Touha po titulu

17. 1. 2014 / Jan Sláma

Za mého mládí se vyskytovaly kromě inženýrů tituly promovaný pedagog, filosof či právník. Pak se z nich vytvořili magistři, což dříve byli v obecné představě lékárníci. U starších lidí tato představa setrvávala a tak jsem na vesnici slyšel jednu paní volat na zde přebývajícího chalupáře s novým titulem magistr "pane lékárníku, pane lékárníku, pojďte se podívat, co se stalo". Nevím, zda šel, nebo se urazil. Z ješitnosti se lidé uráží rádi a často.

Dnes u nás probíhá legrační boj o jmenování nových profesorů. Zda mají být jmenováni tím či oním. Možná by do toho mohl být zakomponován i nějaký církevní hodnostář. Přijímat papír se jmenováním od kardinála či biskupa ve zdobném ornátu by procedůře jistě prospělo. Byli tak přece korunováni i králové.

Za svého života jsem se setkal, a nejen letmo, s řadou lidí ověnčených tituly. Měl jsem možnost jimi být i vyučován nebo v pozdějších letech s nimi pracovat. Tedy je poznat mnohem důkladněji. Těch kterých jsem si vážil a kteří mi zůstali v paměti bylo jen málo. Profesorský titul je udělován za vědecko pedagogickou činnost. Mezi těmi, které jsem znal a těmi které dnes slýchám, je pohříchu pedagogů jen málo!

Problém se mi jeví tak, že po převratu vzniklo mnoho soukromých vysokých škol. Vznikly jako podnikatelský záměr. Jejich prvotní cíl je tedy vydělat peníze jejich majitelům. Potřebují platící zájemce a ty je třeba nějakým způsobem přilákat. Jednak tím, že absolutorium není příliš náročné a také tím, že získají alespoň nějaký zvuk. K tomu pochopitelně potřebují jména vyučujících, kteří budou ozdobeni nějakými zvučnými tituly. A zde je možná původ toho množství čekatelů na profesuru. Bylo by asi zajímavé vyjádřit poměr čekatelů ze státních vysokých škol a škol soukromých.

Za současného stavu se panu prezidentovi ani nedivím, že se nechce touto záležitostí zabývat. Spíše se divím, že se jí věnuje taková pozornost.

V rozhovoru paní Drtinové s panem designovaným ministrem školství v pořadu ČT 24 byla právě výše uvedenému problému věnována největší pozornost. Ke chvále pana Chládka je třeba uznat, že se od tohoto tematu snažil odpoutat a alespoň v závěru ukázat ty daleko důležitější problémy, které zatížily naše školství. A není jich málo.

Jen namátkou : problém maturit a vazba na Živnostenský zákon, přetrvávající disproporce mezi potřebami průmyslu a učňovským školstvím, nedopracované vazby rámcových vzdělávacích programů pro praktickou potřebu škol. Na druhé straně nechuť škol využívat některé možnosti, které RVP dává. S modifikací poslání školní inspekce lze jen souhlasit. Naproti tomu o problémech učňovského školství by se pan Chládek měl poradit s odborníky. Nejhorší dilema vidím ale v těžko stravitelném dopadu chudoby na děti těch méně šťastných rodičů. To by se měla pokusit řešit celá koalice. Vedle takovéto nespravedlnosti k našim dětem vnímám problematiku titulů jako nicotnou.