„Zkáza lidstva“: povede snaha o výrobu robotických rukou k tomu, že se staneme zbytečnými?

21. 11. 2026

čas čtení 28 minut

Jediná věc, která brání AI v ovládnutí světa – nebo alespoň v převzetí všech pracovních míst? Obratnost. Lidské ruce jsou anatomické zázraky, které se inženýři již léta marně snaží napodobit. Odborníci se předhánějí, aby to změnili

 

Kousek od anglického města Luton, ve skladu Amazonu o velikosti čtyř fotbalových hřišť, se žluté regály točí v digitálně choreografovaném tanci. Kbelíky se stavebnicí Lego Spider-Mana, za nimi tablety do myčky a poté sáček s proteinovým práškem na budování svalů sviští po dopravních pásech, až dorazí k člověku, jehož úkolem je naskládat zboží do regálu, který se zastavil před jeho pracovištěm. Podle Amazonu se jedná o „symfonii lidí a technologie“, jíž tento maloobchodní gigant vděčí za svůj úspěch.

 

Po záplavě negativní publicity ohledně pracovních podmínek Amazon začal před deseti lety otevírat svá distribuční centra pro pečlivě kontrolované bezplatné prohlídky pro veřejnost. Naše průvodkyně nám vypráví o konkurenceschopných mzdách, které zaměstnanci Amazonu dostávají, o jejich důchodech, zubním pojištění a možnostech flexibilní práce. Její výklad je poněkud robotický.

„Uvidíte roboty a lidi, jak pracují v harmonii,“ prohlašuje, zatímco procházíme mezi různými stanicemi skladu. Vše je navrženo tak, aby se maximálně využilo toho, v čem jsou lidé dobří, pokračuje, a toho, v čem jsou dobří roboti – „pracovat, aniž by se unavili“.

Téměř každé rozhodnutí se zde zdá být na počítači – nejen to, kam zboží uložit, když dorazí do skladu (systém nasvítí místo na konkrétní polici, kam má pracovník každou položku umístit), ale také do krabice jaké velikosti se má zboží zabalit, jakmile je objednáno, a dokonce i přesně kolik lepicí pásky je třeba použít k zalepení té krabice. Lidé jsou tu proto, aby poskytli ruce, ne mozek.

Alespoň prozatím neexistuje žádný hardware ani software, který by se mohl rovnat lidské ruce. Humanoidní roboti – často nazývaní „ztělesněná umělá inteligence“ – učinili v uplynulém desetiletí obrovský pokrok (doslova, jak dokládají nedávné pětidenní robotické olympiády v Číně). Vytvoření robota, který dokáže naplnit polici, utáhnout šroub a také utrhnout malinu – tedy provádět činnosti, díky nimž by byl užitečný, a ne jen zábavný, činnosti, které většina z nás provádí bez jakéhokoli vědomého úsilí – se však ukázalo jako překvapivě obtížné. Napodobení šíře funkcí lidské ruky je jednou z největších zbývajících výzev v robotice. Dokud nebudou roboti zruční, budou lidští pracovníci vždy nezbytní.

Investoři však nyní sázejí na to, že humanoidní roboti se brzy stanou stejně běžnou součástí každodenního života, jako jsou dnes pro mnohé z nás velké jazykové modely poháněné umělou inteligencí. Čínská vláda se zavázala investovat v příštích dvou desetiletích více než 100 miliard liber do robotiky a high-tech odvětví. Na začátku tohoto roku Tesla zastavila výrobu svých vozů Model X a Model S, aby se továrny mohly místo toho soustředit na výrobu humanoidních robotů Optimus. „Lidské ruce se vyvinuly v neuvěřitelně sofistikovaný stroj. Vaše ruka je ve skutečnosti pozoruhodná věc,“ řekl loni na konferenci generální ředitel Tesly Elon Musk. „Chcete-li vytvořit robota, který bude univerzálním humanoidem, musíte vyřešit problém rukou.“

Pokud se inženýrům podaří napodobit lidské ruce, pak potenciálně žádná práce nebude do budoucna jistá

Amazon dnes zaměstnává po celém světě více než 1,5 milionu lidí. Ale podle toho, co vidím ve skladech, se zdá, že pokud by nějakou úlohu dokázal stroj vykonat efektivněji, Amazon by ji raději svěřil robotovi. Co se stane s těmito pracovníky, až bude „problém rukou“ vyřešen?

