Jak chutná moc

17. 9. 2013 / Přemysl Janýr

Tenhle text vlastně vznikl jako slohové cvičení - byl jsem požádán o komentář k několika bodům s tématem moci. Neuspokojovaly mne. Hledal jsem dál, ale vše co jsem nalezl se týkalo až její institucionalizované podoby. Jenomže v té si ji většina autorů a výzkumů jako problém teprve uvědomuje. Problémy s mocí začínají daleko dříve, u jedince, u mne, v mé hlavě.

Podle novějších poznatků sociálních věd se lidská motivace nezávisle na kulturním prostředí formuje mezi potřebou vlastní seberealizace a potřebou uznání okolím. Lze to vyjádřit i tak, že subjektivní pocit uspokojení vyplývá z interakce, při které je osobní iniciativa okolím přijímána, respektována a oceňována. Upustíme-li od emocionálně obsazených výrazů, můžeme abstrahovat, že základní sociální motivací je pozitivně přijímané ovlivňování myšlení a jednání druhých.

Ovlivňování myšlení a jednání druhých je ovšem podstatou moci. Můžeme si ji operativně definovat jako možnost působit na myšlení a jednání druhých při uchování nezávislosti vlastního myšlení a jednání. Každá pozitivně přijatá rada, doporučení, návrh, přejatý názor, působivý artefakt, napodobované chování, opětované přátelství jsou projevy úspěšného výkonu moci a naplňují svého původce pocitem uspokojení. Je-li tedy potřeba platnosti a moci přirozenou základní motivací sociálního jednání, je otázkou, proč jí věnujeme tak mimořádnou pozornost a proč jí připisujeme bezmála démonické významy.

Hovoříme ovšem o uspokojení z výkonu moci, který je okolím přijímán, respektován a oceňován. Recipročně můžeme uvažovat o situacích, kdy je seberealizace subjektu okolím ignorována, vysmívána a odmítána jako o základním zdroji sociální frustrace. V reálném životě se ovšem obě situace obměňují, což subjektivně prožíváme jako střídání úspěchů a neúspěchů. K tomu je každý jedinec součástí celé řady různých sociálních prostředí a v každém z nich může prožívat zcela rozdílné situace respektu či odmítání. Respektovaný a vážený občan může zároveň prožívat těžké frustrace v rodinném prostředí a naopak, fungující rodinné či přátelské zázemí může být posledním útočištěm pro někoho, kdo se jinde setkává pouze s odmítáním.

Výsledný celkový životní pocit úzce souvisí s pocitem sebehodnoty, která je ze značné části zprostředkovávána právě reakcemi sociálního prostředí na iniciativu jedince. Jeho dalším podstatným faktorem jsou osobní ambice, neboli očekávání míry a intenzity projevovaného souhlasu a respektu. Stejnou ambivalentní situaci mohou různí jedinci prožívat jako v zásadě uspokojivou, neboť nebyli výslovně odmítnuti, anebo jako těžce frustrující, neboť nebyli respektováni v požadované míře. Zda okolí iniciativu jedince příjme či odmítne ovšem nezávisí pouze na obsahu a náladě, ale rovněž na způsobu prezentace. Schopnost přesvědčit ostatní patří k základním technikám umění žít s druhými, neboli sociální inteligence.

Pojem moci v jeho démonizované podobě se ovšem vztahuje na výkon moci v situacích, kdy je seberealizace jedince okolím odmítána a kdy si ji nějakou více či méně násilnou formou vynucuje. Fyzické násilí je ovšem krajní případ. Obvyklejší jsou formy měkkého nátlaku jako vysvětlování, přemlouvání, argumentace, odvolávání se na cizí či propůjčenou autoritu, lhaní, desavuace konkurenčních iniciativ. Nestačí-li, přitvrdí se přísliby, úplatky, hrozbami, mobingem, vydíráním, vyvoláváním strachu atd. I násilí se dnes uplatňuje spíše v jeho institucionalizované podobě jako zapojení úřadů, policie, soudů, legislativy, armády.

