Ukázka z připravované knihy Daniela Veselého "Impérium deziluzí: studená válka pohledem obětí a katanů zahraniční politiky USA"

Válka proti levici v Kolumbii jako katalyzátor nové bezpečnostní doktríny USA na jižní hemisféře

1. 11. 2025 / Daniel Veselý

Kolumbie se během studené války stala jedním z největších příjemců americké finanční pomoci na dotování a trénink armády v protipovstaleckých bojích. Tato země z geopolitického hlediska disponovala výtečnou geografickou polohou, nacházela se blízko Panamského kanálu (zkratka pro námořní dopravu mezi Pacifikem a Atlantským oceánem), který od roku 1904 kontrovaly USA, a představovala bránu ze Střední a Latinské Ameriky. Kdykoliv došlo k ohrožení amerických investic či práva na exploataci, Washington tvrdě zakročil, aby bezohledně nastolil status quo. Kolumbie se v prvních letech po získání nezávislosti potýkala se značnou politickou nestabilitou, v letech 1849 až 1899 se ocitla ve víru občanských konfliktů a od roku 1899 do roku 1903 v zemi zuřila tzv. tisícidenní válka. Na konci této války podpořily USA odtržení Panamy od Kolumbie, aby usnadnily výstavbu Panamského průplavu, a přitom provedly první významný zásah proti této suverénní zemi (38). V roce 1928 Bílý dům pod pohrůžkou násilí přinutil kolumbijskou vládu krvavě rozprášit stávku dělníků zaměstnaných za mizerných podmínek u United Fruit Company, jak jsme si vyprávěli v předchozí kapitole. Za druhé světové války v Kolumbii vzniklo lidové hnutí brojící proti přetrvávajícím nerovnostem v zemi. Tato domácí politická nestabilita se stala předmětem neutralizačních snah v rámci Trumanovy doktríny. Trumanův a Eisenhowerův kabinet se soustředily na vytvoření jednotné hemisférické obrany. USA toho docílily protežováním pravicových diktatur a stvrzením bilaterálních obranných paktů, přičemž Kolumbie nebyla výjimkou (39).

Vražda populárního politika Jorge Eliecéra Gaitána vyvolala Kolumbii v letech 1948 až 1958 dekádu občanského konfliktu, násilností a zvěrstev (La Violencia) s více než 200 000 mrtvými. Bílý dům mohl mít dokonce prsty v Gaitánově likvidaci, jak se tehdy v zemi spekulovalo, nicméně chybí pádný důkaz. Ať tak či onak, USA finančně a politicky zaštítily vojenský převrat, který v roce 1953 v Kolumbii přivedl k moci vojenského diktátora generála Rojase Pinillu. Washington mu o dva roky později poskytl půjčku ve výši 170 milionů dolarů. Suma byla náležitě vynaložena na potlačení ozbrojeného odporu a rolnických organizací. USA v roce 1952 s Kolumbií podepsaly smlouvu o vzájemné obranné pomoci, kdy se zavázaly „poskytnout druhé straně ... vybavení, materiál, služby nebo jinou vojenskou pomoc ... za účelem posílení obrany a udržení míru na západní polokouli“. V témže roce se Kolumbie stala sídlem první americké školy pro likvidaci rebelií v Latinské Americe (40). Na sklonku 50. let se schylovalo k ukončení války, poměry v zemi se stabilizovaly a vládu nakonec sestavila koalice konzervativců a liberálů. Po kubánské revoluci v roce 1959 se strategická střelka amerického kompasu v Latinské Americe ještě úporněji zaměřila na levicově inspirované protesty a nepokoje, které mohly ohrozit americkou nadvládu nad kontinentem.

Spojené státy znepokojovala existence nezávislých enkláv, později samozvaných republik na území Kolumbie. První prezident kolumbijské vlády Národní fronty Alberto Lleras Camargon tuto novou politickou iniciativu uvítal a snažil se ji v Kolumbii rychle zavést (41). Camargonova žádost, panika vyvolaná revoluční Kubou a nelibost nad existencí samosprávných levicových enkláv v Kolumbii přiměly Eisenhowerův kabinet na podzim 1959 k vyslání speciálního průzkumného týmu do Kolumbie, aby zde analyzoval otázky vnitřní bezpečnosti. Tým navrhl, že by partyzánskou válku do roka výrazně utlumil nasazením jednotek Lancero disponujících speciálním protipovstaleckým výcvikem. Pentagon kladl důraz na rozvoj domácího vojenského zpravodajství, uplatnění psychologické války a propagandy, to vše doplněno implementací občanských programů (42). Kolumbijská vláda by mohla povstalce snáze a rychleji vymýtit za použití protipovstaleckých metod, třeba „zajetím, usmrcením nebo adekvátním odrazením“ (43). Ačkoli komunističtí vzbouřenci nepředstavovali bezprostřední hrozbu, třímali v rukou potenciál, jak využít excesy vlády k posílení svých vlastních pozic. Levicoví povstalci v té době kontrolovali několik venkovských enkláv v Kolumbii, kde organizovali obranné milice.