A co se stane s námi ostatními? Umělá obratnost v kombinaci s umělou inteligencí bude mít pro lidstvo obrovský dopad. V éře umělé inteligence zapomeňte na rekvalifikaci na instalatéra – pokud se inženýrům podaří napodobit lidské ruce, pak potenciálně žádné povolání nebude do budoucna jisté.

Obratní roboti, kteří se mohou rovnat lidské ruce, tu zatím nejsou, ale blíží se. Proč je tak obtížné reprodukovat ruce v hardwaru a softwaru? Jak blízko jsou robotici k tomu, aby to zvládli? A co se stane se světem práce, až se jim to podaří?

„Ruka je naším spojovacím článkem mezi mozkem a světem,“ říká Alistair Hunter, chirurg specializující se na ruce a zápěstí v nemocnicích University College London. „Ruka je náš způsob, jak proměnit myšlenku v čin.“ Hunter strávil většinu svého profesního života snahou pochopit, jak ruce fungují, a jak jim vrátit normální funkci, když nefungují. „ Ruce jsou výjimečné, protože jsou anatomicky velmi složité,“ vysvětluje mi při kávě v severním Londýně. „V ruce je 27 kostí; ovládají ji nervy a svaly. Za tím vším však stojí mozek, který milisekundu po milisekundě vyhodnocuje, co ruka vnímá, přizpůsobuje se tomu a následně iniciuje akci.“

Mohli bychom se domnívat, že za naši evoluční výhodu vděčíme inteligenci, ale Hunter tvrdí, že nám náskok ve skutečnosti zajistila kombinace našich kognitivních schopností a obratnosti. Během milionů let, kdy se vyvíjela čelní kůra našeho mozku, se ruka vyvinula tak, aby se odlišila od ostatních končetin, což umožnilo vznik prstů schopných uchopit větve a šplhat po stromech. Palce přišly na řadu jako další. Mají je sice všichni lidoopi, ale ty naše jsou větší. „Kloub na spodní straně palce – trapézometakarpální kloub – je jedním z hlavních evolučních pokroků, který nám umožňuje velmi jemný klešťový úchop, velmi jemnou a obratnou koordinaci mezi palcem, ukazováčkem a prostředníčkem, ale také neuvěřitelnou sílu a pevný úchop. To nám umožnilo manipulovat s předměty, jako jsou kameny a skály, a tak jsme před třemi miliony let začali vyvíjet nástroje.“

Mozek neustále koordinuje interakci mezi většími svaly v předloktí, které zajišťují sílu a pevný úchop, a menšími svaly v samotné ruce, které nám umožňují jemnou kontrolu. Zároveň přijímá obrovské množství dat z ruky. „Hustota nervových vláken a smyslových zakončení v ruce je obrovská,“ pokračuje Hunter. Kromě nervových zakončení má ruka specializované receptory, které dokážou našemu mozku sdělit i ty nejjemnější detaily: různé typy buněk, které detekují vibrace, drsnost a hladkost povrchu, nebo to, jak se naše prsty a ruce natahují a přizpůsobují se tvaru předmětů. „Právě tato součinnost mezi smyslovou a motorickou stránkou a mozkem činí ruku tak úžasnou – a tak obtížně napodobitelnou.“

Když vezmete do ruky malinu, vaše prsty vnímají, jak je měkká, zda je kluzká a jak se kůže na špičkách prstů přizpůsobuje jejímu tvaru. Váš mozek porovnává tyto informace s tím, co očekával, a podle toho se přizpůsobí – zpomalí tlak, pokud má pocit, že by se malina mohla rozmačkat. „Tato zpětná vazba trvá asi desetinu sekundy,“ vysvětluje mi Hunter. „Jsme také schopni předvídat, jak se ta malina bude cítit – tomu se říká předběžná zpětná vazba. Ještě než ji uchopím, moje prsty a ruka vědí, jaký tlak na ni vyvinout, abych ji utrhl, aniž bych ji rozmačkal. To je částečně důvod, proč vidíte, jak si miminko dělá nepořádek, než se naučí tento mechanismus předběžné zpětné vazby. Jeho ruka je neohrabaná, protože ještě nemá ten prediktivní model.“

Od zapálení sirky přes hod oštěpem až po hru na klavír – škála úkolů, které ruce dokážou vykonat, je obrovská. Můžeme je použít k chytání předmětů nebo je sevřít do misky a proměnit je tak v nádobu na pití. A umožňují nám komunikovat – gesty, pery, palci na displejích kapesních zařízení. Naše ruce se neustále přizpůsobují našim stále se měnícím potřebám.