Již rezignace na přirozený respekt a potřeba jeho násilného vynucení vymezuje typy situací i osobností, které k němu tendují. Pociťovaný deficit sebehodnoty může vycházet jak z nepřiměřených vlastních ambicí, tak i z převážně odmítavých reakcí okolí anebo prostě z nedostatku schopnosti ho o vlastní iniciativě přesvědčit. A neopomeňme situace, kdy subjekt sám je objektem násilného výkonu moci druhých, kdy je jeho vlastní iniciativa odmítnuta a proti své vůli je přinucen se podrobit iniciativě cizí.

Zamysleme se nad subjektivním prožíváním těch, kdo k násilnému vynucování respektu tendují. Společný jim je prožitek frustrace z rozporu mezi vlastními ambicemi a jejich odmítáním v cílovém prostředí. To je ovšem všeobecně sdílená negativní zkušenost, která zpravidla bývá kompenzována opačnými zkušenostmi v jiných situacích. Aby se dotyčný uchýlil k vynucování respektu silou předpokládá dlouhodobou systematickou deprivaci v obzvláště citlivých oblastech.

Je-li v tom úspěšný, je zároveň sám zdrojem deprivace v cílové skupině, jejíž členové pak mají tendenci kompenzovat ji výkonem moci nad dalšími atd. Vzniká tak kaskáda moci, jejímž výsledkem je společnost s výrazně hierarchickou strukturou, kdy je místo každého vymezené tím, od koho musí výkon moci trpně snášet a nad kým jej naopak může uplatňovat. Německé úsloví to charakterizuje jako cyklistickou mentalitu: nahoru se hrbit a dolů šlapat. Bohužel nevím o žádném výzkumu, který by míru hierarchičnosti v různých zemích měřil či ji dokonce koreloval s pocitem štěstí, ale letmý pohled na tabulku jeho distribuce potvrzuje celkem logickou domněnku, že v rovnostářských zemích jsou lidé v průměru šťastnější, než v autoritářských.

Literárně, filmově i vědecky bohatě zpracované je prostředí chudinských čtvrtí, kde mladiství nacházejí jediné společenské uplatnění v kriminálních ganzích. Prostoduchý ekonom zde rozpozná motivaci profitem. Při dalším pohledu je však zřejmé, že profit není vlastním cílem. Získané prostředky nejsou dále racionálně investovány, ale vydávány za statutární symboly, vyjadřující okázalou distanci od výchozího sociálně handicapovaného prostředí. I brutální násilí má hlubší význam, než pouhé rekvizity k zajištění příjmů -- pokračuje, či se ještě spíše dál graduje v prostředí věznic, kde jsou možnosti ekonomického profitu značně redukované. Interviewovaní delikventi je sami ani nevysvětlují potřebami obrany či výhod, ale přímočaře jako prostředek z zajištění respektu.

Na tomto relativně přehledném prostředí lze pohnutky násilného výkonu moci analyzovat. Základními faktory jsou trvalá deprivace z imanentního nedostatku a ekonomiky bídy, dysfunkční sociální vztahy, bezvýchodnost. Očekávat zájem či dokonce uznání a respekt od vnější společnosti je nereálné, z té přichází jedině lhostejnost, odmítání a ponížení, takže ani nemá smysl s ní počítat a brát na ni a na její hodnotové vzorce ohled. Jako jediná cílová skupina se nabízí pouze bezprostřední okolí, které je ovšem zároveň viníkem všech deprivací a které osobním ambicím poskytuje velmi omezenou nabídku podnětů, příkladů a možností. Cílem je tedy se nad ně vyvýšit. Fakticky tedy zbývá síla jako jediný prostředek jak se ubránit výkonu moci druhých, jak si vynutit pozornost a respekt okolí, jak se povznést nad jeho status selhání a chudoby. Efektivně uplatňovat sílu lze ovšem pouze společně s druhými. Členství v gangu je tak logickým východiskem nejen ke zlepšení materiální a sociální situace a k ochraně před výkonem moci druhých, ale i kompenzací nefungujícího sociálního a rodinného zázemí a nově nabytou sociální identitou.

