Od němých tváří k lidským jatkám
13. 11. 2026 / Petr Vařeka
čas čtení
7 minut
O tom, jak si zvykáme na utrpení druhých
Je zvláštní, jak velký rozdíl dokážeme dělat mezi vlastním utrpením a utrpením ostatních.
Mučení bychom sami nesnesli a představa, že by někdo týral naše děti nebo blízké, je pro nás nesnesitelná též.
Přesto dokážeme žít ve společnosti, která produkuje obrovské množství utrpení, aniž bychom tomu věnovali větší pozornost.
George Orwell ve svém románu 1984 popisuje, jak Winston Smith v místnosti 101 zradí Julii, protože nedokáže čelit mučení krysami. Strach nakonec překoná jeho zásady i lásku. Vzdát se morálních zásad však nemusíme jen pod bezprostředním tlakem mučení.
Může k tomu docházet i v každodenním životě, aniž si uvědomujeme, co vlastně tolerujeme.
Stačí se jen třeba podívat, jak zacházíme s hospodářskými zvířaty. Maso, vejce a další živočišné produkty z intenzivních velkochovů jsou běžnou součástí našeho života.
Živé bytosti se v nich často mění v pouhé produkční jednotky a jejich utrpení se stává vedlejším nákladem výroby. Podobně tomu tak je třeba i v kožešinových farmách a dalších podobných provozech, v nichž na životních podmínkách zvířat téměř vůbec nezáleží.
Většina spotřebitelů by patrně sama nedokázala dělat to, co se v některých takových provozech děje. Přesto jejich produkty kupujeme.
Rozdělení odpovědnosti mezi chovatele, zpracovatele, obchodníky a zákazníky nám umožňuje přehlížet souvislost mezi vlastním pohodlím a utrpením, které je jeho součástí.
Chovatelé samozřejmě reagují na spotřebitelské zvyklosti a ekonomické podmínky.
Poptávka po levných produktech pak vytváří tlak na snižování nákladů, a tedy i na podmínky chovu.
Jednotlivý spotřebitel nemusí chtít působit utrpení, obchodník chce nabízet zboží, které se prodává, a chovatel se snaží ekonomicky obstát.
Přesto jejich společné jednání může vytvářet systém založený na utrpení zvířat.
Ekonomická racionalita tak sama o sobě není morálně ospravedlnitelná; trh sám nerozhoduje o tom, zda je uspokojení určité potřeby eticky přijatelné.
Cena nezahrnuje všechny náklady, zvláště ty, které nesou bezmocné bytosti. Něco může být legální, ekonomicky výhodné a společensky běžné, a přesto morálně neospravedlnitelné.
Ani já nestojím mimo tento systém.
Pravidelně konzumuji mléko a vejce někdy si koupím masný výrobek.
Nemám tedy důvod vystupovat jako někdo, kdo ukazuje na provinění ostatních, zatímco sám zůstává bez poskvrny.
To ovšem neznamená, že všichni neseme stejnou odpovědnost.
Spotřebitel nemá stejnou moc jako provozovatel velkochovu, obchodní řetězec nebo zákonodárce, který stanovuje pravidla.
Nikdo z nás však není zcela mimo společenské a ekonomické vztahy, které takové poměry umožňují.
Přiznání vlastní účasti je proto důležitější než pouhé hledání viníků. Problém spočívá také v našich společných zvyklostech, očekáváních a pohodlí.
Zvířata navíc nemohou nám své utrpení sdělit , sepsat petici, vystoupit v televizi ani se domáhat svých práv. Jejich bezmocnost nám umožňuje zacházet s nimi způsobem, který bychom sami považovali za nepřijatelný.
A co když právě tolerováním utrpení bezmocných bytostí v sobě oslabujeme citlivost vůči utrpení vůbec?
Jak snadno pak můžeme přijmout, že i s příslušníky jiných národů či kulturních okruhů bude zacházeno jako s méněcennými bytostmi?
