Mikulášská traumata aneb přichází Satan?
4. 12. 2025 / Matěj Metelec
S nadcházejícím „Mikulášem“ nepochybně zase přijde na přetřes, zda je čert pro děti příliš traumatizující, nebo zda je generace komentující negativně čerty na sítích příliš přecitlivělá. Vždycky mi trochu vrtalo hlavou, jestli může mít návštěva Mikuláše, čerta a anděla sama o sobě na dítě skutečně traumatizující vliv, který by byl srovnatelný například s tím, jak na něj působí hádky rodičů (o fyzické agresi nemluvě) nebo odmítnutí vrstevníky. Nemám s tím totiž žádnou vlastní zkušenost, a to ani jako dítě, ani jako rodič.
Když jsem byl dítě, tak jsme na domácí návštěvy pověstného tria neměli peníze, a rodiče nebyli ani součástí toho druhu sousedské komunity, v níž by někdo každý rok ze skříně vytáhl umělé vousy, berlu a mitru, někdo další papírová křídla a svatozář ze staniolu a výrostek z třetího patra by se otráveně zhostil úlohy čerta. Asi proto mě nikdy nenapadlo podobné návštěvy organizovat pro vlastní děti.
Mikuláše jsme samozřejmě drželi (a držíme), ale pro mě tenhle štědrý svatý dlouho představoval v prvé řadě nepolapitelného ninju, který se zvládne proplížit do bytu, zanechat tam punčochu plnou ovoce a sladkostí (a brambor) a nepozorovaně zase zmizet. Moje máma byla v diverzních operacích, rozptylujících naši pozornost tak úspěšná, že jsem na „Mikuláše“ věřil přinejmenším o rok déle než na „Ježíška“.
Svoje kouzlo měla samozřejmě možnost potkat zhmotnělé mikulášské skupinky na ulici. Ovšem díky této konfrontaci muselo být každému bystřejšímu dítěti záhy zřejmé, že ty na skutečnou nadpřirozenou eskadru příliš početné a příliš nedisciplinované hloučky představují pouze neuměle zamaskované teenagery.
Abych své už poněkud rozmazané vzpomínky na to, jak na dítě působí čert a spol. oživil z aktuálnějšího zdroje, pobavil jsem se o tom s mladší dcerou. Podle jejího názoru z nich strach možná (nebyla si jistá) šel, jen když byla „úplně malá“ (tři a méně?). Potom už velmi dobře chápala, že to je celé jen hra (zvlášť, když Mikuláše a čerta ve školce dělali „ti samí dva lidi, co nám předtím hráli divadlo“). Čerti na ni měli pouze ten efekt, že byla po nějakou dobu skálopevně přesvědčena, že existuje peklo, aniž by toto teologické přesvědčení mělo nějaké konsekvence v oblasti morálky (Jinými slovy, nenechala si to nijak vymluvit, ale neměla pocit, že by kvůli tomu měla být „hodnější“, ať už to znamená cokoli).
V mé osobní kulturní paměti tak setkání s čertem nefiguruje coby neoddělitelná součást české tradice, ačkoli čert coby součást zcela ateistického bestiáře do mého dětství nějakým způsobem patří. A myslím, že takový symbolický bestiář je (nejen) pro děti důležitý. Představuje totiž v zásadě výrazně méně nebezpečný trenažér, na němž je možné trénovat dnes často skloňovanou odolnost (kterou je možné vybudovat z podstaty věci jen kladením odporu nějakému tlaku, který nás současně nerozmáčkne) s menším rizikem, než může představovat například přátelsky se tvářící chytrý telefon v kapse, který nenápadně destruuje kognitivní kapacity dítěte, jež se od něj nedokáže odtrhnout ani cestou do školy.
Čerti, podobně jako upíři, vlkodlaci a revenanti všeho druhu jsou příšery nejen kulturně mnohokrát přežvýkané a strávené, ale představují také hrozby evolučně vstřebané. V dětském, ale mnohdy i dospělém věku mocně afikují naši obrazotvornost, ale právě v tom spočívá jejich užitečnosti, protože bez dráždění představivosti se nejen při budování resilience neobejdeme.
Diskuse