Právě tato šíře funkcí v kombinaci s přizpůsobivostí by podle Huntera představovala takovou výzvu pro každého inženýra, který se snaží napodobit lidskou obratnost v robotické ruce: schopnost poskytovat zpětnou vazbu a předvídat zároveň, s využitím modelu naučeného z let zkušeností a interakce se světem. Proto se inženýři zabývající se robotikou dříve soustředili na vytváření robotů určených pro konkrétní úkoly, schopných vykonávat specifickou funkci, dodává, spíše než se pokoušet napodobit vše, co dokáže lidská ruka.

„Myslím, že v určitém okamžiku to dokážou. Máme před sebou ještě mnoho, mnoho let a už teď je vidět, že roboti jsou schopni chodit a běhat. Ale sestrojit počítač, který dokáže předvídat vnější svět a zároveň poskytovat správné množství smyslových informací zpět – to bude obtížné. “

Pokud kdy existoval symbol dystopické technologie, je to robotická ruka, která v závěrečných scénách původního filmu Terminátor svírá Sarah Connorovou za krk. To je první věc, na kterou pomyslím, když vstoupím do sídla společnosti Shadow Robot, předního evropského výrobce obratných rukou, a uvidím jeden z jejích prototypů – kostrový a připravený k uchopení – umístěný na vysoké polici pár metrů od vchodu. Pak ke mně přiběhne jeden z kancelářských psů a já si uvědomím, že se nacházím v příjemném pracovním prostředí, jen minutu od londýnského Hampstead Heath.

Společnost Shadow Robot vznikla v 80. letech jako kolektiv nadšenců a milovníků robotů, kteří se scházeli v podkroví na severu Londýna, aby si pohrávali s nalezenými materiály v naději, že jednoho dne sestrojí kompletního humanoida. Společnost byla založena poté, co v roce 1997 obdrželi svou první komerční zakázku – na nohu. Zhruba v posledním desetiletí se výhradně soustřeďuje na ruce.

V předváděcí místnosti vypadají „Shadow Dexterous Hands“, které mi připravili k prohlídce, téměř přátelsky. Jsou upevněny na dvou natažených motorizovaných ramenech, dlaně mají otevřené a prsty mírně ohnuté dovnitř, jako by čekaly, až mě obejmou, ale místo toho si nejprve podáme ruku. Jeho pravá ruka se pomalu přibližuje k mé, prsty má roztažené a zápěstí nakloněné v očekávání. Jeho stisk je jemný – dokonce přirozený –, ale nechci ji stisknout příliš silně, abych ji nerozdrtil: je vyrobena z MDF a nylonu, s texturovanými magnetickými senzory na špičkách prstů, a působí velmi křehce. Počáteční cena – bez jakéhokoli softwaru či operačního systému – je 20 000 liber za jednu ruku; celý systém stojí 100 000 liber. Můj instinkt být opatrný však pramení hlavně z toho, že působí tak lidsky: pohybuje se expresivně, jako by ji oživovala nějaká duše.

Líbí se mi myšlenka napodobit člověka v podobě stroje a sledovat, kam nás to zavede

A tak trochu tomu tak je. Ovládá ho Liem Tran, manažer pro nasazení a podporu robotiky ve společnosti Shadow Robot, který má na rukou rukavice se senzory sledujícími jeho pohyby, které robotické ruce kopírují v reálném čase. Tato dálková ovládání slouží k trénování robota – ukazuje rukám, co mají dělat, a dává jim referenční bod pro to, co představuje úspěšný pohyb pro daný úkol. Díky strojovému učení bude ruka nakonec schopna tento pohyb napodobit bez lidské pomoci. Společnost Shadow Robot vyrábí hardware a základní systémy; její zákazníci – z průmyslu, výroby a akademického výzkumu – si obvykle vyvíjejí vlastní software, aby z rukou dostali to, co potřebují.

