Rooneyina odvaha nespočívá ani tak v tom, že riskuje uvěznění, protože na to existuje řešení, a to je přesně to, co dělá – vyhýbá se Velké Británii. Spíše si pro tuto věc zvolila tu nejtěžší možnou cestu. Autoři mohou psát eseje a podepisovat dopisy na podporu palestinského lidu; herci to mohou vyjádřit v rozhovorech, hudebníci z pódia, a vždy to má svou cenu, ať už je to na očích a jsou vyřazeni z celosvětového turné, nebo se to odehrává za zavřenými dveřmi a jsou prostě vyloučeni z příležitostí. Ale takové činy, i když logicky naznačují podporu zakázané organizace, neznamenají aktivní porušení protiteroristických zákonů. Rooneyová stejně utrpěla finanční ztrátu, když se zavázala podpořit organizaci Palestine Action ze svých autorských honorářů; ale to je cena, kterou lze alespoň spočítat. Ušlé tržby a příležitosti, které vyplývají z toho, že je ve Velké Británii fakticky jak vyloučena, tak zakázána, jsou nespočítatelné.

Přesto, když mluvím ne jako její účetní, ale jako někdo, kdo žije v kultuře, v níž se pohybuje i ona a kterou tak působivě popsala, je hodnotu jejího postoje rovněž těžké vyčíslit. Její autorský hlas a celkové dílo činí tento zásah výjimečným svým dosahem. Nikdy nebyla apolitickou autorkou. Normal People byl ostře kritický vůči třídním rozdílům, Conversations With Friends se nebál marxistické analýzy. Její dílo je však také intimní, často se odehrává v domácím prostředí – název přece napovídá, že šlo vždy o normální lidi. Právě díky pověsti jemně provokativní, ale každodenní subtilnosti zaujala Rooney svou průkopnickou pozici a tím se postavila proti představě, že zájem o Gazu je jakousi životní volbou podivína; trvala na tom, že jde o lidskou reakci, stejně přirozenou a všední, stejně vášnivou a důležitou jako přátelství.

Navíc – no tak, v určitém okamžiku to přece můžeme říct – to dělá naprostou frašku z takto uplatňované protiteroristické legislativy. Nikdo nikde si nemyslí, že Sally Rooney představuje nebezpečí pro britský stát nebo jakýkoli jiný stát, stejně jako si nikdo nikde nemyslí, že by ho představoval 94letá advokátka specializující se na lidská práva, která byla přítelkyní  zesnulé matky britského ministra zahraničí  Eda Milibanda. Keir Starmer se paradoxně – vzhledem k tomu, že jeho dvěma trumfy byly opatrnost a právnické zázemí – dostal do absurdní slepé uličky, kde počet zatčení za terorismus vzrostl mezi lety 2024 a 2025 z 250 na téměř 3 000. Na demonstracích, kde někdo propočítal čísla, bylo více účastníků starších 80 let než mladších 20 let.

O historii a specifikách irské solidarity s palestinskou věcí se hodně diskutuje od bolestivého turné Eda Sheerana, během něhož si zpěvák myslel, že může potichu vyřadit předskokana kvůli pro-palestinské písni, aniž by přišel o svou doprovodnou kapelu – Beoga, zakládající členy organizace Irish Artists for Palestine.

V širším kontextu má Irsko živou tradici mladých žen, které nemají žádný důvod domnívat se, že mají právo vyjadřovat se k geopolitice, a přesto se do toho stejně vměšují. Stávka v obchodním řetězci Dunnes Stores v roce 1984 začala, když 21letá Mary Manningová odmítla manipulovat s jihoafrickými grapefruity, což vedlo k tomu, že po dobu dvou let a devíti měsíců dostávala jako stávkovou podporu pouze 21 liber týdně. Politické vyvrcholení dosáhla o necelé tři roky později, kdy Irsko na protest proti apartheidu zcela zakázalo dovoz jihoafrického zboží. Mezi tím však, v roce 1985, se Desmond Tutu setkal s Manningovou a jejími stávkujícími kolegy na cestě za převzetím Nobelovy ceny míru a pozval je k sobě do Jižní Afriky – oni jeho pozvání přijali, ale na hranicích byli odmítnuti. Zde se okamžitě objevuje paralela se státem, který na celnici předvádí svou moc, jen aby tím upoutal pozornost na svou slabost; a s autorkou, která je zároveň obyčejnou občankou, pro niž ušlé autorské honoráře představují téměř tu nejmenší oběť, ale přesto jsou silným symbolem.

Zdroj v angličtině ZDE