Holocaust, genocida Arménů, vyhlazování a vytlačování původních obyvatel amerického kontinentu a další masové zločiny vyžadovaly společenské prostředí, v němž bylo možné určitou skupinu lidí zbavit identity a lidské důstojnosti.
Jak se mohlo stát, že lidé, kteří by za normálních okolností pracovali v administrativě, dopravě nebo průmyslu, se stali součástí organizovaného systému masového vraždění?
Jak se z likvidace lidských životů mohla stát jen pouhá administrativní a logistická rutina?
Jedním z předpokladů takového vývoje je dehumanizace.
Člověk přestává být vnímán jako jedinečná bytost se svým životem, vztahy, obavami a touhami.
Stává se jen pouhým Židem, Arménem, Indiánem nebo příslušníkem jiné skupiny, kterou společnost označila za nežádoucí.
Jeho konkrétní osud přestává být důležitý. Utrpení takových lidí lze přehlížet, omlouvat nebo dokonce pokládat za žádoucí.
Ani dnes nemusíme hledat podobné příklady jen daleko v minulosti.
Masakry v různých částech Afriky, pronásledování Rohingů v Myanmaru nebo masové zabíjení a utrpení civilistů v Gaze se k nám dostávají prostřednictvím médií.
Víme o nich, vidíme fotografie, čteme svědectví. A přesto se po chvíli vracíme ke svým běžným starostem.
Utrpení druhých se tak stává pouhou součástí informačního šumu.
Lidská schopnost soucitu má své meze. Vzdálenost, bezmocnost a pocit, že s tím stejně nemůžeme nic udělat, nás vedou k rezignaci.
Potřebujeme proto nejen spontánní soucit, ale také vědomě přijatou zásadu, že utrpení druhých neztrácí svou závažnost jen proto, že se nás bezprostředně netýká.
Naše vnímání světa navíc ovlivňuje kmenová mentalita.
Rozlišujeme mezi vlastní skupinou a ostatními, mezi těmi, které považujeme za své, a těmi, k nimž se necítíme být vázáni.
Politické a náboženské ideologie mohou takové rozdělení ještě posilovat a vytvářet obraz nepřítele, jehož utrpení lze přehlížet nebo ospravedlňovat.
A právě ty stojí u zrodu autoritářství, které vede identifikaci obrazu "nepřátel", ať už jimi jsou Židé či levicově orientovaní občané a liberálové, jak jsme teď svědky v Americe.
Orwell ve svém románu ukazuje, že moc neusiluje pouze o ovládnutí lidského jednání, ale také o ovládnutí vnímání skutečnosti.
Chce člověka přimět, aby přestal důvěřovat vlastnímu úsudku a nakonec i vlastnímu soucitu.
Nebezpečí však nezačíná až v mučírně. Může začínat mnohem dříve, ve chvíli, kdy utrpení některých bytostí začneme považovat za něco, co se nás netýká.
Demokracie a lidská práva nejsou samozřejmostí. Potřebují společnost, v níž existuje solidarita a respekt k důstojnosti druhých.
Jsou výsledkem dlouhého kulturního vývoje, který se může obrátit zpět, pokud si přestaneme všímat toho, jak zacházíme s těmi, kteří se nemohou bránit.
Možná bychom proto měli věnovat více pozornosti právě těm, kteří jsou na nás závislí a nemohou se sami domáhat spravedlnosti: dětem, nemocným, bezmocným lidem, příslušníkům vzdálených národů, ale také zvířatům.
Skutečná humanita se totiž nepozná podle toho, jak zacházíme s těmi, které máme rádi a kteří se nám mohou bránit.
Pozná se podle toho, jak zacházíme s těmi, jejichž utrpení můžeme bez následků přehlížet.
A právě v tom možná spočívá jedna z nejdůležitějších zkoušek naší civilizace.
0
166
Diskuse