. With Johnson, it was usually difficult to separate the two. Johnson started to see the ways in which responding to the demands of liberals on matters such as race or health care could strengthen his position as a party leader, allowing him to bridge the two wings of his party in a way that few others could do. Like many other Americans, however, Johnson was also personally impacted by watching battles play out on the ground over questions such as civil rights. …he always understood the genuine need to provide federal assistance to disadvantaged groups.”

Mark Atwood Lawrence & Mark K. Updegrove (eds.): LBJ's America, Cambridge University Press 2024, str. 52.