Deprivace, bída, osamělost, bezvýchodnost, pocity vlastní bezcennosti, bezmoci a vydanosti na pospas libovůli druhých spolu s výslednou nenávistí mohou u jedince vést k extrémním projevům násilného sebeuplatnění. Ultimativním projevem je amok (z malajského meng-âmok, ve slepé zuřivosti napadat a zabíjet), při kterém zoufalec bezhlavě zabíjí všechny kolem sebe, dokud není sám zabit či zneškodněn. Stoupající frekvence takových případů, zejména amoků ve školách (school shooting), je významným indikátorem stavu společnosti. Připomínám, že se v Evropě a v USA před dvaceti, třiceti lety prakticky nevyskytovaly, dnes se kvůli nim v USA ozbrojují učitelé ve školách.

Na rozdíl od sériových vražd, které jsou zaznamenávány odedávna a nejpozději od případu Jacka Rozparovače v roce 1888 i podrobně dokumentovány. S moderními kriminalistickými metodami, zejména profilováním (profiling), se do centra zájmu dostala motivace a struktura osobnosti sériových vrahů. Opakovaně je zjišťována emocionální a sociální deprivace v dětství, odmítání, ponižování, sexuální zneužívání. Vlastním zdrojem uspokojení pak bývá právě prožitek výkonu moci nad bezbrannou obětí, do které si pachatel zpravidla projektuje atributy zla, typicky se sexuální konotací (prostitutky), a z neomezené kontroly nad jejich životem a smrtí ve jménu mystického očištění.

Za zmínku stojí případ Jacka Unterwegera, odsouzeného v Rakousku v roce 1976 k doživotí za vraždu prostitutky, další vraždu se nepodařilo prokázat. Odpovídal vzorci deprivovaného dětství, matka prostitutka bez zájmu o něj, otec nepřítomný, vyrůstal v sociálně problémovém prostředí u třetí osoby. Ve vězení napsal mimořádně úspěšnou autobiografii, která byla zfilmována a řada předních rakouských intelektuálů se za něj postavila. V roce 1990 byl podmíněně propuštěn a stal se široce oslavovaným příkladem úspěšné resocializace. Do svého druhého zatčení v roce 1992 stačil povraždit dalších jedenáct žen. Pozoruhodná je rozdílná váha deficitu respektu v dětství, který už nedokázal kompenzovat ani jeho nadbytek v dospělosti.

Pedofilie je o moci, ne o sexu, je výstižný titulek příspěvku Fabiano Golga a kriminologie ho potvrzuje: také pro pedofily, vesměs v dětství deprivované a zpravidla rovněž pohlavně zneužívané osobnosti, spočívá vlastní vzrušení ne v sexuálním aktu samém, ale ve výkonu moci nad nedospělou, nevinnou a bezbrannou obětí. Nejen strmý nárůst případů pedofilie svědčí o stavu společnosti, ale především perverznost bulvárního boje proti ní. Pedofilie se stala oblíbeným námětem detektivních seriálů pitvajících pod zástěrkou forenzních šetření detaily, ve filmových záběrech se nahým dětem cudně zakrývají jejich pro cenzory vzrušivé partie atd. Násilí páchané na dětech má mnoho podob, mimořádný zájem projevovaný právě jen tomu sexuálnímu vypovídá v první řadě o vlastních neukojených fantaziích.

Souvislost mezi pedofilií a mocí dosvědčuje i řada skandálů posledních desítiletí. Nejspektakulárnějším z nich byl případ Marca Dutroux, sériového vraha a pedofila přímo posedlého osobní potřebou moci a sebeuplatnění, napojeného na široké pedofilské a zločinecké okruhy s účastí řady osobností belgické politiky, justice a veřejného života. Méně drastická, zato svou celosvětovou rozšířeností ohromující byla dlouhá série skandálů zneužívání dětí katolickými duchovními. Tyto případy nás přivádějí k souvislostem mezi osobními mocenskými ambicemi, kompenzujícími deficity přirozeného respektu a uznání, a společensky institucionalizovanou autoritou a mocí.

