Můžeme si tím rodištěm být opravdu jisti?

16. 12. 2019 / Miloš Dokulil

čas čtení 9 minut
 


Už třeba ta tradiční koleda o tom, že „Půjdem` spolu do Betléma…“, nás o tom ujišťuje. Když římský císař Konstantin mínil „definitivně“ stabilizovat státoprávní poměry ve své rozlehlé říši a dospěl k závěru, že by tomu mezi křesťany (jako příštím „sloupem“ projektu římského občanství) mohlo doprovodně napomoci sjednocení představ o Boží Trojici, nejdříve svolal – jak to pak vyplynulo z dalšího náboženského dění – „první“ křesťanský církevní koncil do Nikaje (roku 325 našeho letopočtu); a hned rok nato pod jeho patronací byla doprovodně zahájena stavba chrámu „Narození Páně“ v Betlémě. Takto mělo být již před skoro 1700 lety velkoryse projektovaným památníkem doloženo rodiště Ježíše, příštího „Krista“. S ním spojujeme v současnosti počtem věřících největší náboženskou světovou obec dneška (byť vnitřně rozmanitě rozrůzněnou).


Ne že by automaticky všechno podstatné, co s počátkem Ježíšova života zvažujeme, bylo historicky doloženo, známo a vnímáno místně a časově jako nesporné. Pokud by se Ježíš narodil ještě za toho Héróda, jenž neblaze proslul jako „vrah neviňátek“, tak by se Ježíš podle dnešního kalendáře narodil již v čase „před Kristem“. Hypotéz navazujících nějak na další mnohé doložitelné nebo jen legendárně tradované události je víc; takže disponujeme větším počtem alternativ hned pro rok pravděpodobného Ježíšova zrodu. (Vypadá to sice paradoxně, ale nedivme se. O změně paradigmatu k časově novému rozhraničení dějin bylo poprvé rozhodováno až počátkem 6. století „našeho“ nynějšího letopočtu. Ne že by byl ten letopočet zaveden všude hned. Navíc se do středověku neujal ještě nultý rok jako výchozí.)

Když obecně nepanuje shoda o pravděpodobném roku Ježíšova narození (a to ani tehdy, kdybychom jako možný podpůrný argument chtěli navíc respektovat třeba nějaké „tehdy“ doložené a registrované výraznými úkazy na obloze), tak pak nám o dni a měsíci toho klíčového data budou bližší údaje tím více unikat. Neměli bychom zapomínat, že ta doba před zhruba dvěma tisíciletími je čas otrokářského řádu a u drtivé většiny obyvatelstva doprovodně rovněž panující negramotnost. Takže na okamžitě neprivilegovaném místě stěží mohly vznikat nějaké záznamy, které by náležitě zhodnotila teprve budoucnost. (Ne že by se mohlo jednat dokonce o „matriky“!)

Zatím jsme chtěli pro to jeviště sledovat historicky zakotvený čas, jehož „kotvou“ přitom spolehlivě nedisponujeme. Když se konečně biblisté shodli na tom, že nejstarším evangeliem je to Markovo, tento autor uvádí pouze místa Ježíšova pozdějšího působení, nikoliv jeho rodiště. Přitom evangelistův text pochází zřejmě až ze 70. let 1. století křesťanského kalendáře. Proto sv. Marek nemůže být hned z důvodu svého možného věku v době sepisování své „dobré zvěsti“ považován za potenciálního svědka dění kolem Ježíšova narození a jeho času.

Máme ovšem k dispozici rozmanité zprávy o různých dějích, které podle dvou dalších evangelijních pisatelů doprovázely Ježíšovo zrození, a to… v Betlémě! Ti dva evangelisté jsou sv. Matouš a sv. Lukáš. Svým věkem ovšem ani oni nemohli být přímo sami svědky ničeho, co by jim mohl Ježíšův zrod nabídnout jako výjimečnou příležitost hodnou zaznamenání. Pokud uvádějí shodně místo Ježíšova narození, spojují s ním rozdílně jak motivaci určující zrovna Betlém jako místo Mariina a Josefova pobytu, tak časové kulisy, kdy mělo k Ježíšovu příchodu na svět dojít; včetně rozdílné genealogie Josefových předků. (Je o tom prakticky nepřehledné množství literatury. Optimální je vytáhnout „Nový zákon“ a odpovídající pasáže si přečíst.)

