Jak se pozdně kapitalistická mentalita snoubí s řešením klimatické krize?

6. 8. 2026 / Daniel Veselý

Profesor ekonomie a autor lokálních projektů Green New Dealu v USA Robert Pollin před několika lety představil racionální recept na odvrácení klimatické katastrofy. Jedná se o Globální Green New Deal. Tento bezesporu ambiciózní plán lze podle něho realizovat v rámci existujících pozdně kapitalistických struktur.  

Pollinův koncept operuje se čtyřmi aspekty: postupným ukončením globální spotřeby fosilních paliv do roku 2050 a každoročním investováním zhruba 2,5 procenta celosvětového HDP do čisté energie, a to jak z veřejných, tak soukromých zdrojů. Zásadní je rovněž spravedlivá transformace pro komunity a zaměstnance navázané na fosilní sektor. Čtvrtým aspektem je pak konec odlesňování a průmyslového zemědělství, které by mělo nahradit zalesňování a udržitelné zemědělské postupy. Pollin v roce 2022 dokonce navrhl, aby největší ropné společnosti přešly pod veřejnou kontrolu, jinak by Green New Deal nemohl být realizován.

Zkusme si představit, jak by takový návrh rezonoval v českém, klausisticky deformovaném prostředí. V České republice, kde i po šestatřiceti letech přetrvává mindrák z minulého režimu, by byl požadavek na znárodnění klíčového energetického sektoru považován za komunismus, nebo rovnou stalinismus zavánějící gulagy.

Zjednodušeně řečeno: Nezbývá nám bohužel čas na svržení kapitalismu, jelikož globální oteplování postupuje závratným tempem. Koneckonců tento rozvrat sledujeme v přímém přenosu. Green New Deal počítá s vytvořením milionů pracovních míst v rámci stávajícího systému, který vychází z růstu HDP. V tom se jeho koncept liší od hnutí degrowth (nerůst), které zásadně odmítá kult HDP.

Nerůst prosazuje „radikální (pře)rozdělení moci, bohatství a zdrojů, redukci materiálního rozsahu globální ekonomiky a posun společných hodnot směrem k péči, solidaritě a autonomii.“ V mentálně zaostalém Česku by v souvislosti s těmito požadavky na titulních stranách periodik vlastněných tuzemskými fosilními oligarchy vypukla hysterie gigantických rozměrů. Osobně se domnívám, že degrowth oplývá naivitou, když dramaticky podceňuje síly, jimž čelí. Je to ale krásná pohádka.

Zkusme běžným českým zaměstnancům navrhnout, aby se uskrovnili, jinak planeta shoří. A to v době, kdy se z Evropské unie stává kvůli válce na Ukrajině deindustrializovaná militarizovaná zóna. Koneckonců evropský Green Deal je realizovaný přesně v intencích kapitalistické logiky, kdy jsou nejvíce zatíženy nízkopříjmové domácnosti. Tento fakt, na rozdíl od věčně rozhádané levice, dovede umně zneužít evropská populistická pravice, která je v EU na vzestupu. Do naprosto stejné pasti by přitom mohl spadnout i Pollinův projekt, protože kapitalistická hydra by raději zisky ze znárodněného průmyslu investovala do zbrojení, aby tak definitivně zničila sociální smír. Prioritou bruselských špiček zjevně není záchrana klimatu, ale horečná příprava na válku s Ruskem do roku 2030, jak dokládá britský list The Times.

Ale vraťme se zpět k nerůstu. Jedním z předních zastánců myšlenkového konceptu degrowth –  byť kritickým – je politický ekonom Jason Hickel. Tento výzkumník Pollinovi oponuje, že pokud chceme udržet teplotu do 1,5 nebo 2 stupňů Celsia, pokračující hospodářský růst „značně ztěžuje přechod na zelenou ekonomiku.“ Podle Hickela čistá energie nevzniká z ničeho. Vyžaduje masivní těžbu surovin, z nichž většina pochází z globálního Jihu. Čím více energie ekonomicky vyspělé země s vysokými příjmy spotřebují, tím větší bude tlak na těžbu surovin v komunitách globálního Jihu. Tato cynická politika má v těchto oblastech již nyní extrémně destruktivní dopady. 

Hickel uznává, že svět nutně potřebuje Green New Deal. „Pokud ale chceme, aby byl technologicky proveditelný, ekologicky ucelený a sociálně spravedlivý, musí být proveden bez růstu“, konstatuje Hickel. Jak toho dosáhneme, ptá se ekonom? Je zapotřebí „omezit ekologicky škodlivou výrobu (výroba SUV, průmyslově zpracovaného hovězího masa, plýtvání potravinami, omezení reklam atd.).“ Podle Hickela je zapotřebí zkrátit pracovní týden, zaručit lidem zaměstnání s důstojnou mzdou, udržet plnou zaměstnanost a mobilizovat pracovní sílu pro zelenou transformaci. „Omezme hromadění kapitálu a spravedlivě rozdělme příjmy“, míní ekonom.

Můj bytostný pesimismus mi však napovídá, že výše uvedené koncepty a plány na záchranu naší planety nebudou realizovány, neboť jsou v naprostém rozporu s mentalitou pozdního kapitalismu. Vyvlastnit fosilní korporace, postavit fosilní barony před soud a obvinit je ze zločinů proti lidskosti (ekocida), „přejít na zelenou“, zaplatit masivní reparace globálnímu Jihu atd. – to zní bohužel jako pohádka se špatným koncem. Jak rád bych se mýlil.