V roce 1962 navštívila Kolumbii mise v čele s americkým generálem Williamem P. Yarboroughem, aby po druhé zanalyzovala slabiny kolumbijské vnitrostátní bezpečnosti. Generál ve své zprávě určené generálnímu štábu navrhl rekonstrukci civilní a bezpečnostní struktury v Kolumbii, aby „v případě potřeby“ byla využita „k provádění paramilitárních, sabotážních a/nebo teroristických aktivit proti známým komunistickým stoupencům“ (44). Yarborough při boji s „komunistickými povstalci“ (pod tímto označením si můžeme představit ledacos: lídry odborů, kněze, rolnické aktivisty, učitele (45)) ospravedlňoval terorismus proti těm, kdo pozvedli hlas a někdy i zbraň proti nesnesitelnému útlaku. Tento aparát měl být podle Yarboroughova mínění podporován Bílým domem: připravoval by tajné směrnice a plány pro vládu Spojených států, aniž by se nějak počítalo s názory samotných Kolumbijců. Vláda Johna F. Kennedyho generálova doporučení uvedla do praxe, což v reálu vedlo k aplikaci vojenského a paramilitárního teroru proti výše zmíněnému segmentu populace a k logickému prohloubení vnitřního konfliktu.

Kennedyho administrativa redefinovala misi latinskoamerických armád z obrany hemisféry na „vnitřní bezpečnost“, a to se opět týkalo vedení regulérní války proti rolnickým lídrům a odborářům, intelektuálům, církevním činitelům apod., a nikoliv již proti evropské či jiné konkurenční velmoci. Nepřítel byl jasně definován v těch, kdo mohli narušit status quo v Kolumbii bez reptání udržovaný ekonomickými a politickými elitami důsledně vykonávající příkazy Washingtonu. Důsledky této nové bezpečnostní strategie pro Kolumbii a šířeji pro Latinskou Ameriku popsal Charles Maechling, který dohlížel na protipovstalecké operace za Kennedyho a Johnsonovy vlády. Kennedyho osudové rozhodnutí z roku 1962 posunout americkou politiku od tolerance "chamtivosti a krutosti latinskoamerické armády" vedlo k přímé spoluúčasti USA na jejích zločinech odpovídajícím „metodám vyhlazovacích komand Heinricha Himmlera “ (46). Maechlingovo hodnocení nepřímo potvrdil i kolumbijský ministr Alfredo Vázquez Carrizosa úřadující v letech 1970 až 1974: „To, co v Latinské Americe známe jako doktrínu národní bezpečnosti, je o právu na boj, na vyhubení sociálních pracovníků, odborářů, mužů a žen, kteří nepodporují establishment a kteří jsou považováni za komunistické extremisty. A to může být kohokoli, včetně aktivistů za lidská práva, jako jsem já (47).“ Kennedy už na konci roku 1961 kolumbijskou armádu vybavil „speciální vojenskou zásilkou“ v hodnotě 1,5 milionu dolarů zahrnující tři vojenské vrtulníky a několik bitevních letadel. Americké zbraně a vojenské vybavení měly posilovat vojenské mise kolumbijské armády k udržování „veřejného pořádku“ (48). Kabinet JFK, který deklaroval oslabení sovětského vlivu v Latinské Americe kontroverzní socioekonomickou asistencí pod hlavičkou Aliance pro pokrok (49), taktéž kladl důraz na spuštění protipovstaleckých operací, zpravodajské činnosti, psychologické války a vytvoření protiguerillové jednotky o tisíci mužích s názvem Lancero. Kolumbijské vojenské špičky ve spolupráci s americkou armádou vypracovaly protipovstaleckou operaci Plán Lazo (Smyčka). Jeden z jeho záměrů spočíval v eliminaci nezávislých enkláv či přímo nezávislých republik vytvořených levicovými povstalci, které zde zapustily kořeny již dříve. Kolumbijské ozbrojené složky v květnu 1964 zaútočily na jednu z těchto nezávislých enkláv či „republik“ letouny, dělostřelectvem; obléhaly vesnice, čistily vybombardovaný terén pěchotou, avšak guerilla věděla o útoku s předstihem a stáhla se do bezpečí. Tato událost nakonec podnítila vznik Revolučních ozbrojených sil Kolumbie (FARC) ještě téhož roku (50) na obranu legitimních potřeb rolníků. V témže roce vzniká z identických pohnutek v Jeruzalémě OOP, již s FARC spojoval odpor proti represivním utlačovatelským aparátům, kdy guerilly nakonec samy odhodily rukavičky a páchaly zločiny, což nastává vždy, když je v běhu udržován konflikt, neboť zločinů se nakonec dopustí všichni zúčastnění hráči. Ačkoli se kolumbijským ozbrojeným silám v roce 1966 podařilo zlikvidovat „nezávislé republiky“, tedy ostrůvky pozitivní deviace v depresivním regionu, paramilitární teror se přelil v ozbrojený konflikt mezi vládou a levicovými guerillami FARC a Národní osvobozeneckou armádou (ELN).