„Je to skvělá doba pro robotiky specializující se na robotické ruce,“ říká Tran. „Nemáme nic, co by bylo průmyslově standardizované, ani nic, co by bylo plně vyvinuté a připravené k použití. Je to vzrušující, protože v podstatě určujeme, jak se bude tato technologie dále vyvíjet. Líbí se mi představa napodobení člověka v podobě stroje a sledování, kam nás to zavede… Chcete hrozen?“

Levá robotická ruka se natáhne k hnědému papírovému sáčku na stole před námi a vytáhne z něj hrozen bílých hroznů, přičemž drží stopku jemným klešťovým pohybem mezi palcem a ukazováčkem. Pravá ruka obratně utrhne jednu bobuli a vloží mi ji do dlaně. Každá ruka váží zhruba 4,5 kg, říká mi Tran, ale bobule zůstává naprosto nepoškozená. Sním ji. Podá mi další.

Toto je jen první z několika triků, které mají robotické ruce robota Shadow v rukávu. Tran mi ukazuje, jak dokážou skládat plastové kelímky do pyramidy a každý z nich jemně umisťovat. Dokážou v jedné ruce držet malou dřevěnou kostku a druhou na ni postavit věž vysokou sedm kostek, přičemž vše udržují v dokonalé rovnováze. Dokážou třídit tvary a umisťovat hvězdy, válce a trojúhelníky do příslušných otvorů v barevné plastové dětské hračce.

Z jednoho hlediska je to naprosto pozoruhodné, z jiného však zcela všední: jsou to ruce, které dělají to, co ruce dělají. A dělají to navíc na úrovni malého dítěte. Když se Tranovi podaří přimět robotické ruce, aby vložily jeden z tvarů do třídiče, přistihnu se, jak prohlašuji: „Výborně!“, jako bych povzbuzoval batole.

Ačkoli tyto „Shadow Dexterous Hands“ mohou vypadat jako živé, nedokážou generovat ani zdaleka takové množství smyslových dat, jaké dokáže produkovat lidská ruka, a jejich učební model závisí na tom, že jim člověk ukáže, co mají dělat. Společnost Shadow však má ještě jeden model, který zde všechny velmi nadchl – a ten se lidské ruce vůbec nepodobá.

Ruka DEX-EE, vytvořená pro Google DeepMind a poprvé představená v roce 2024, má pouze tři prsty a žádné zápěstí; prsty fungují jako palce, díky čemuž DEX-EE vypadá jako dráp, s optickými senzory na každém prstu. Je mnohem mohutnější než Dexterous Hands, nedokáže manipulovat s velmi jemnými předměty, ale DEX-EE můžete praštit baseballovou pálkou. Tran mě vyzývá, abych to zkusil. Párkrát do ní praštím, ale nedávám do toho plnou sílu: tento model stojí 60 000 liber za jednu ruku.

„Zvládne to i pořádnou ránu,“ ujišťuje mě Tran. „To je jeho hlavní účel: vydrží hodiny a hodiny nárazů o pracovní plochu.“ DEX-EE byl navržen tak, aby vydržel hodiny strojového učení, při kterém opakovaně dělá chyby, z nichž se může poučit. „Je to stejné, jako když se dítě učí používat ruce a prsty.“ Po experimentování s DEX-EE se společnosti DeepMind podařilo vyvinout roboty, kteří umí zavázat tkaničky, pověsit košili na ramínko a provádět opravy na jiných robotech.

I když některé z nejvlivnějších technologických společností na světě pracují s rukama, které se dokážou samy učit, manuální práce se mi prozatím jeví jako v bezpečí: zdá se, že tyto ruce jsou ještě roky daleko od toho, aby byly dostatečně chytré, robustní nebo obratné na to, aby zvládly rozmanitost situací, s nimiž se pracovníci v distribučním centru každý den setkávají.