Především je ovšem třeba vymezit zásadní rozdíl. Společensky institucionalizované autority, jako vláda, zákonodárný sbor, soudci, policisté, úřady, školy, církve atd., požívají -- alespoň v ideálním případě -- přirozenou autoritu. Jejich mocenská rozhodnutí jsou většinou občanů přijímána a akceptována dobrovolně, bez použití násilí -- alespoň v jeho fyzické podobě. Použití síly státní mocí je přísně reglementováno a omezuje se prakticky jen na zásahy proti jedincům či skupinkám jednajícím v rozporu se společenským hodnotovým konsensem. Je-li státní autorita nucena ke svému prosazení použít vůči občanům násilné prostředky, je to neklamným příznakem systémové dysfunkčnosti, lability a rozkladu.

Zároveň jsou ovšem takové instituce pro osobnosti trpící deficitem sebehodnoty atraktivním místem sebeuplatnění. Vyvozovat z četnosti pedofilních skandálů v katolické církvi či ze spíše jen tušeného množství pedofilních osobností veřejného života, jaké naznačuje případ Dutroux, obecné závěry o katolických duchovních, politicích či soudcích je samozřejmě nesmysl. Na druhé straně se jistě nejedná o náhodný souběh. Z dosud řečeného je zřejmé, že pedofilie je pouze jedním, vyhraněným projevem sociální deviace. Předmětem, který by si zasloužil podrobnějšího zkoumání jsou tedy souvislosti mezi institucionalizovanou autoritou a typem osobností, které přitahuje.

Jako příklad se můžeme zamyslet, proč sérii odhalení zneužívání dětí v katolické církvi neprovázela srovnatelná série případů zneužívání ve školách, internátech a dalších zařízeních, kde je předpoklad institucionalizované autority dospělého vůči bezbranným dětem a mladistvým rovněž dán.

Napadají mne dvě možná vysvětlení. První je rozdíl v sociální kontrole. Učitel se zřídka dostává do intimního kontaktu s jednotlivými žáky, jeho role je poměrně přesně dána předmětem výuky a každé vybočení z ní vyvolává pozornost okolí. Role duchovního je naproti tomu definována vágně a nekontrolovaný individuální intimní kontakt -- například zpověď -- přímo předpokládá. Druhou je rozdílné vnímání vlastní role. Učitel vykonává zaměstnání jako každé jiné. Propůjčená autorita platí právě jen vůči jeho žákům a podléhá vnější kontrole na základě dosažených výsledků. Může se svým zaměstnáním cítit osobně uspokojen, ale může ho také bez problémů změnit. Činnost duchovního je naopak celoživotním posláním zastupovat autoritu, která stojí mimo lidská měřítka a nad nimi. V jejím jménu posuzuje a soudí nejen druhé, ale i sám sebe. A že člověk je tvor nedokonalý a hříšný je jedním z jejích axiomů stejně, jako vinu snímající rozhřešení.

Zejména druhá okolnost je signifikantní pro násilný výkon moci obecně. Zmínil jsem, že u sériových vrahů bývá podmíněn či racionalizován nenávistnou projekcí atributů zla do oběti, typicky prostitutky, a mesiášským posláním očisty. Dovolím si tvrdit, že výkon moci a násilí nad druhou osobou je do té míry v rozporu s člověku vrozeným emocionálním programem, že si vždy vyžaduje racionalizaci nějakou vyšší, nad ním stojící autoritou. Známým fenoménem jsou zábrany u vojáků, kteří mají poprvé střílet na živého člověka. Nejprve je nutno sám sebe přesvědčit o nižší či přímo záporné hodnotě cílové osoby ve srovnání s hodnotou, kterou reprezentuji já, teprve pak lze vrozené zábrany překonat. Anebo naopak: překonání vrozených zábran výkonu násilí na druhých vyžaduje předchozího zdůvodnění vyšší autoritou a difamace oběti atributy evokujícími nenávist.

Nad člověkem stojících identifikačních autorit se ovšem nabízí přebohatý sortiment a nalézt tu pasentní nebývá problém: rodina, národ, stát, vlast, civilizace, pokrok, sociální třída, politické přesvědčení, Bůh a náboženství, morálka, Pravda, boj proti Zlu nejrůznějších proveniencí... Recipročně se nabízí snad ještě bohatší sortiment nenávistných identifikačních atributů, kterými lze cílovou osobu nebo skupinu difamovat tak, aby se výkon násilí na ní jevil jako oprávněný či přímo správný.