FARC, která vznikla spojením samosprávných ozbrojených rolnických skupin, do svého prvního manifestu zahrnula požadavek na agrární reformu. Navrhla ji realizovat po převzetí politické moci a zároveň chtěla odstranit nehorázné nerovnosti v zemi a reorganizovat společnost na základě marxistických idejí (51). FARC v letech 1965 až 1982 pozvolně rostla a soustředila se na aktivity menšího rozsahu zejména v rurálních oblastech. Teprve až na konci tohoto období přistoupila k ofenzivním operacím. ELN se intelektuálně a ideologicky profilovala jako ozbrojené hnutí kombinující marxismus-leninismus a latinskoamerický fenomén teologie osvobození, soustřeďující se na sociální otázky a politické osvobození utiskovaných národů. Obě levicové guerilly se v průběhu táhlého občanského konfliktu dopouštěly zločinného jednání, jmenovitě únosů, vydírání, obchodu s drogami, aby mohly financovat svou činnost, ale i zabíjení nekombatantů (52). Do občanské války vyvolané protipovstaleckými operacemi pod taktovkou Washingtonu se zapojili další aktéři: armáda vyzbrojovaná a trénovaná Spojenými státy, pravicové paramilitární skupiny, včetně eskader smrti propojených se státními, bezpečnostními a hospodářskými strukturami země, jež zasévaly teror ve venkovských oblastech (53) a likvidovaly levicové povstalce. Posléze se do interního ozbrojeného sporu zapojily také zločinecké syndikáty. Vzájemné vazby mezi USA a Kolumbií za vlády Kennedyho a Johnsonovy éry se vyznačovaly využíváním vojenských prostředků no dostatečné posílení pozic proamerické vlády. Protipovstalecká činnost se stala preferovanou vojenskou strategií vedoucí k prohlubující polarizaci a přetrvávajícím politických rozkolů na kolumbijské scéně. Předzvěst nové koncepce při udržování zásadního vlivu USA v Kolumbii hledejme ve vyhlášení války proti drogám na domácí půdě prezidentem Nixonem. Avšak kolumbijská armáda za Nixonova úřadování v Oválně pracovně i nadále úzce kooperovala s Pentagonem. Její protipovstalecká strategie vycházela z amerických výcvikových manuálů a zahraničních zkušeností (54). V roce 1973 CIA trénovala latinskoamerické důstojníky při výrobě bomb a přípravách na atentáty.

