O pohádkových dracích kapitalismu

18. 7. 2017 / Pavel Janíčko

čas čtení 8 minut
Nedávná ekonomická krize v tzv. vyspělém světě ukázala, že právě neregulované mechanismy maximalizace soukromých zisků mohou přivést společnost do velmi závažných problémů a spoléhat se na to, že spolu s růstem příjmů boháčů porostou i příjmy všech ostatních, je také v situaci, kdy se podíl příjmů z rent a soukromých zisků stále posiluje na úkor příjmů zaměstnanců a pracujících obecně, dost nerealistické. Stačí se podívat na prohlubující se rozměr sociálních problémů v zemích, jako jsou USA. K čemu tedy pan Urban vztahuje své přesvědčení, že omezovat příjmy majetkových elit kapitalismu je cestou „do pekel“ a že je vlastně kontraproduktivní, neboť situaci těch chudých neřeší a naopak ji ještě zhoršuje, neboť omezuje produkční schopnosti ekonomiky? 

Musím říci, že Pavel Urban, občas publikující na BL, má tu vlastnost, že mě poměrně spolehlivě podněcuje ke kritickým reakcím, většinou jen v duchu, ale tentokrát jsem se rozhodl přece jen sepsat pár poznámek, a tím možná navázat na naše dávné polemiky, které kdysi v BL vycházely.

Je několik důvodů, proč tomu tak je. Jednak se pan Urban (což ale v dnešní době není u prorežimních propagandistů žádná výjimka, a to ani u těch amatérských), snaží neustále předkládat odstrašující obrazy ze socialistické minulosti, které jsou často velmi selektivní a přehnané, různě vytržené z kontextu a zjednodušené.

Základní otázka, která může být v souvislosti s touto mánií neustále se „vyrovnávat s minulostí“, poukazovat na nedostatky socialistického systému, položena, je přece zřejmá. Proč téměř 28 let po nastolení svobodné, demokratické, práva všech bez rozdílu plně respektující, superefektivní kapitalistické společnosti všeobecného nadbytku musíme neustále lidem stavět před oči záležitosti, které jsou už staré mnoho desetiletí a přesvědčovat je o tom, jak bylo vše špatné. Copak oni sami nevnímají ten blahobyt a především tu nádhernou svobodu, jež nemá v historii obdoby? Cožpak oni sami necítí, že tento typ vývoje je jediný možná a že nás nepochybně a neomylné vede k vynikajícím perspektivám a skvělé budoucnosti pro jejich děti?

Je docela směšné, že např. v nedávných TV zprávách jsme po historické připomínce z r. 1947, kdy se v nějakém severočeském městě udála jakási nehoda tramvaje s velkým počtem obětí, okamžitě dovídáme, že tu byl i politický podtext, neboť jsme předtím odsunuli ty kvalifikované německé pracovníky a taky už nám začínaly vládnout neschopné dělnické kádry.

Jakákoliv negativní událost v dějinách má prostě své jasné vysvětlení, může za to socialismus a komunisté, člověk už téměř s jistotou očekává jakousi uvědoměle politickou přednášku na téma „jak jsme na tom byli ve srovnání s dneškem bídně“ i po zprávách o počasí.

Nějak si nevzpomínám, že bychom při každé příležitosti poslouchali někdy kolem roku 1976 o tom, co všechno bylo a nebylo za první republiky s takovou intenzitou, s jakou se vracíme dnes. Nejúsměvnější jsou odkazy na to, že v socialismu neexistovaly mobily a internet a některé další produkty technologického pokroku, vůbec se nepamatuji, že bych neustále poslouchal, že v předválečné ČSR nebyly např. televize.

Ve skutečnosti podobný typ propagandy spíše ukazuje obavy a neschopnost právě těch propagandistů a především jejich vědomí, že to s tím většinovým vnímáním současnosti jako ideálního a především perspektivního systému asi nebude tak úžasné. Osobně mohu říci, že potkat někoho, kdo by zcela upřímně věřil, že stávající systém je skutečně spravedlivý a zajišťuje všem stejné příležitosti a že je schopen vyřešit společenské problémy, je unikum a je to ještě obtížnější než potkat ony pohádkové draky, o nichž se pan Urban zmiňuje. A to mám některé známé, kteří jsou docela dobře majetkově i společensky postavení.

