Zemřít z bezradnosti
20. 1. 2014 / Karel Dolejší
Před mnoha lety jsem se v Brně seznámil s dívkou, jež, jak se ukázalo, pěstovala kontakty uvnitř pravicově extrémistické scény. Když jsem vyjádřil výhrady k politickým názorům jejích přátel, namítla, že jsou úplně v pořádku, protože oni chtějí přece jen "zemřít za vlast".
Jestli "vlast" či jiná záležitost za takovou oběť vůbec stojí, to zůstalo zcela mimo okruh tázání, a nikdy jsme nedospěli k formulaci Karla Krause "Je nasnadě zemřít pro vlast, ve které nelze žít".
Západní kultura má problém. Neobsahuje totiž žádné hodnoty, pro které by stálo za to nasadit život. Za těchto okolností se jako už tolikrát lamentuje nad tím, že lidé příliš lpějí na životě. Za těchto okolností se pak pronášejí věty typu "Vy psi, chcete snad žít věčně?" (Bedřich II., pruský král).
Že chybí důvod, proč by lidé sami chtěli nasazovat život, to se neřeší. Zato se jim vyčítá, že ho nejsou ochotni nasadit. Vždycky, když se s tímhle v nějaké kultuře začne, je už na poloviční cestě na jatka.
Fanatici umírající za světový chalífát samozřejmě vůbec nejsou "svobodní", nemohou jednat podle vlastního rozumu a uvážení, protože jsou jednoduše ideologicky naprogramováni k autodestrukci. Člověk závislý na konzumu je nesvobodný, ale poslední, co mu v takové situaci může pomoci, je předkládání vzorů z oblasti ještě patologičtější nesvobody, než v jaké žije sám, z oblasti patologické fascinace smrtí.
Albert Camus tvrdil, že v zásadě jde o to, abychom nezrazovali své přátele, projevovali odvahu a jednali férově. Politické a náboženské autority se nás však podle něj snaží přesvědčit, že morální otázky jsou mnohem složitější, než ve skutečnosti jsou, a udělat z nás potenciálně snadno manipulovatelné nástroje mocenských aparátů.
Britský voják a básník Wilfred Owen poslal věru jiný "pozdrav z fronty", než romantizující psychopati posedlí freudovským pudem smrti. A bylo by nesmyslné vysvětlovat distanci vůči nesmyslnému "hrdinství" autorovou homosexualitou, která naopak v sublimované podobě často tvoří základ "chlapáckých" společenství.
Pročpak se vlastně vojáci, o nichž Owen píše, dusili v zákopech jedovatým plynem? Proč raději nedezertovali a nezachránili holý život?
Když se píše o ochotě člověka za něco zemřít, je nepatřičné a zavádějící psát o "svobodě" a nestarat se o důvody. Důvod je zde vším - a důvod se netýká "svobody", ale loajality a sociální koheze.
Zůstanu-li u vojenských jednotek, na první a nejdůležitější úrovni jde o "kleine Kampfgemeinschaft", jednotku maximálně o velikosti družstva, která hraje roli sociálně psychologické primární skupiny. Zde se rozhoduje o většině případného odhodlání vojáka. Voják především drží se svými kamarády, kryje jim záda, nechce je zradit. Ideologické kecy o vlasti a slávě, případně "proletářské revoluci", zde nehrají žádnou podstatnou roli.
Střední úroveň platí zhruba pro četu až rotu. Malé společenství spojují společné zážitky a proto lehce ranění nebo nemocní preferují pobyt u vlastní jednotky před anonymní nemocnicí, kde by je čekala sociální izolace.
Nejvyšší úroveň koheze vojenské jednotky se týká praporu až sboru. Často jde o vojáky odvedené v tomtéž regionu, společně prošli výcvikem, jednotka má nějakou tradici, když dobře, ne úplně neslavnou, to vše vytváří společnou identitu.
Fakticky sociálně izolovaní jednotlivci z nemocných společností nicméně čas od času podnikají demonstrativní sebevražedné aktivity, aby symbolicky ukázali, že mají jakoby za co/za koho zemřít, třebaže to právě vůbec není pravda.
Měli bychom Jana Palacha a další tragické případy demonstrativních sebevrahů nechat konečně na pokoji a nestimulovat pud k nápodobě. Měli bychom se spíše ptát, zda kolem sebe nacházíme někoho či něco, za co bychom byli - přirozeně v krajním případě a s nadějí a odhodláním udělat vše pro dobrý konec - ochotni nasadit vlastní život.
To je totiž vlastně také důvod, proč vůbec lze individuálnímu životu přikládat nějaký smysl.
Diskuse