Na konci 60. let se už Kolumbie stala čtvrtým největším příjemcem vojenské pomoci za Spojených států. Fordova a Carterova administrativa akcentovaly drogový aspekt kolumbijského civilního konfliktu, přičemž dosavadní vojenské a protivzbouřenecké aktivity měla doplnit protinarkotická agenda. Reaganova vláda sloučila tyto bojové taktiky a vyhrocení konfliktu na sebe nenechalo dlouho čekat. Telegram z roku 1976 adresovaný kolumbijskou ambasádou ústředí americké diplomacie nepokrytě obnažuje reálné priority USA v Kolumbii (55) Tento volně dostupný dokument je jedním z nesčetných vhledů do velmocenské kuchyně, kde se hraje tuze cynická a pokrytecká hra. Americký velvyslanec v Kolumbii Viron Vaky své nadřízené spravil o domněnce kolumbijského ministra zahraničí, že USA nevěnují dostatek prostředků na navrhované protidrogové programy. Vaky ministrovi opáčil, že boj proti drogám je sice významný a vyžaduje značné úsilí, nicméně povaha problému nevyžaduje masivní přesuny mužstva, financí a vybavení, nýbrž efektivní operační zpravodajskou činnost a zvláštní fondy. Jinak řečeno, Fordův Bílý dům v druhé polovině nepovažoval válku proti drogám za absolutní prioritu svých cílů vytčených v Kolumbii. Kolumbie získávala od Washingtonu stále větší vojenskou asistenci a v 70. letech se stala třetím největším příjemcem americké pomoci v Latinské Americe (56). I když Fordův a Carterův kabinet svou kolumbijskou agendu halily do rétoriky „války proti drogám“, prakticky navazovaly na politiku Nixonovy vlády, aby udržely stávající geopolitickou stabilitu. Jestřábí Reaganova vláda zkombinovala vojenská a ekonomická protikomunistická opatření v Kolumbii s ústřední platformou jeho kolumbijské agendy „válkou proti drogám“ nacházející odezvu hlavně u Reaganova elektorátu. Takto nyní USA ospravedlňovaly své intervence do záležitostí latinskoamerických států, včetně Kolumbie (57). Roku 1984 poskytl Reaganův Bílý dům Kolumbii zbraně za 50 milionů dolarů a v následujících letech Pentagon podrobil tréninku tisíce kolumbijských vojáků. USA v této zemi závažným způsobem podkopaly jakékoli šance na rozvoj stabilní demokracie. V roce 1986 se CIA připojila ke kolumbijské armádě při realizaci Operace Condor na eliminaci progresivních, liberálních a revolučních sil v Kolumbii. Američané jimi podporované a opakované intervence proti FARC mnohdy ospravedlňovali záminkou boje proti drogám. Nemístné vměšování Washingtonu do kolumbijské civilní války tradičně cílilo na zachování a udržení amerických zájmů v rukou poplatných kolumbijských elit (58).

V roce 1985 na pozadí Reaganova tažení proti levicovému odporu v Kolumbii, Salvadoru a Guatemale vyústily diplomatické rozhovory mezi kolumbijskými orgány a FARC v příměří a vzniku levicové strany Unión Patrica (UP). Partaj sjednotila různorodou koalici odborových svazů, Afrokolumbijců, členů Kolumbijské komunistické strany, demobilizovaných partyzánů, nespokojených liberálů, domorodého obyvatelstva a rolníků. Volební program UP apeloval na redistribuci půdy v rámci agrární reformy, zrušení zahraničního dluhu a programů strukturálních úprav nadiktovaných Mezinárodním měnovým fondem či znárodnění kolumbijských zdrojů ropy, uhlí, plynu a nerostných surovin (59). Jakmile strana sbírala první politické úspěchy, stala se terčem intenzivních násilností s cílem ji smést. CIA v roce 1986 zjistila, že nově zvolený kolumbijský prezident Virgilio Barco Vargas je Washingtonu nakloněn více než jeho předchůdce, obzvláště v otázce protipovstaleckých aktivit. Během Vargasových 14 měsíců v úřadě kolumbijská armáda a polovojenské skupiny usmrtily přes 400 příslušníků UP (60). Katani pokřtili program masových vražd na Červený tanec. Mezitím co se systematické násilí proti UP stupňovalo, Washington navýšil přísun vojenské pomoci Kolumbii, jak tvrdí americký historik Greg Grandin. Podle verdiktu Mezi-amerického soudu pro lidská práva aliance tradičních politických elit, bezpečnostních složek a byznysmenů s pevnými konexemi na paramilitární jednotky zavraždila a nechala zmizet přes 6 000 činitelů UP na základě plánu systematické exterminace, de facto genocidy (61). Když tradičně ujařmované davy složí zbraně a zapojí se do politického procesu s nepopiratelnými úspěchy, v establishmentu reflexivně vypuká panika. Fyzická likvidace nepřátelských kádrů jako překážky v uplatňování dominance se kupříkladu osvědčila v Jižní Koreji na přelomu 40. a 50. let, v letech 65 až 66 v Indonésii a později ve Vietnamu.

