„Moje tělo začalo pohlcovat samo sebe. Byl jsem milimetr od smrti“: Andrej Zvjagincev o covidu, Putinovi a životě v exilu

20. 11. 2026

čas čtení 9 minut

Ruský filmař strávil během pandemie 40 dní v komatu a utrpěl 92% poškození plic. Popisuje, jak mu při rehabilitaci pomohlo natáčení nového filmu Minotaur

Andrej Zvjagincev vypráví příběh rytíře, který jede temným lesem a na rozcestí uvidí kamennou ceduli. Na ceduli stojí, že pokud odbočí doleva, přijde o koně, a pokud odbočí doprava, přijde o hlavu. Rytíř tak stojí před dilematem; na výběr má pouze špatné možnosti. Zvjagincev se usměje a říká: „Je to velmi ruská pohádka.“

Hrozné věci se stávají, tak to ve světě chodí, a člověka definuje to, jak reaguje na každou výzvu. To platí pro rytíře v lese i pro postavy ve filmu. Pravděpodobně to platí i pro Zvjaginceva, který sice nepřišel o koně, ale o svůj domov a málem i o život. Ruský režisér během pandemie Covid-19 téměř zemřel a strávil 40 dní v umělém kómatu. Nyní žije v exilu jako nepřítel státu. „Jsem s ptáky,“ říká, aby vysvětlil svou situaci. „Ptáci neznají hranice. Nemyslí na zítřek.“


Zvjagincevův nový film Minotaur je mohutné, fascinující drama o osobní i politické korupci, jehož měřítkem je Ukrajina, nebo snad její temná křižovatka. Režisér se ke svému odporu vůči válce staví zcela otevřeně. Na pódiu letošního filmového festivalu v Cannes, kde film Minotaur získal Velkou cenu poroty, vyzval Vladimira Putina, aby „ukončil toto krveprolití“, a dodal, že „celý svět čeká“. V září ho Rusko označilo za „zahraničního agenta“ šířícího dezinformace. Nyní mu hrozí zatčení a uvěznění, pokud se odváží vrátit domů.

Teď žije z kufru v hotelu v centru Londýna; popíjí balenou vodu a leští skla svých brýlí. Ve svých 62 letech působí Zvjagincev jako vysokoškolský profesor, který vede individuální konzultaci. Je erudovaný a charismatický, své odpovědi prokládá citáty od Borgese, Nietzscheho a Savonaroly. Kdo je Savonarola? „Středověký mnich,“ říká. „Katolický kazatel. Velmi neúprosný.“

Zvjagincev vypadá dobře, ale vysvětluje, že jeho zdravotní stav je nejistý. „Moje nemoc z let 2021 a 2022 mě od té doby pronásleduje. Způsobila mi nevratné poškození a představuje vážné problémy pro periferní nervový systém. Takže si nejsem jistý svými kroky. Vynakládám spoustu energie jen na to, abych udržel rovnováhu. V Cannes, pokud si vzpomínáte, jsem zakopl, když jsem šel po schodech převzít cenu.“ Pokrčí rameny. „Možná jste si toho nevšimli. Všichni moji přátelé si toho všimli. Zoe Saldaña si toho všimla. Musela se natáhnout a chytit mě.“

Ve filmu Minotaur se žádné zakopnutí nevyskytuje: film téměř neudělá ani jeden chybný krok. Zvjagincevův film vypráví příběh Gleba (Dmitrij Mazurov), podnikatele, který se ocitl mezi mlýnskými kameny. Gleb má podezření, že jeho žena má možná milostný poměr, ale zároveň byl požádán, aby obětoval 14 zaměstnanců pro boj na frontě. Ukrajina, jak si divák postupně uvědomuje, je okrajovým zdrojem hrůzy a zlověstným vedoucím duchem filmu. Válka je zároveň slabým, vzdáleným duněním i monstrem tak přítomným, že by mohlo Glebovi dýchat na krk.

Film „Minotaur“, Zvjagincevův první snímek od oceňovaného filmu „Loveless“ z roku 2017, je volným remakem thrilleru Clauda Chabrola z roku 1969 „La Femme Infidèle“. Režisér vysvětluje, že se o jeho natočení pokusil již v roce 2018, ale nepodařilo se mu získat práva. „Když se na to teď dívám zpětně, bylo to dobré rozhodnutí. Byl by to úplně jiný film, bez jakéhokoli historického kontextu.“ Ukrajina tomuto projektu dodala jiskru, kterou potřeboval. Možná i jeho nemoc, i když jen okrajově.

V létě 2021 dostal vakcínu proti covidu Sputnik V a dostalo se mu horečky. Byl převezen z Moskvy do nemocnice v Německu, kde se jeho stav stal kritickým. Pokud vůbec chápal, co se děje, Zvjagincev se obával nejhoršího. „Srpen 2021. Spojuji si ho se smrtí. Protože pravdou je, že jsem měl zemřít. To každý den slýchala moje žena od lékařů. ‚Buďte připraveni. Může to být ještě dnes.‘ Odepisovali mě do záhrobí.“