Tran však tiše nesouhlasí. „Po celém světě nyní spousta firem vyrábí všechny tyhle obratné ruce. Probíhá obrovský závod o nejplynulejší a nejvíce lidské ruce. Jsou čím dál působivější. Cenová hladina se stává mnohem atraktivnější: některé ruce v Číně stojí méně než 2 000 liber, což je velmi levné; nemusíte se starat o opravy, stačí si koupit další ruku,“ říká. „Myslím, že už nejsme tak daleko.“

Společnost Shadow Robot se nikdy nesnažila zapojit do souboje o globální nadvládu na trhu s rukama, kde jde o vysoké sázky. Když byli ještě skupinou amatérských nadšenců, jejich původním cílem bylo sestrojit užitečného humanoida, jakéhosi robotického komorníka. „Postavili jsme tohoto dvounožce – nyní je vystaven v Muzeu vědy, což je docela fajn,“ říká mi Rich Walker, ředitel společnosti Shadow. Pak Honda představila svého humanoida P1. Dvonožec od Shadow dokázal stát a vyrovnat se, když do něj někdo strčil, ale P1 dokázal skutečně chodit. „Pokud víme, Honda utratila na vývojový program, který vedl k vytvoření tohoto dvonožce, řádově 100 milionů dolarů,“ pokračuje Walker. „To nás trochu zaskočilo.“ Rozhodli se změnit taktiku. „Řekli jsme si: Co by robot měl umět nebo mít, aby byl užitečný? Musel by být schopen zvedat věci a interagovat se stejnými předměty, s jakými mohu interagovat já. Tak jsme se rozhodli zkusit sestrojit nějaké ruce.“

Walker byl na podpoře, když v 80. letech poprvé začal spolupracovat s nadšenci ze Shadow. S jasně modrýma očima za multifokálními brýlemi a řídkým šedivým poloponytahem, který jen stěží udrží několik tlustých dredů, vypadá napůl jako čaroděj, napůl jako cyberpunk a vůbec ne jako podnikatel. „Tuhle organizaci jsme nikdy nezaložili proto, abychom vydělávali peníze na stavbě robotů. Bylo to spíš: ‚Pojďme stavět roboty! Jak na to?‘“ říká a znovu zvedá ruce do vzduchu. „Vydělat si přitom nějaké peníze se ukázalo jako dobrý způsob, jak zajistit, že ty roboty opravdu postavíme.“

Když začali vyvíjet své první prototypy, vypráví mi Walker, jejich cílem bylo postavit realistickou ruku, ale brzy si uvědomili, jak obrovský úkol to bude. Prostudovali anatomické učebnice a záviděli přirozenému hardwaru v lidském těle. „Kdybychom měli ty materiály, bylo by to skvělé,“ usmívá se. „Samomazné klouby. Kůže, která se obnovuje. To nemáme, takže musíme použít jiné mechanismy a řešení.“

V průběhu let se ukázalo, že z komerčního hlediska bude pro společnost nejvýhodnější zaměřit se na ruce, které dokážou plnit konkrétní úkoly. Začali se vzdalovat od hobbyistického úsilí o vytvoření toho nejlepšího možného a směřovali k obchodní nutnosti vyrobit něco, co by firmy mohly chtít nakupovat ve velkém množství. „Spolupracujeme s širokou škálou lidí, od aplikací v oblasti vyřazování jaderných zařízení z provozu přes lékařskou technologii a pečovatelskou robotiku až po zařízení pro výrobní linky. Opravdu široká škála oblastí, kde se lidé ptají: ‚Mohli bychom tady použít robota?‘ nebo ‚Mohli bychom vylepšit naše roboty pomocí něčeho jako lidské ruce?‘“

Ptám se Walkera, k čemu by chtěl, aby se jeho roboti používali, a on se na několik vteřin odmlčí. „Chceme stavět roboty pro dobro. V současné době se zaměřujeme na roboty, které dokážou dělat nudné věci, které brání v tom, abychom se věnovali něčemu jinému.“ Uvádí příklad úklidu pracovního stolu vysoce kvalifikovaného inženýra. Existují klienti – a konkrétní zakázky –, které společnost odmítla, dodává. Nebudou pracovat pro výrobce zbraní. Po nějaké diskusi se tým rozhodl neposkytnout své odborné znalosti projektu, který by se zabýval vykostěním jatečně upravených těl, ani projektu, který zahrnoval plnění střev na klobásy masem. „Někdy je to prostě kvůli tomu, že se mi z toho dělá špatně.“ (Walker je vegan).

