Podle demokratických teorií a zkušeností s přechodnou spravedlností po celém světě mají podobné komise sloužit k odhalování pravdy, spravedlnosti pro oběti a uzavírání minulých kapitol v duchu smíření. Irácká praxe se však od této cesty odchýlila. Procesy odpovědnosti a spravedlnosti se staly prostředkem k podkopání principu rovných příležitostí a vyprázdnění volebního procesu o jeho konkurenční podstatu.

Kořeny komise sahají do roku 2003, kdy Koaliční prozatímní správa zřídila „Komisi pro debaasifikaci“, jejímž cílem bylo odstranit představitele a členy bývalé vládní strany Baas ze státních institucí, aby zabránila návratu předchozího režimu. Postupem času se však tato komise proměnila v politický nástroj v rukou mocných frakcí.

V roce 2008 parlament přijal zákon č. 10 o odpovědnosti a spravedlnosti, který měl nahradit Komisi pro debaasifikaci, s tím, že její působení bude časově omezeno a skončí po předložení závěrečné zprávy. Prodloužená existence komise, rozšíření jejích pravomocí a absence nezávislých mechanismů pro přezkum jejích rozhodnutí však způsobily, že se z dočasného nástroje přechodné spravedlnosti stala trvalá instituce politického vyloučení.

Článek 25 zákona o odpovědnosti a spravedlnosti uvádí, že komise by měla být rozpuštěna poté, co předloží svou závěrečnou zprávu parlamentu, který následně hlasuje o jejím zrušení. V souladu s vládním programem a politickou dohodou po volbách v roce 2021 premiér oficiálně požádal komisi, aby předložila závěrečnou zprávu jako přípravu na její rozpuštění.

Stalo se však přesný opak. Parlament tuto povinnost nesplnil a tehdejší předseda parlamentu Muhammad al-Halbúsí udělal krok zpět, když hlasoval pro potvrzení stávajícího šéfa komise, čímž tuto otázku nechal otevřenou a zmařil jakékoli snahy o její uzavření.

Jedním z hlavních důvodů, proč komise stále funguje, je zájem sunnitských politiků, podporovaný tichým souhlasem šíitů, udržet tento nástroj při životě. Jeho pokračování neslouží jen k vylučování oponentů z jiných skupin, ale také k eliminaci rivalů uvnitř samotné sunnitské komunity, což určitým stranám poskytuje nástroj nátlaku a monopol na zastupování sunnitské politické scény.

Tento stav nakonec prospívá ozbrojeným složkám a dominantním náboženským stranám ve státě, které vidí v pokračování činnosti komise zaručený způsob, jak si zajistit volební výhodu a vyloučit své oponenty – zejména občanské a nacionalistické síly, které nemají ozbrojené ochranné sítě ani náboženskou podporu.

Pokud bude tato dominance nad institucemi přechodné spravedlnosti pokračovat, nadcházející volby nebudou prostorem svobodné soutěže, ale spíše závodem, ze kterého jsou nepohodlní hráči vyloučeni ve prospěch mocných frakcí ovládajících vliv a zbraně. Demokracie se tak stane pouhou fasádou, zatímco její výsledky budou v zákulisí řízeny pomocí právních a politických nástrojů vyloučení.

Uzavření agendy odpovědnosti a spravedlnosti, jak stanoví zákon, není jen technickou či procedurální volbou, ale nezbytným krokem k záchraně toho, co z demokratického procesu v zemi zbývá. Pokračování současného stavu hrozí upevněním uzavřeného politického systému, který bez konkurence ovládají ozbrojené frakce a náboženské strany, čímž mizí jakákoli naděje na skutečný mírový přechod moci.

Záchrana demokratické cesty vyžaduje politickou vůli, která překročí dočasné dohody, oddělí přechodnou spravedlnost od volebního boje a vrátí ji k její původní funkci: uzavření minulosti, nikoli jejímu zneužívání jako nástroje k ovládání politické přítomnosti.