Kolumbie neztratila svůj geostrategický význam pro globálního hegemona ani po ukončení studené války, kdy se už interní nelad v latinskoamerických zemích i jinde na světě nedal s vážnou tváří svádět na rejdy komunistů nebo provokace Sovětů. Nyní byla v kurzu „válka proti drogám“. Americký prezident George Bush sr. v roce 1989 oznámil zásilku vojenského balíčku do Bogoty v hodnotě 65 milionů dolarů obsahující helikoptéry, letouny, čluny, malé zbraně, a taktéž vyslání vojenských expertů a poradců. Do Bogoty už v té době putovaly desítky dříve zakoupených bitevních helikoptér a rodila se další štědrá vojenská pomoc na příští fiskální rok, jak v srpnu 1989 oznámil Washington Post (62). V průběhu 90. let se Kolumbie stala zdaleka největším příjemcem americké vojenské pomoci v Latinské Americe a zároveň vykazovala nejhorší bilanci v oblasti porušování lidských práv. Celková finanční dotace Washingtonu za rok 1999 dosáhla přibližně 300 milionů dolarů, spolu s 60 miliony dolarů na prodej zbraní, což je přibližně trojnásobný nárůst oproti roku 1998. Tato částka se měla ještě výrazněji navýšit s předpokládaným schválením některé z verzí Clintonova plánu pro Kolumbii na potírání narkomafie. Clinton v dubnu 2000 požadoval autorizaci Plánu Kolumbie, tedy „nouzové pomoci“ ve výši 1,3 miliardy dolarů na dva roky (63). Míra vražd páchaných pravicovými polovojenskými silami se podle poznatků Kolumbijské komise právníků v letech 1995 až 1998 zvýšila ze 46 procent na 80 procent a rostoucí tendence vykazovala i v roce 1999. Na přelomu tisíciletí boje každý rok z domovů vyhnaly asi 300 000 nových uprchlíků, zatímco počet obětí dosahoval zhruba 3 000 osob. Spousta z těchto nešťastníků zemřela krutou smrtí. Organizace Human Rights Watch (HRW) v roce 2000 ve své zprávě identifikovala spolupráci několika nových kolumbijských velitelů s paramilitárními silami páchajícími zvěrstva proti civilistům. HRW v dopise adresovaném tehdejší ministryni zahraničí Madeleine Albrightové vyjádřila vážné obavy, že vojenský balíček ve výši 1,3 miliardy dolarů předložený Clintonovou vládou nevyžaduje žádné hmatatelné kroky k přerušení vazeb mezi armádou a paramilitárními skupinami (64). Tabulka zohledňující vojenskou a ekonomickou pomoc poskytnutou Bogotě Washingtonem ukazuje, že kolumbijská armáda v rámci Plánu Kolumbie zinkasovala mezi lety 1999 až 2006 na vojenskou a policejní pomoc téměř 4,3 miliard amerických dolarů (65). Implementace Plánu Kolumbie a posléze Bushovy Andské regionální iniciativy logicky prohloubila militarizaci kolumbijské společnosti, vedla k nepochybnému posílení moci kolumbijských bezpečnostních složek, a potažmo i pravicových vyhlazovacích bojůvek. Ačkoli deklarovaným záměrem Plánu Kolumbie měla být eradikace obchodu s kokainem a „narkoguerill“ typu FARC, hlavním cílem byla eliminace ozbrojeného levicového odporu prostřednictvím státního a paramilitárního teroru, aby bylo vytvořeno stabilní klima pro pokračující investice a těžbu surovin, jak mezi jinými argumentuje britský akademik Doug Stokes (66). Paramilitární skupiny také pravidelně útočily na lidskoprávní aktivisty, domorodé lídry a komunitní aktivisty prosazující společenské reformy, bránící se mezinárodním plánům na těžbu cenných surovin, včetně ropy a dalších přírodních zdrojů, líčí Stokes. Amnesty International ve své zprávě o lidských právech v Kolumbii za rok 2002 - pár let po schválení Plánu Kolumbie - uvádí, že zemí otřáslo 4 000 politických vražd, dalších tisíc lidí jednoduše zmizelo a z domovů před násilnostmi uprchlo 400 tisíc lidí (67).