Ale když společnost Shadow Robot řekne ne, existuje dnes mnoho konkurentů, na které se zákazníci mohou místo toho obrátit. „Před deseti lety existovaly čtyři nebo možná pět firem vyrábějících robotické ruce, všechny jste znali a věděli jste o nich všechno. A teď je to prostě…“ Walker znovu rozpačitě rozpaží ruce. „Před rokem a půl mě kontaktovala čínská analytická firma a řekli mi: ‚Na našem seznamu máme 110 robotických rukou.‘ “

Nejde jen o Čínu. Společnost Psyonic se sídlem v San Diegu se specializuje na výrobu protetických rukou pro amputované, ale rozšířila svou činnost i na robotické ruce a své produkty prezentuje jako „budoucnost automatizace“ s „stabilitou na lidské úrovni“. Společnost Sharpa se sídlem v Singapuru se chlubí, že její model má „obratnost podobnou lidské“ a zvládá složité úkoly, jako je „šroubování, připínání [a] upevňování“. Humanoid Atlas od společnosti Boston Dynamics ještě není na trhu, ale umí používat hřebíkovačky a vrtačky (v demonstračním videu obratně vyměňuje jemný vrták). Zdá se však, že hlavní hybnou silou jsou čínské společnosti: státní média loni odhadla hodnotu domácího odvětví obratných robotických rukou na více než 50 miliard juanů (5,6 miliardy liber).

Walker nerad používá slovo „konkurence“, když mluví o těchto společnostech. Jakožto nadšený příznivec robotů je vnímá jako subjekty usilující o společné dobro. „Dočkáme se průlomů, které najednou posunou vše vpřed. Může to být lepší motor, polymer umožňující výrobu kvalitnějšího povrchu, nebo způsob vnímání světa, díky němuž robot porozumí věcem způsobem, jaký jsme dosud nedokázali v širokém měřítku u levných robotů.“ Odmlčí se. „Je to vzrušující.“

„Společnost Shadow je v obtížné situaci,“ říká mi Nathan Lepora, profesor robotiky a umělé inteligence na Univerzitě v Bristolu, během videohovoru. „Shadow Hand byla 20 let nejlepší ve své třídě, ale stojí jako Lamborghini. Nyní existuje spousta velmi schopných robotických rukou za cenu vozu značky Vauxhall. Čína právě prochází masivním rozvojem v oblasti vývoje robotických rukou a na začátku tohoto desetiletí by nikdo nepředpověděl takovou úroveň obratnosti, jakou dnes vidíme.“

Když se Lepory ptám, jak blízko podle něj jsme k vývoji robotické ruky, která by se mohla rovnat lidské, odpovídá mi, že o to nejde. „Nepotřebujeme nutně, aby roboti dokázali všechno, co dokážou lidské ruce. Chceme, aby byli schopni uchopit a manipulovat s předměty a nástroji.“ Současná generace robotických rukou možná ještě není na této úrovni, ale je tomu blízko, říká. „Máme velkou šanci, že do konce tohoto desetiletí uvidíme běžné používání nástrojů.“

Říkám Leporovi o pracovnících Amazonu, které jsem viděl v distribučním centru, od nichž se nevyžaduje používání žádných nástrojů – musí jen umět ukládat, vybírat a balit širokou škálu předmětů. „Jejich dny jsou sečteny,“ říká prostě. „Jsou to poslední úseky, které ještě nebyly automatizovány. “ Amazon už na jejich nahrazení jistě pracuje, dodává. „Jsem si jistý, že jsou tomu blízko.“ Výrobní linky bez lidských pracovníků jsou dnes součástí průmyslu: Čína má plně automatizované „temné továrny“ – nazývané tak proto, že mohou fungovat se zhasnutými světly – které běží 24 hodin denně, 7 dní v týdnu.

