Kosmonautika z diletantsky televizního a profesionálního politicko analytického pohledu

17. 7. 2012 / Miroslav Polreich

Měli jsme se dozvědět, jak velké mají Rusové potíže se svým vesmírným programem. Jako by nebylo obecně známo, že naopak Američané si sami vzali pauzu z technologických i finančních důvodů a naopak úžeji spojili svůj program s programem ruským. Aby ušetřili. Ruské rakety vynášejí do vesmíru americké družice. Ruské rakety zásobují ISS poté, co raketoplány dosloužily a jiné nosiče nejsou. To řešení by se nechalo spíše uvítat, neboť Američané ve vesmíru stále s pomocí Rusů pracují a i "dnešní" loď měla americkou kosmonautku Williamsovou na palubě a to dokonce jako velitelku celé akce (teprve podruhé v historii světové kosmonautiky). Odborník se sice dovolával statistiky, že naopak ti Rusové na tom jsou dobře a jejich technika je spolehlivá, ale tlak pokračoval. Když to nešlo s využitím špatné ruské techniky, tak se přešlo na ženy. Zde Američanky vedou (jde opravdu o závody?). Nakonec jak jsme se dozvěděli, že Těreškovová byla jen propaganda a ostatní ruské ženy jen úplatná protekce.

Pochybuji o oprávněnosti této argumentace, ale jako obraz o směřování ČT 24 pod vedením Zdeňka Šámala je to výstižné. Šámal pracoval na pozicích šéfredaktora internetového zpravodajství TV Nova, generálního ředitele televize Z1 a naposledy působil jako poradce a programový ředitel televize Metropol. Pro generálního ředitele Dvořáka je to sázka "na jistotu". Jen kdyby ta jistota nebyla "novácká"...

Celá debata dosáhla vrcholu, když ten odborník, který se snažil hovořit přece jenom trochu věcně, byl dotlačen k závěru, že s tou rusko-americkou spoluprací to moc nemůže jít, protože normy to ani neumožňují. Přímo uvedl, že "ruská matka nejde na americký šroubek". Argument jak noha. Přestože jsem trochu odborník (vyučený nástrojař), v této oblasti argumentační spor předem vzdávám. Podívejme se však na podstatu celé věci, abychom se něco dozvěděli o americko --ruských vztazích a hlavně také kdo jsme my sami.

Vesmírný program má již svoji, dalo by se říci, dávnou historii a ve vzájemných vztazích velmi pozitivní. Vzpomeňme jen na Sojuz -- Apollo. Zasaďme si tento důkaz velmi sofistikované spolupráce, dokonce ve vojenské oblasti, do dob odcházející "studené války". Kdo nám dnes připomene, že Američané do vesmíru používali ve svých raketách tehdy ještě "sovětské" motory? Byly stejně spolehlivé, ale mnohem lacinější.

To vše vyžaduje nejen spolupráci, ale trvalou technologickou podporu a trvalý servis. Nakonec Američané přešli výlučně na ruskou, řekněme, logistiku. Abych neopomněl - dnes nám bylo také sděleno, kolik za to ti chudáci Američané musí platit...

Já myslím, že je třeba chápat celý vesmírný program zcela jinak. Je to výraz mimořádné spolupráce, vycházející ze stavu společnosti jak americké, tak ruské a nutnosti v této oblasti mít stejný cíl. Spíše by nás to mohlo navést, že jsou i jiné oblasti, kde je nutno spolupracovat nejenom z důvodu potřeby, ale ze vzájemné závislosti. Není proto důležité zda ve vesmírné lodi je Rus, Američan či Japonec. Dnes jsou to lidé se společným zájmem. Zde je myslím i prostor pro naši společnost poukázat dokonce konkrétně na tyto možnosti.

Americká NASA se potýká s dlouhodobým podfinancováním a outsourcingem, který ji zbavil důležité inženýrské kompetence - neumí už systémovou integraci nových, do civilu odešlých technologií. Zatímco v dobách studené války pomáhala v duchu "národních projektů" typu Saturn (nosnost 100t) "uzbrojit" Sovětský svaz v náročnosti systémové integrace a výkonech, asymetrická válka se snižujícím se rozpočtem, Kongresem a nechuti státu k "vysokým cílům" kosmického výzkumu po skončení závodů ve zbrojení zbavilo NASA mnoha kompetencí. Projekty Ares 1 (CLV) a Ares 5 (CaLV) s nosností až 130 tun zaostávají. Raketoplánům došla životnost.

Rusko, sice uzbrojené, mělo dvacetiletou přestávku, ale tím, že si díky oddělení armády od ekonomiky zachovalo provozuschopný arzenál jaderných balistických střel, má dnes nevyčerpatelnou flotilu nosičů lehkého i středně těžkého nákladu. A díky příjmům z jejich civilního provozu (jak z kosmodromu Bajkonur a Jasnyj/Dombarovskij, tak z bývalého výsostně vojenského kosmodromu Pleseck) si může dovolit obnovit projekt "těžkých" nosičů , aby zahladilo neúspěch superrakety s nosností 100 tun N1 a nástupce projektu Eněrgija/Vulkán s nosností 88 t - 175 t, se kterým Rusko počítá v případě, že bude chtít na Měsíci postavit základnu.. V konstrukčních kancelářích je stále projekt UR-700 , UR-700M (raketa pro pilotovaný let na Mars), UR-900 (240 t LEO, raketa pro postavení základny na Marsu) . Cena raket Rokot a Dněpr je v rozpětí 15 až 20 mil. USD. Za babku... USA Rusku platí 60 milionů dolarů za osobu na palubě Sojuzu. Funkční jsou i projekty Angara 1.1 až 4E s nosností 1 až 25 t, řada Vostok - Sojuz - Molnija. Konverzní projekty typu Dněpr - 4,5 t (SS-18), Sojuz-ST 7,8t (R-7), Proton-K/UR-200K - 11t Proton / UR-500 - až 25 t, či Proton-M/Briz-M dnes recyklují bývalé mezikontinentální balistické střely, vydělávají na výzkum a vývoj nových verzí a navíc umožňují Rusku udržovat například jako globální systém GLONASS s družicemi Uragan-M či budovat vojenskou datalinkovou spojovací síť. Rusko po zániku ISS navíc nevylučuje budování vlastní vesmírné stanice.

Rusko plánuje na letošní rok 36 kosmických startů -- nejvíce v tomto tisíciletí. 17 raket Sojuz, 15 raket Proton, 3 rakety Rokot a 1 raketa Zenit. Vypadají takto potíže s vesmírným programem?