Kolumbijský civilní konflikt si podle aktuálních kvalifikovaných odhadů komise pro pravdu v Kolumbii z června 2022 během své nejkrvavější fáze v letech 1985 až 2018 mohl vyžádat 450 tisíc mrtvých (68). Rovných 80 procent z těchto úmrtí tvoří civilisté nemající nic společného s ozbrojeným konfliktem. Komise uvedla, že pravicová paramilitární uskupení nesou odpovědnost za 45 procent násilných úmrtí, guerilly za 27 procent a státní orgány za 12 procent zabitých. Komise identifikovala více než 4200 masakrů spáchaných v letech 1958 až 2021, z nichž celou polovinu mají na svědomí paramilitární tělesa. Levicové guerilly FARC a ELN spáchaly nejvíce únosů, tzv. „nucených zmizení" a iniciovaly rekrut mladistvých. Mezitím intenzivnější a prudší boje probíhající od roku 1985 vysídlily nejméně 8 milionů Kolumbijců. Státní jednotky často v kooperaci s polovojenskými seskupeními jen v letech 2002 až 2008 spáchaly 6400 mimosoudních vražd, jak odhadla Speciální mírová jurisdikce. Komise zdůraznila že občanská válka neúměrně dopadla na civilisty, zejména na drobné farmáře, domorodá etnika Raizalů a Palenquero, dále na Afrokolumbijce (69), a nikoliv na armádu a polovojenské čety. Předchozí odhady o počtu obětí šest dekád trvající kolumbijské války zveřejněné v roce 2018 kolumbijským národním centrem pro historickou paměť (CNMH) hovořily o více než 260 000 zabitých, z nichž drtivou většinu opět představovali civilisté. Ti utrpěli nejvíce, jelikož představovali celých 84 procent všech zabitých, tj. 215 tisíc (70). Pravicové polovojenské bojůvky mají na svědomí téměř 95 tisíc zabitých (44 procent), levicové guerilly usmrtily více než 36 600 osob (necelých 15 procent), zatímco vládní síly nesou zodpovědnost za téměř 9 800 úmrtí (necelá 4 procenta). Kombatanti tvořili sotva pětinu všech obětí občanské války. Více než 200 tisíc Kolumbijců přišlo o život v tragických letech 1996 až 2004, v době renesance teroru pravicových paramilitárních bojůvek. 

Spojené státy od začátku 60. let stály u zrodu kolumbijské národně-bezpečnostní architektury a její koncepce protipovstaleckého boje, počítaje v to autorizaci paramilitárního teroru; dlouhá desetiletí autorizovaly přísun zbraní, vojenského materiálu a výcvik vojáků, aby na přelomu milénia schválily Plán Kolumbie, celkovou investici 10 miliard dolarů na „bezpečnostní programy“ až do roku 2015 (71), kdy se šest dekád trvající civilní konflikt chýlil ke svému konci. Bílý dům - počínaje Eisenhowerovou vládou a konče Obamovou vládou - rozdmýchával, sytil a udržovat v chodu tragické krveprolévání v Kolumbii se statisíci zabitými a miliony vysídlenými, aniž by reflektoval zjevnou korelaci mezi rostoucími násilnostmi na jedné straně a četností, navyšováním americké vojenské asistence a výcvikových programů pro kolumbijské ozbrojené složky na straně druhé..

 

 

Poznámkový aparát:

 

(1)     Stokes Doug, Terror, Capital and Crude: US Counterinsurgency in Colombia, Socialist Register 2005, Link: file:///C:/Users/kiwiz/Downloads/titusland,+SR_2005_stokes.pdf

(2)     Wilkins Brett, The Salvador Option: the US is Once Again Supporting Death Squads in Central America, Counterpunch, 5. června 2018. Link: https://www.counterpunch.org/2018/06/05/the-salvador-option-the-us-is-once-again-supporting-death-squads-in-central-america/

(3)     Lee Grace, Imperialism by Another Name: The US „War on Drugs“ in Colombia, E-international Relations, 22. srpna 2017. Link: https://www.e-ir.info/2017/0822/imperialism-by-another-name-the-us-war-on-drugs-in-colombia/#_ftnref26

(4)     Lee Grace, Imperialism by Another Name: The US „War on Drugs“ in Colombia, E-international Relations, 22. srpna 2017. Link: https://www.e-ir.info/2017/0822/imperialism-by-another-name-the-us-war-on-drugs-in-colombia/#_ftnref26