Pokud budoucnost pro pracovníky Amazonu vypadá ponuře, jak to bude s manuálními pracovníky obecně? Když zmíním rekvalifikaci na instalatéra kvůli jistotě zaměstnání v éře umělé inteligence, Lepora se na mě podívá, jako by chtěl říct: „Nebuď naivní.“ „Možná ještě 10 nebo 15 let. Instalatérské práce v tomto desetiletí roboty dělat nebudou, to je jisté. Ale co potom?“

Ve své knize *Shadow Robot HQ* Walker tvrdí, že instalatéři tu v dohledné budoucnosti zůstanou. Koneckonců se musí přizpůsobit – a využít dostupné nástroje – tak široké škále neobvyklých prostorů a problémů; jejich dovednost spočívá v přizpůsobivosti, ne v tom, že znají správný postup, říká. Samotná zručnost jim práci nevezme. „Pokud jste někdy viděli instalatéra, jak vlezl pod vaši vanu a něco dělal s kohoutkem vzadu, uvědomíte si, že to bude práce pro humanoidního robota v nejlepším případě.“

Instalatérské práce v tomto desetiletí roboti určitě nepřevezmou, to je jisté. Ale co bude potom?

Na svých webových stránkách však společnost uvádí, že „usiluje o robotiku pro bezpečnější svět tím, že umožňuje robotům vstup do extrémních prostředí, kam by bylo pro člověka příliš riskantní vstoupit. Patří sem práce, které jsou příliš nudné, špinavé, obtížné, vyžadující obratnost, nebezpečné a/nebo nákladné.“ Walker a jeho tým jsou sice odhodláni stavět „roboty pro dobro“, ale pokud se jim podaří splnit vše, co je na tom seznamu, eliminují velkou část lidské manuální práce.

Když jsem mu to nadhodil, ztuhl. Zjevně by mnohem raději mluvil o motorech a senzorech zatížení šlach než o sociálních a ekonomických důsledcích toho, kam by jeho ruce mohly dosáhnout.

„Kdybychom vyřešili všechny věci na tom seznamu, bylo by to úžasné, ale myslím, že to představuje práci na několik set let pro několik set organizací a aby se to stalo, bude muset dojít k několika stovkám významných průlomů,“ říká. „Může to, co děláme, vést ke zkáze lidstva? To zní jako marketingová kampaň. Kdybych chtěl zvýšit hodnotu našich akcií, pravděpodobně bych řekl: ano, povedeme lidstvo ke zkáze – investujte do nás.“

Nikdo nerad přemýšlí o tom, že by jeho práci mohl převzít robot – ani pracovníci distribučních center, ani instalatéři, ani novináři. A co Alistair Hunter, chirurg specializující se na ruce? Těžko si představit povolání, které by vyžadovalo takovou kombinaci znalostí a zručnosti – mozku a rukou – jako právě to jeho.

„Když operuji, jsou chvíle, kdy se dostávám na samou hranici své manuální obratnosti a svého chápání. Je možné, aby se robot naučil takové množství zkušeností, které jsem nashromáždil za mnoho let, a pak je autonomně uplatnil? Myslím, že by to bylo velmi obtížné,“ odpovídá Hunter. „Nemyslím si, že by se dalo někdy říct ‚nemožné‘, protože před 50 lety bych nepředpokládal nic z toho, co je dnes možné. Ale vzhledem k tomu, co vím o ruce a o chirurgii, si myslím, že by to bylo velmi obtížné.“

Je snadné si představit, že ve světě ztělesněné umělé inteligence by bylo bezpečnější stát se robotickým inženýrem než chirurgem. Povaha naší práce se však mění tak rychle, že žádná kariéra není nutně jistá.

Lepora nakonec říká, že robotické ruce budou vyrábět robotické ruce. „Nemyslím si, že by se nějaká společnost už v tomto bodě zlomu nacházela, ale právě tam nakonec skončíme.“ Pokud a až k tomu dojde, budou robotické ruce levnější než kdykoli předtím – a budou se vyvíjet mimořádně rychlým tempem. „Daly by se vyrábět ve velkém měřítku, ale dalo by se také automatizovat jejich vylepšování,“ říká mi a nadšeně se naklání dopředu. „Jakmile si je budou umět vyrobit samy, bude se to opakovat. To je možný zlomový bod, kdy se ruce stanou opravdu, opravdu schopnými.“ Je to také bod, kdy by mohli přijít o práci samotní robotici.


Zdroj v angličtině ZDE

0
Vytisknout
223

Diskuse

Obsah vydání | 20. 11. 2026