Kde se bere slepá víra v úsudek západních analytiků?

14. 6. 2018 / Daniel Veselý

čas čtení 6 minut

Britské listy v souvislosti s dohodou, kterou podepsal Donald Trump a Kim Čong-un, zveřejnily převážně negativní reakce západních komentátorů a analytiků. Zdá se, jako by mezi západními experty existoval konsensus, podle nějž je ona dohoda de facto jen bezcenným kusem papíru. Jednomyslný konsensus však neexistuje a skeptické postoje západních pozorovatelů jsou ovlivněny několika zavádějícími faktory a navíc opomíjejí celkový kontext korejské krize.    

Nikdo soudný krom amerického prezidenta netvrdí, že smlouva mezi Spojenými státy a Severní Koreou je mistrovským diplomatickým počinem. Kritické hlasy mají jistě pravdu, když poukazují na její zjevné nedostatky, třeba na vágní příslib denuklearizace ze strany Kim Čong-una, absenci konkrétních kroků, jak samotné denuklearizace dosáhnout, či na chybějící zmínku o oficiálním ukončení korejského konfliktu. Předchozí dohody mezi USA a KLDR navíc obsahovaly více konkrétních požadavků. Ano, tyto námitky jsou zcela legitimní a je třeba se jimi vážně zabývat.  

Novináři amerického prezidenta na tiskové konferenci grilovali kvůli bagatelizaci děsivé lidskoprávní vizitky severokorejského režimu. Jenže americko-severokorejská smlouva, jakož i dubnová dohoda mezi oběma Koreami je zásadním krokem, jak opresivní Severní Koreu vymanit z mezinárodní izolace, což může strádajícímu obyvatelstvu logicky pomoci. Nadto bezprecedentní sankční režim nikam nevede, ba naopak podle UNICEF přispívá k hladovění desítek tisíc severokorejských dětí. Je příznačné, že novináře nepálí porušování lidských práv, přijde-li na vřelé vztahy amerických prezidentů s diktátory a autoritáři v Saúdské Arábii, Egyptě či kdekoliv jinde na světě.

Někteří komentátoři však bez obalu tvrdí, že Trump byl Kimem oklamán. S tímto tvrzením jednoduše nemohu souhlasit, neboť Spojené státy Severní Koreji nikdy neposkytly trvalé bezpečnostní záruky, naopak je systematicky sabotovaly, a není proto divu, že Pchjongjang předchozí dohody striktně nedodržoval. Leč západní mainstreamová média se výlučně soustředí na úskočnost Severokorejců, hovoříme-li o implementaci předchozích dohod. Severní Korea na rozdíl do Spojených států již učinila konkrétní kroky, jež výrazným způsobem zmírnily tenzi na Korejském poloostrově: zastavila testy jaderných hlavic a balistických střel, zničila značnou část areálu, kde se testovaly atomové zbraně, podepsala s Jihokorejci Panmunjomskou deklaraci a propustila několik amerických vězňů. Když si uvědomíme, že ještě před několika měsíci visel nad Korejským poloostrovem nukleární Damoklův meč, je to výrazný pokrok.        

Klíčová je též skutečnost, že drtivá většina Jihokorejců, kteří na rozdíl od západních analytiků trvale žijí ve stínu zkázonosného Kimova dělostřelectva, je i po summitu v Singapuru optimistická. V Jižní Koreji převládá domněnka, že ukončení korejské války a úplná nebo alespoň částečná denuklearizace je nyní nadosah. Koneckonců singapurský summit se uskutečnil především díky diplomatické ofenzivě jihokorejského prezidenta Mun Če-ina, jenž se na domácí půdě těší značné popularitě. Summit podpořila také většina Američanů.    

Přestože komentátoři a analytikové pracující v západních sdělovacích prostředcích a think-tancích téměř unisono vyjadřují skepsi, přední americký odborník na korejské záležitosti Bruce Cumings má diametrálně odlišný názor. Podle Cumingse, který se tímto tématem zabývá desítky let, je summit v Singapuru velice důležitým milníkem v americko-severokorejských vztazích, protože USA od nynějška uznávají existenci Severní Koreje. Cumings připomíná, že Spojené státy více než 70 let odmítaly uznat KLDR, přičemž v průběhu korejského konfliktu prostřednictvím konvenčních bomb a napalmu srovnaly všechna severokorejská města se zemí. Destrukce způsobená americkým letectvem v KLDR byla ještě větší než v Japonsku a Německu za druhé světové války. Zhruba 70 procent mrtvých tvořili civilisté, což podle Cumingse všichni Severokorejci vědí. Osobní setkání dvou nevyzpytatelných lídrů a podepsání smlouvy mezi oběma znepřátelenými zeměmi tedy možnost vypuknutí katastrofálního konfliktu výrazně snižuje.  

Novinář Tim Shorrock, píšící pro časopis The Nation, si cení Trumpova výroku, podle nějž je třeba ukončit provokativní vojenská cvičení americké a jihokorejské armády. Pchjongjang celá desetiletí usiluje o ukončení nepřátelské americké politiky a tyto manévry jsou klíčovým komponentem této politiky. USA a Jižní Korea provádějí společná vojenská cvičení již od konce korejské války. Součástí těchto manévrů byl ještě loni nácvik invaze do KLDR, usmrcení severokorejského vedení a dokonce i simulace jaderného úderu. Jinak řečeno, Bílý dům dlouhá desetiletí usiluje o změnu režimu v Severní Koreji. Není proto vůbec divu, že diktátorský režim v Pchjongjangu usilovně pracoval na vytvoření nukleárního deterrentu. Trumpovo gesto oceňují nejen Shorrock s Cumingsem, ale mezi dalšími i politolog John Feffer, který potenciální ukončení vojenských manévrů považuje za „klíčový krok vpřed“. Historička Christine Hong vyzvedává skutečnost, že se dosud ještě žádný z amerických prezidentů nesetkal se severokorejským lídrem, což lze bezesporu považovat za úspěch, a kritizuje Obamovu administrativu za neochotu normalizovat vztahy mezi USA a KLDR.

A v podobném duchu jako výše jmenovaní se v asijském tisku vyjadřují i tamní analytikové - na rozdíl od svých úzkoprsých západních kolegů.

Je zjevné, že smlouva, kterou Donald Trump uzavřel s Kim Čong-unem, má celou řadu nedostatků a některé z výtek západních pozorovatelů jsou zcela na místě. Bylo by samozřejmě mnohem lepší, kdyby dohodu se Severokorejci inicioval a ratifikoval zkušený a soudný politik. Už jen skutečnost, že se k tomu nemělo jedenáct Trumpových předchůdců, leccos o americké politické kultuře vypovídá. Avšak vzhledem k Trumpovým diplomatickým lapsům a neznalostem korejských reálií ji lze považovat za úspěch, a to zejména proto, že jde o první, byť nemotorný krok, jak předejít fatálnímu vojenskému konfliktu. Nezbývá než se modlit, aby impulzivně jednající Trump dohodu za pár měsíců nepohřbil. K tomu snad ale nedojde, neboť signatářem dohody je on sám, a nikoliv Barack Obama.

0
Vytisknout
10111

Diskuse

Obsah vydání | 19. 6. 2018