Boj proti Zlu na straně Dobra vyvolává hluboké emocionální uspokojení. Oxytocin, jehož láskyplné účinky se podle novějších výzkumů omezují jen na příslušníky vlastní skupiny, zatímco vůči cizím naopak zvyšuje agresivitu, je konec konců esencí blaha, štěstí i orgasmu. Vymezení Zla a jeho představitelů dodnes spolehlivě funguje jako nejefektivnější prostředek ke získání široké podpory pro vlastní mocenské ambice. České dějiny od počátku novodobé samostatnosti dodnes by se nejvýstižněji daly shrnout jako periodická obměna stále nových druhů Zla, vykolíkovávávaných stále novými mocichtivými elitami.

Úřad, policie, armáda, politika, vláda jsou ovšem dostatečně důrazné společenské autority, k tomu zaštítěné exekutivním aparátem státu. Nepochybně je nepřípustný závěr, že by v mocenských institucích působily výhradně frustrované osoby trpící panickou hrůzou z vlastní bezvýznamnosti. Zároveň ale můžeme předpokládat, že zde takových nalezneme významně více, než v neautoritativních strukturách. Každý jsme již opakovaně udělali zkušenost s libovůlí úředníků, policistů, politiků, nezdůvodnitelnou jinak, než uspokojením z nekontrolovaného výkonu moci, kterou jim jejich postavení propůjčuje.

Nemusí to být vždy jen v neprospěch dotyčného. Uspokojení spočívá v nezávislosti vlastní vůle a zároveň v její závaznosti pro druhé. Příležitostně někomu pomoci nad rámec daných pravidel může uspokojovat podobně, jako ho šikanovat, navíc to vylepšuje pocit sebehodnoty - při vyváženém rozdělování pomoci a šikany může dotyčný sebe i okolí přesvědčit o svém altruistickém založení. Motivem libovůle může být například identifikace dotyčného s našimi anebo s cizími, osobní sympatie či antipatie či třeba jen uspokojení z výkonu moci odměňováním a trestáním.

Zejména motiv trestání má v mocenských fantaziích centrální roli. Dotyčný se v nich nalézá v roli nesmiřitelného soudce i vykonavatele zároveň, rozhodujícího jménem vyšší morálky o osudech a životech zlých - bestiálních vrahů, prznitelů dětí, drogových dealerů, zkažených prostitutek, nepřizpůsobivých existencí, od kterých je třeba svět očistit. Přísnější tresty je osvědčený populistický apel na neuspokojené mocenské fantazie širokých vrstev, kterým lze posílit vlastní podíl na reálné moci.

Vrátíme-li se k úvaze proč jsou častější případy pedofilie u katolických duchovních než u učitelů, můžeme tedy vymezit dva faktory, které zneužívání moci v mocenských institucích podporují: objektivní nedostatek sociální kontroly a subjektivní přesvědčení o vlastní exkluzívnosti. Kulturní vzorec, který zahrnuje oba se týká vztahu hodnoty obecného a konkrétního. Jestliže v dané kultuře převládá nechuť a nedůvěra k obecným normám a pravidlům a vyšší váha je přikládána individuálnímu posouzení a rozhodnutí, podporuje to pocit exkluzívnosti vlastního úsudku a zároveň omezuje sociální kontrolu. Snadnost zneužívání moci je tak zakódována přímo v kulturním systému. Jestliže je naopak větší váha připisována obecným normám s očekáváním, že se jimi bude řídit i individuální rozhodnutí, je prostor pro zneužívání moci systémově výrazně zúžen.

Na tomto místě nemohu nevzpomenout - čtenář promine - bonmot, který takový vztah příkladně vystihuje: Němci pro les nevidí stromy, Češi pro stromy nevidí les. Německé kulturní prostředí přikládá nejvyšší váhu obecným hodnotám a očekává, že konkrétní rozhodnutí se jimi automaticky řídí. České naopak považuje obecné hodnoty nejvýše za nezávazná doporučení a v každé konkrétní situaci očekává pragmatické individuální rozhodování. Rozdílná míra zneužívání moci je tak obsažena již v základních kulturních vzorcích.