(5)     Lee Grace, Imperialism by Another Name: The US „War on Drugs“ in Colombia, E-international Relations, 22. srpna 2017. Link: https://www.e-ir.info/2017/0822/imperialism-by-another-name-the-us-war-on-drugs-in-colombia/#_ftnref26

(6)     Rempe M. Dennis, Guerrillas, Bandits, and Independent Republics: US Counter-insurgency Efforts in Colombia 1959-1965, Small Wars and Insurgencies, Frank Cass, str. 304-327, 1995. Link: https://web.archive.org/web/20100330101500/http:/www.icdc.com/~paulwolf/colombia/smallwars.htm

(7)     Rempe M. Dennis, Guerrillas, Bandits, and Independent Republics: US Counter-insurgency Efforts in Colombia 1959-1965, Small Wars and Insurgencies, Frank Cass, str. 304-327, 1995. Link: https://web.archive.org/web/20100330101500/http:/www.icdc.com/~paulwolf/colombia/smallwars.htm

(8)     Rempe M. Dennis, The Past As Prologue? A History of U.S. Counterinsurgency Policy in Colombia, 1958-66, str. 7. 5, březen 2002. Link: https://www.globalsecurity.org/military/library/report/2002/ssi_rempe.pdf

(9)     Stokes Doug, America´s Other War: Terrorizing Colombia, Canadian Dimension, 3. července 2005. Link: https://canadiandimension.com/articles/view/americas-other-war-terrorizing-colombia-doug-stokes

(10) Barsamian David, Noam Chomsky: Behínd the Headlines on Colombia, Media Alliance, 13. května. Link: https://media-alliance.org/2016/05/noam-chomsky-behind-the-headlines-on-colombia-an-interview-by-david-barsamian/

(11) Chomsky Noam, Impacts of Free Market and US Foreign Policy on Colombian and Latin American revolution, MIT, str. 21, 4. června 2015. Link: https://revistas.usb.edu.co/index.php/GuillermoOckham/article/view/1684/1764

(12) Alsema Adriaan, How a US Military Doctrine  Became Colombia´s Origin of Evil. Part Two: Special Warfare, Colombia Reports, 3. srpna 2020. Link: https://colombiareports.com/how-a-us-military-doctrine-became-colombias-origin-of-evil-part-2-special-warfare/

(13)  Briscoe H. Charles, Plan Lazo: Evaluation and Execution, Veritas, 4. listopadu 2006. Link: https://arsof-history.org/articles/v2n4_plan_lazo_page_1.html#:~:text=In%20March%201961%2C%20President%20John,and%20dominance%20in%20the%20region

(14) Bartlett Ruhl, Five Years of the Alliance for Progress. An Appraisal, Duke University Press, 1. srpna 1968. Link: https://read.dukeupress.edu/hahr/article/48/3/455/157634/Five-Years-of-the-Alliance-for-Progress-An

(15) Briscoe H. Charles, Plan Lazo: Evaluation and Execution, Veritas, 4. listopadu 2006. Link: https://arsof-history.org/articles/v2n4_plan_lazo_page_1.html#:~:text=In%20March%201961%2C%20President%20John,and%20dominance%20in%20the%20region

(16) Lopez-Uribe Maria del Pilar, Sanchez Torres Fabio, Ideology and Rifles: The Agrarian Origins of Civil Conflict in Colombia, ScienceDirect, leden 2024. Link: https://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S0305750X2300205X

(17) InSight Crime, National Liberation Army (ELN), 18. června 2024. Link: https://insightcrime.org/colombia-organized-crime-news/eln-profile/

(18) Taylor Luke, Colombian Elite Backed Death Squads, Former Paramilitary Commander Says, Guardian, 19. května 2023. Link: https://www.theguardian.com/world/2023/may/19/colombia-paramilitary-salvatore-mancuso-auc-death-squads  

(19) Lee Grace, Imperialism by Another Name: The US „War on Drugs“ in Colombia, E-international Relations, 22. srpna 2017. Link: https://www.e-ir.info/2017/0822/imperialism-by-another-name-the-us-war-on-drugs-in-colombia/#_ftnref26

(20) Vaky Viron, 277. Telegam 5516 From the Embassy in Colombia to the Department of State, Office of the Historian, 4. června 1976, Office of the Historian. Link: https://history.state.gov/historicaldocuments/frus1969-76ve11p2/d277