U Matouše se sice výslovně a přímo nehovoří o tom, že by novorozený Ježíš měl být potomkem proslulého židovského krále Davida, ale zato je to uvedeno Lukášem tak, že snoubenec těhotné tehdy Marie Josef z rodu Davidova pocházel. Aniž lze – hned podle sociálního stavu a počtu jmenovitě odlišně citovaných generací od tohoto zmíněného praotce – Josefův původ z královské rodiny prokázat. (Mimochodem: také svátek sv. Josefa byl zaveden nepoměrně pozdě; až roku 1487.) — Biblická autorita Davidova – přinejmenším pro židovské publikum – jako kdyby ovšem byla doprovodným imanentním doporučením k tomu, co pouze jako zázrak spojený zvláštně s nebesy mohlo se vymykat přijatelnému pochopení. (Dokonce historickou existenci krále Davida a jeho tradičně vychvalovaného sídla mnozí – také na základě archeologických zjištění – začali poměrně nedávno vážně zpochybňovat. Protivahou tu může stále být jen udržovaná autorita starozákonní tradice.)

Je tu ovšem otázkou, proč lpět na Betlému (a doprovodné genealogii), kdyby byl Josef pouze „pěstoun Páně“ a pokud bychom měli případně respektovat jako dogma možnost zrodu dítěte z panny (tedy tzv. „parthenogenezi“). V tomto směru ovšem už hodně století (a ještě taky do dalších dnů) jsou působeny věroučné zmatky hned výchozími překlady z původní novozákonní řečtiny. (Teď sem musíme nečekaně přidat jeden „nebetlémský“ odstaveček.)

Když se ve výchozích řeckých biblických textech kterýkoliv jejich pisatel hodlal zmínit o božím působení na této zemi, počítal zároveň s tím, že boží existenci nelze nikterak imanentními (tj. „pozemskými“) prostředky popsat. Jako kontaktní médium pak k působení mezi lidmi byl řečtinou nejednou delegován výraz „pneuma hagion“. Zatím si to přeložme jen jako „svaté pneuma“. Sám výraz „pneuma“ je totiž gramaticky středního rodu a sémanticky mj. znamenal před dvěma tisíciletími třeba taky „vzduch“ nebo „plamen ohně“, apod. (nikoli okamžitě něco spirituálního či transcendentního!). A takovým svatým pneumatem bylo rovněž ono o řadu desetiletí později popsané poselství z nebes od Hospodina směrem k biblické Panně Marii. (Jazykově méně tehdy vyspělá latina časem teď zmíněný řecký výraz začala překládat výrazem „Spiritus Sanctus“, tj. obdobně jako má česká verze termín „Duch Svatý“, a pak tu byla snadno s výrazem spojena jistá „spiritualita“, navíc také gramaticky mužský rod toho substantiva. O těchto aj. otázkách píši podrobněji v knize „Kristus Ježíš, anebo Ježíš Kristus?“)

Takže by mělo pro křesťana zůstat pravděpodobně to, co se píše v Novém zákoně, jako „tajemství víry“; a to bez nějakých metafor kolem Ježíšova „otce“ či rodokmenového „pěstouna“, ale i včetně třeba Lukášových „historických“ spekulací kolem důvodů, proč zrovna příští „svatá rodina“ před Ježíšovým narozením pobývala v Betlémě. Pokud věřící člověk začne nějak „analyzovat“ nadpřirozeno, dostává se přece mimo zkušenostně imanentní svět. Pak se ocitá ve sféře „singularity“, v níž – nejen logicky! – nemůže hrát roli ani svědka, ani partnera.

Ale je tu mezi námi – kéž by – opět tradice „Vánoc“ (už nějaký čas s velkým počátečním písmenem); Vánoc, jež – už taky dříve, s tím malým počátečním „v“, a kéž by stále – byly doprovodně taky svátky rodiny; rodiny, která cítí svou sounáležitost, spolu s potřebou taky v tom širším sociálním zázemí být platným článkem společnosti, která si teď zrovna moc neví se sebou v určitých ohledech a v některých oblastech světa přijatelně rady. Nejen Vánoce by totiž měly být svátky míru a pokoje a vzájemné vstřícnosti, ne-li zároveň i láskyplných vztahů, s vědomím, že sám život je zázračný dar, přijímaný námi s pokorou i zodpovědností (také kéž by s nadějí do časů příštích)… ať již by byl Ježíšův odkaz místem jeho narození jako příštího „Krista“ zakotven historicky jakkoliv. Snad aspoň trochu je už v těch adventních týdnech cítit ta doprovodně vztažená a předjímaná symbolika „pokoje“ a „míru“, tradičně spojovaná s Betlémem, který takto, už tím svitem svící odevšad, září víc, než nač lze genealogicky odkázat.







0
Vytisknout
8156

Diskuse

Obsah vydání | 18. 12. 2019