Ti mají spíše obavy, aby současná stále rostoucí polarizace společnosti nevyústila v živelnou touhu po odplatě a aby to neodnesly jejich majetky a spoléhají se na schopnost systému tuto diferenciaci nějak omezit, případně na to, že je zachrání rozmístění „spřátelených vojsk“.

Jinak mě pan Urban občas dokáže i pobavit, např. možná že někteří skutečně na smetištích sbírali jakési „exotické“ předměty západní provenience, nicméně tehdy asi píše z jakési iluze o Západu a jeho výdobytcích a zázračných výrobcích, což bylo opravdu přiživováno rigidní politikou v oblasti cestování. Mám ovšem dojem, že podobné iluze o Západu panovaly i v dobách předválečných, a to v celé východní Evropě a souvisely s problémem pocitu celkového civilizačního zpoždění.

Ovšem tehdy byly pro obdiv k Západu, a zejména k USA, i jiné praktičtější důvody, v kapitalistické ČSR se lidé nemohli uživit a odcházeli za alespoň nějakou obživou jinam. Ale abych se vrátil k těm smetištím, na opravdu masovější ataky na vybírání odpadků jsme museli počkat až na období po roce 1989 a na zázračný kapitalismus a jím produkované bezdomovce a sociálně slabé.

Vzpomínám, jak někteří američtí „experti“, kteří krátce po převratu přicházeli na naše VŠ, kde jsem působil jako mladý asistent, s údivem poslouchali řeči některých našich nadšených liberálů, jak jsme tady v tom „komunismu“ všichni chudí. „Vždyť mi tu žádné chudé nevidíme,“ divili se. Člověk je plně pochopil, až když přijel do USA a viděl jejich chudinská ghetta.

Zrovna nedávno jsem si přečetl v našem denním tisku, jak i přes rostoucí dodávky do „potravinových bank“ v ČR je těchto zdrojů stále nedostatek, aby nakrmily ty, již se v našem blahobytu ani nemůžou najíst. Alespoň ještě tato naše obdoba amerických „foodstamps“ nemusí zatím počítat s desítkami milionů lidí jako tam.

Dalším důvodem mého nutkání se k panu Urbanovi vyslovit, je jeho neustále v mírně modifikovaných podobách opakované přesvědčení, že snaha omezovat příjmy majetkových elit kapitalismu je cestou „do pekel“ a že je vlastně kontraproduktivní, neboť situaci těch chudých neřeší a naopak ji ještě zhoršuje, neboť omezuje produkční schopnosti ekonomiky.

Je to jen varianta známého tvrzení o „přílivu, který zvedá všechny loďky“. Pan Urban patří i v této oblasti k dost kuriózním a vzácným pohádkovým drakům, kteří tuto mantru stále opakují. Nedávná ekonomická krize v tzv. vyspělém světe naopak ukázala, že právě neregulované mechanismy maximalizace soukromých zisků mohou přivést společnost do velmi závažných problémů a spoléhat se na to, že spolu s růstem příjmů boháčů porostou i příjmy všech ostatních, je také v situaci, kdy se podíl příjmů z rent a soukromých zisků stále posiluje na úkor příjmů zaměstnanců a pracujících obecně, dost nerealistické. Stačí se podívat na prohlubující se rozměr sociálních problémů v zemích, jako jsou USA.

Především je ale třeba říci, že omezování kapitálu a jeho zisků není procesem jakéhosi nelegitimního odnímání výsledků činnosti těm, kteří je vytvořili, k líným sockám naopak jde o proces „vyvlastňování vyvlastňovatelů“, řečeno s Marxem, neboť zdrojem bohatství ve společnosti je stále ještě především lidská práce, tj. především práce zaměstnanců.

0
Vytisknout
9830

Diskuse

Obsah vydání | 20. 7. 2017