Palestina a Izrael: Nemůžete být přítelem nikoho

8. 12. 2016 / Pavel Urban

Zuří-li někde konflikt, předpokládá se účast dvou či více stran, jejichž síly jsou přibližně vyrovnané, tvrdí podle Daniela Veselého nekonformní izraelský novinář Gideon Levy. Opravdu? Odkdy? Domnívat se, že výrazně slabší jaksi z definice nemůže vést či dokonce iniciovat konflikt, to není ani tak nekonformní, jako spíše, řekněme, poněkud nezralé. Ve světě, kde asymetrické konflikty převažují, to platí dvojnásob.

Píšeme-li o izraelské okupaci, je otázka, co je vlastně okupováno. Okupace znamená, že stát vojensky obsadí a spravuje území za svými hranicemi. Jenže mezi Izraelem a Palestinou žádná hranice neexistuje. Existuje pouze linie příměří z roku 1948, kterou Izrael ani Palestinci nikdy jako hranici neuznali.

Prakticky to znamená, že Izrael vojenskou přítomnosti v celé bývalé Palestině brání svoji existenci. V tomto rozsahu. Naopak pro Palestince znamená konec okupace osvobození nejen Betlému či Jericha, ale také území, na kterém dnes stojí Tel Aviv. Jinak řečeno, konec okupace a existence Izraele se momentálně navzájem vylučují.

Lepší by tudíž bylo usilovat nikoli o konec okupace, ale o mír. Jenže k tomu, na rozdíl od vojenského ústupu, musí být dva. V tomto případě dokonce tři.

Že Izrael nespěchá s vymezením hranic vůči Palestině, je za daných okolností pochopitelné. Méně pochopitelné je, že zmíněnou linii oficiálně neuznali za svoji hranici ani Palestinci. Je by to nic nestálo. A protože Izrael by tuto hranici neuznal, znamenalo by to, že i Palestince by toto uznání v případě změny situace příliš nezavazovalo. Leč nestalo se.

Je pravda, že Palestinci zkusili ledacos, aby se zbavili izraelské okupace, ať už to znamená cokoli, a neuspěli. Některých dílčích cílů ale dosáhli. První intifáda měla přinutit Izrael, aby vzal Palestince vážně jako partnery. A stalo se. Druhá intifáda vypukla proto, aby nebylo Palestinci uznáno právo Židů na volný přístup na Chrámovou horu. A stalo se; Palestinci toto právo neuznali. Jejich vyjednavači původně ano. Ale toto uznání se povstáním palestinského lidu stalo bezpředmětným.

Cenou za tento úspěch byl konec rozhovorů o míru, který byl tehdy blíže, než kdykoli předtím a kdykoli potom. Ale tento cíl byl pro palestinský lid či palestinskou ulici (nehodící se škrtněte) zřejmě vedlejší. To samo o sobě stačí, abychom konstatovali, že Palestinci si za svůj úděl mohou zčásti sami. O míře této spoluzodpovědnosti můžeme diskutovat. Ale ta černobílá nevinnost, se kterou operuje Levy, to není ani náhodou.

A protože ani Izraelci netouží sdílet stejný řád s Palestinci, znamená to, že jeden stát pro Izraelce i Palestince jako rovnoprávné entity by se rozpadl ve vzájemné válce ještě předtím, než by začal fungovat. V „nejlepším“ případě by se po několika letech a několika místních Aleppech a Srebrenicích obě strany vyčerpaly tak, že by rezignovaly na spravedlnost a dohodly se na dvou státech při respektu vzájemných hranic. Podle konečné vojenské situace, nikoli podle toho, kde byly na začátku jaké osady, o jejich legalitě nemluvě.

V horším případě by byli Židé „smeteni do moře“. Nebo, naopak, Palestinci ze své země kompletně vyhnáni. Je-li náboženství „opiem lidu“, pak jednostátní řešení izraelsko-palestinského konfliktu je produktem heroinového tripu.

Daniel Veselý si s tím samozřejmě dělat starosti nemusí. Ať se stane cokoli, on to dle svého zvyku jasně odsoudí. A jasně pojmenuje viníky. Patrně tím nic nevyřeší a nikomu nepomůže. Ale, jak se píše i v článku, naděje umírá poslední. Proč se jí tedy vzdávat, když navíc nejde o nás?

Těžší bude přesvědčit o smysluplnosti této naděje řadové Izraelce. Jistou podporu by snad mohla získat u fanatických sionistů požadujících vše nebo nic bez ohledu na cenu.

Gideon Levy byl prý od malička veden k úctě k bojovnému českému národu. To bych ještě chápal. Vzpomínky rodičů-emigrantů bývají realistické jak Hájkova kronika. Pokud ale někdo s podobným smyslem pro realitu přistupuje i k izraelsko-palestinskému konfliktu, pak jej nelze doporučit jako apoštola naděje ani Palestincům. Natož Izraelcům.

0
Vytisknout
3004

Diskuse

Obsah vydání | 9. 12. 2016