Byla na vině vakcína? Pokrčí rameny. „To nikdo neví. Covid bez příznaků – zdá se, že to bylo právě to. K tomu všemu jsem dostal vakcínu, která spustila pořádnou bouři. Bakterie se dostaly do mého těla a porazily můj imunitní systém. Moje tělo začalo požírat samo sebe. Je to strašná věc. Jmenuje se to Klebsiella [bakterie, která může způsobit zápal plic]. Měl jsem poškozené plíce z 92 % a strávil jsem 40 dní v umělém komatu. Úplné odpojení. Milimetr od smrti. A tak pak musíte všechno budovat od základů. ”

Režisér strávil v nemocnici 11 měsíců – nejprve ve Wiesbadenu, poté v Hannoveru. Po většinu té doby byl kvůli polyneuropatii alespoň částečně ochrnutý a musel se znovu naučit používat nůž a vidličku. Byl na oddělení, když se dozvěděl, že Rusko napadlo Ukrajinu. „Moje první myšlenka byla, že to už není moje země. Že teď musím žít v jiné zemi.“

Zdá se, že Zvjagincev se s Ruskem rozešel tak, jak hrdinové Hemingwayových románů krachují: postupně, a pak najednou. Vláda ho milovala, když jeho debut z roku 2003, Návrat, získal Zlatého lva v Benátkách, a mezinárodní kritici ho oslavovali jako nástupce Ejzenštejna a Tarkovského. Nelíbil se jí však film Elena z roku 2011 s jeho ponurým portrétem života v zchátralých moskevských sídlištích a přímo nenáviděla jeho mistrovské dílo z roku 2014 Leviathan, které vykreslilo zemi jako semeniště korupce a křesťanského nacionalismu. Film „Leviathan“ byl podle Vladimíra Medinského, tehdejšího ministra kultury, „oportunistický“, nereprezentativní pro „skutečné Rusy“ a patřil k nové vlně filmů, které „poskvrnily“ vlast. Medinský, mimochodem, nyní působí jako hlavní moskevský vyjednavač v mírových rozhovorech ohledně války na Ukrajině.

Zvyagintsev mezitím sledoval proměny a směřování Ruska za Putinovy vlády. „Za posledních 26 let došlo k tolika změnám,“ říká. „Je těžké je všechny sledovat. Nejsem odborník, vím jen to, že kolem let 2011 a 2012 se ve společnosti objevila trhlina. A v roce 2022 se z té trhliny stal kolaps. Válka je katastrofa.“

Úřady tvrdí, že je placeným agentem Západu. A v jistém smyslu mají pravdu. Film Minotaur byl natočen v Lotyšsku s francouzským financováním a od té doby byl vybrán jako oficiální francouzský kandidát na Oscary. Ale v jádru je to ruský film, říká. „Vím, jak funguje ruský tisk. Nejen tisk. Instagram. Sociální média. Samozřejmě budou říkat, že pracuji na příkaz, že plním vůli někoho jiného. Tu rétoriku znám. Chápu to. Ale tenhle film není [protiruská] propaganda. Je to volání o pomoc.“

Zvjagincev nyní žije v Paříži se svou ženou Annou a dospívajícím synem Pjotrem. Dal přednost Francii před Německem, protože ji považuje za přirozené útočiště pro filmaře; navíc Anna a Pjotr mluví francouzsky. Ale přizpůsobení bylo těžké a pochybuje, že se tam někdy skutečně zapadnou. „Je to tedy neustálý stres. Všechno je nové. Zejména ten kluk to má těžké. V Rusku měl kamarády. Tady nemá nikoho. Všechno je pryč.“ Usměje se. „Jsme jako rodina astronautů ve stavu beztíže.“

Rytíř v lese stojí před těžkým rozhodnutím. Stejně tak Gleb, podnikatel z filmu Minotaur, který dostal za úkol předávat jména na odvodní komisi. Zvjagincev říká, že nikdo na světě není ze své podstaty dobrý ani zlý. Jsou to spíše složité soustavy šípů a vektorů. Někteří odbočí doleva, jiní doprava a někteří zůstanou na místě a nechají rozhodnutí na ostatních.

Režisér trvá na tom, že ničeho nelituje. Stojí si za svým rozhodnutím točit filmy a otevřeně se vyjadřovat. „Pokud nic neděláte, stanete se pěšákem na šachovnici. Mohou s vámi manipulovat, můžete být zkompromitováni. Jste loutka na provázku.“

Zvjagincev ví, že měl zemřít, a považuje za zázrak, že se tak nestalo. Říkám mu, že jeho život po covidu je jako nepravděpodobné třetí dějství. Možná to není to, co by si vybral, říkám, ale je to lepší než alternativa. Režisér přikývne. „Lepší než ležet v zemi,“ souhlasí.

Režisér byl před začátkem natáčení filmu Minotaur tak nemocný, ale produkce proběhla jako po másle, měl pocit, jako by létal. To ho vede k myšlence, že samotné natáčení filmu bylo jeho skutečnou rehabilitací a že stačí jen pokračovat, aby si plně nabral síly. Plánuje natočit příští rok další celovečerní film, možná v angličtině nebo francouzštině, a pak ještě jeden, kdo ví?

Zvjagincev se na mě dívá přes brýle, jako laskavý profesor, který jemně opravuje studenta. Říká: „Nejsem si jistý, jestli máte pravdu v tom, že jde o třetí dějství. Zní to, jako bych končil svůj život. Myslím, že je to třetí dějství čtyřaktové hry. S epilogem. A pokračováním.“


Zdroj v angličtině ZDE 

0
Vytisknout
87

Diskuse

Obsah vydání | 20. 11. 2026