(21) Lee Grace, Imperialism by Another Name: The US „War on Drugs“ in Colombia, E-international Relations, 22. srpna 2017. Link: https://www.e-ir.info/2017/0822/imperialism-by-another-name-the-us-war-on-drugs-in-colombia/#_ftnref26

(22) Lee Grace, Imperialism by Another Name: The US „War on Drugs“ in Colombia, E-international Relations, 22. srpna 2017. Link: https://www.e-ir.info/2017/0822/imperialism-by-another-name-the-us-war-on-drugs-in-colombia/#_ftnref26

(23) Lee Grace, Imperialism by Another Name: The US „War on Drugs“ in Colombia, E-international Relations, 22. srpna 2017. Link: https://www.e-ir.info/2017/0822/imperialism-by-another-name-the-us-war-on-drugs-in-colombia/#_ftnref26

(24) DeCola Luca, Death, Rebirth and Genocide: The Mass Murder of the Patriotic Union in Colombia, ReVista Harvard Review of Latin America, 29. ledna 2025. Link: https://revista.drclas.harvard.edu/death-rebirth-and-genocide-the-mass-murder-of-the-patriotic-union-in-colombia/

(25) DeCola Luca, Death, Rebirth and Genocide: The Mass Murder of the Patriotic Union in Colombia, ReVista Harvard Review of Latin America, 29. ledna 2025. Link: https://revista.drclas.harvard.edu/death-rebirth-and-genocide-the-mass-murder-of-the-patriotic-union-in-colombia/

(26) The Genocide of a Political Party – Unión Patriótica over 6000 Members Killed in the 1980s and 1990s, ABC Group, Relief Web, 27. února 2023. Link: https://reliefweb.int/report/colombia/genocide-political-party-union-patriotica-over-6000-members-killed-1980s-and-1990s#:~:text=Colombia-,The%20Genocide%20of%20a%20Political%20Party%20%E2%80%93%20Uni%C3%B3n%20Patri%C3%B3tica%20over%206%2C000,in%20the%201980s%20and%201990s&text=Inter%2DAmerican%20Court%20of%20Human,Union%20Patri%C3%B3tica%20Colombia's%20Communist%20Party.

(27) Hoffman David, U.S. Expand Aid to Colombia Expands in Drug War, Washington Post, 25. srpen 1989. Link: https://www.washingtonpost.com/archive/politics/1989/08/26/us-aid-to-colombia-expands-in-drug-war/af5a002b-f6b0-4f6a-a1c6-1f8550b4731b/

(28) Chomsky Noam, Plan Colombia, Rogue States, 2000. Link: https://chomsky.info/roguestates08/

(29) Colombia's Military Linked to Paramilitary Atrocities,Human Rights Watch, 23. února 2000. Link: https://www.hrw.org/legacy/press/2000/02/col0223.htm

(30) Haugaard Lisa, Isacson Adam, Olson Joy, Erasing the Lines: Trends in U.S. Military Programs with Latin America. Lawgef, CIP a WOLA, 2005. Link: https://web.archive.org/web/20101007072500/http:/www.ciponline.org/facts/0512eras.pdf

(31) Stokes Doug, America´s Other War: Terrorizing Colombia, Canadian Dimension, 3. července 2005. Link: https://canadiandimension.com/articles/view/americas-other-war-terrorizing-colombia-doug-stokes

(32) Colombia: Torture on the Rise, New Amnesty International Report on Human Rights Violations, Amnesty International, 13. listopadu 2003. Link: https://www.amnesty.org/en/documents/amr23/076/2003/en/

(33) Truth Commission of Colombia: Executive Summary, ABColombia. červen 2022. Link: https://www.abcolombia.org.uk/truth-commission-of-colombia-executive-summary/

(34) Truth Commission of Colombia: Executive Summary, ABColombia. červen 2022. Link: https://www.abcolombia.org.uk/truth-commission-of-colombia-executive-summary/

(35) Watchdog Adjust Colombian Conflict Death Toll to 260 000, AFP, France 24, 3.srpna 2018. Link: https://www.france24.com/en/20180802-watchdog-adjusts-colombian-conflict-death-toll-260000

(36) Sosa David, Peace Colombia: The Success of U.S. Foreign Assistance in South America, U.S. Global Leadership Coalition, 10. května 2017. Link: https://www.usglc.org/blog/peace-colombia-the-success-of-u-s-foreign-assistance-in-south-america/