Zejména dříve narození nevyhnutelně vznesou oprávněnou námitku zneužití moci německým nacionálním socialismem. Při vší zprofanovanosti příkladu, Adolf Hitler je skutečně modelem všeho dosud řečeného: od rodinných deprivací v dětství, neúspěch uměleckých ambicí v mládí, ponížení z pobytu v útulku pro bezdomovce, sublimace vlastní bezvýznamnosti do kultu nenávisti a násilí, ideologie vlastní nadřazenosti, vymezení Zla a zdůvodnění méněcennosti jeho představitelů, přes bezohledný tah na ovládnutí mocenských institucí státu, jeho hierarchizaci odstraněním demokratických mechanismů a etablování vlastní nezávislé vůle jako nejvyšší rozhodovací instance s absolutní závazností pro ostatní, až po katastrofické důsledky pro národ i okolní svět a po závěrečný amok.

Nicméně pod touto nejvyšší úrovní bychom již systematické zneužívání moci v období Třetí říše ztěží prokazovali. Nacionální socialismus stanovil obecný hodnotový systém, který německá společnost přijala a disciplinovaně aplikovala. Úředníci, soudci, policisté, vojáci, učitelé, všichni svědomitě jednali podle přijatých norem a pro nekonformní individuální rozhodování mnoho prostoru nezbývalo. Ostatně podobně jako později, když disciplinovaně převzala nové obecné hodnotové systémy demokracie nebo socialismu.

Tím se jednoduchý model poněkud diferencuje. Preference obecných hodnot oproti individuálnímu rozhodnutí prostor pro zneužívání moci nepochybně redukuje, ale zároveň přesouvá problém na jejich vymezení. Jestliže se taková společnost jednou rozhodne pro hodnoty moci, síly, nenávisti, agrese, jsou následky o to dramatičtější a korektura zevnitř o to obtížnější. Pragmaticky orientované společnosti poskytují více prostoru pro zneužívání moci, ale také pro průběžné hodnotové korektury.

Naše dějiny to ilustrují. Český nacionální socialismus, na němž založil své tažení za ovládnutí mocenských institucí Edvard Beneš, se dočkal zásadních korektur po dvou letech běsnění -- již v létě 1947 začala parlamentní komise vyšetřovat jeho zločiny. Následně proces zarazili mocí neméně posedlí komunisté, avšak již po dalších sedmi letech se rozbíhají důkladné korektury, vyšetřovací komise a rehabilitace, ústící nakonec v Pražské jaro. Porovnejme, že v průběhu dvanácti let Hitlerovy diktatury nejen nezaznamenáme ani náznak korektury, ale naopak průběžnou radikalizaci až do posledního okamžiku. Na druhé straně je ovšem tento typ frustrovaného, osobní mocí posedlého sociopata v německých dějinách ojedinělý, zatímco v českých je od Beneše přes Husáka až po Klause a Zemana spíše pravidlem.

Pochybuji o smysluplnosti pokusů vyvozovat z toho nějaká prakticky použitelná doporučení. Dlouhodobá neschopnost české společnosti vytvořit alespoň trochu fungující stabilní systém je ale již do té míry očividná, že je nejspíš na čase zabývat se jejími příčinami a hledat východiska. Deficit sebehodnoty v kontrastu s nepřiměřenými ambicemi, z toho pramenící vzorce despektu, opovržlivosti a nadřazenosti vůči druhým, kultivace negativních stereotypů, projekce vlastních problémů na jiné, ztotožňování respektu se silou, vyznačkovávání stále nových okruhů nepřátel, fascinace institucionální mocí i její ležérní zneužívání k osobnímu sebeuplatnění patří podle mého soudu k hlavním příčinám našeho neúspěchu. Pro schopnost rozpoznat, zda dotyčný přichází s vlastní promyšlenou vizí, anebo zda ve své posedlostí po moci za každou cenu pouze apeluje na obecné frustrace, mohou tyto úvahy být užitečným vodítkem.

0
Vytisknout
12783

Diskuse

Obsah vydání | 19. 9. 2013