Prázdnota hodnot, které si chtějí říkat konzervativní

16. 12. 2019 / Albín Sybera

čas čtení 8 minut


PPF Gate jako projev české mutace ideologie ukořistěného majetku

Chvilku se mohlo zdát, že pojem „obrana tradičních hodnot“ bude jenom obskurním slovním spojením sloužícím k identifikaci s politickým projektem Trikolóra Václava Klause ml.

Pod dojmem poslední etapy bobtnající kauzy PPF Gate je ale čím dál tím více zjevné, že „obrana tradičních hodnot“ je eufemistickou zkratkou ideologie lobující za tradiční rozdělení sil (za ty, co mají), a v první řadě tedy za tradiční uhlíkovou ekonomiku, jejího největšího mezinárodního proponenta, tedy Putinův Kreml a jeho strategické partnery, především Čínskou lidovou republiku.

 

Pod taktovkou tradičních hodnot se skrývá samozřejmě celá škála dalších podpůrných mechanismů zajišťujících, aby elity strážící „tradiční hodnoty“ měly vše ve svých rukách, majetkem počínaje a veřejným míněním konče.

Ze všech těchto mechanismů jmenujme především legislativu, kterou se řídí insolvence a exekuce v ČR prakticky po celou dobu 21. století a které hrály důležitou úlohu při vzestupu PPF skupiny v poslední dekádě.

Rozměry, do jakých skupina PPF za tuto dobu narostla, přirovnala nedávno na Seznamu publikovaná série rozhovorů s Ladislavem Bartoníčkem k novodobé podobě Tomáše Bati. Avšak s tím, že „Kellnerovo impérium je co do zásahů trhů i finanční síly větší než Baťovo“. ZDE

Jeden z minoritních akcionářů PPF skupiny tak dal jasně najevo, jak chce být Petr Kellner vnímán a jakou roli má zaujímat v ideologické interpretaci České republiky v nadcházející dekádě.

Tomáš Baťa je pro velkou část české populace postavou, kterou si poměrně snadno ztotožňují s érou první republiky, tedy s prvním československým prezidentem Tomášem Garriguem Masarykem a s parlamentní demokracií.

Důraz na demokracii a vděčnost za to, co máme, je také průsečíkem mezi letošní kampaní O2 „Svoboda není samozřejmost“ a projevem Andreje Babiše u příležitosti 17. listopadu 2019 (jak popisuji v textu „PPF a současná ČR jako výdobytek progresivního svazáctví“).

Velmi důležitou úlohu v konstrukci tohoto narativu hrají osobnosti českého disentu z éry normalizace jako Alexandr Vondra či Vladimír Mlynář, ze kterých se v současnosti stali apologetové nejenom nedemokratických praktik vlád v Maďarsku a v Polsku, ale v případě Mlynáře je otázkou, zda se nejedná i o apologeta metod čínské vlády (viz. například Mlynářovo opakované odmítání věcně reagovat na dotazy ČT stran spolupráce PPF s Huawei, anebo jeho vystoupení v ČT v souvislosti s akvizicí CME – ZDE).

Ve světle reportáží publikovaných na serveru Aktuálně.cz je totiž čím dál tím více zjevné, že celé „tažení“ Petra Kellnera za „obranu tradičních hodnot“ je především o prosazování obchodních a politických zájmů Čínské lidové republiky v ČR, případně v dalších zemích střední a jihovýchodní Evropy (ZDE, ZDE, či ZDE).

Vladimír Mlynář, podobně jako Alexandr Vondra, nepochybně prošel mimořádně těžkým obdobím v souvislosti s jeho odsouzením k pěti a půl rokům vězení (a to i přes následné zproštění obvinění) a jak poznamenal v jednom komentáři Boris Cvek, tak je možné, že právě v tomto období prošel velkým rozčarováním z fungování polistopadové parlamentní demokracie v ČR (ZDE, anebo ZDE).

Je vůbec pozoruhodné, kolika osobnostem s takto dramatickými osudy (trestní stíhání, velké a osobní bankroty) se podařilo restartovat kariéru a opětovně se dostat na výsluní veřejného či velkého korporátního života.

Jistě bude zajímavé sledovat, kdy a v jakém rozsahu se tomuto tématu bude věnovat i česká žurnalistika po vzoru například Luka Hardinga, který si podobných životních trajektorií všímá nejenom v souvislosti s Donaldem Trumpem, ale i v souvislosti s ruskými oligarchy jako Aras Agalarov (viz. například jeho kniha „Collusion“ v českém překladu publikovaná jako „Tajná dohoda“).

V českém kontextu se někteří z těchto zkoušených (a není pochyb, že těžce zkoušení opravdu byli, či dokonce stále jsou) často vyznačují příklonem ke konzervativním hodnotám, vlastenectví, svobodě a tradicím. V nedávném rozhovoru například Alexandr Vondra, kromě mnoha dalších pozoruhodných vyjádření, nazval Václava Havla „liberálem v původním smyslu. Ne jako ti dnešní – tedy jako lidé, kteří vnucují svůj názor všem ostatním“.

Ačkoliv Vondra v rozhovoru nikde nevysvětlil, co přesně slovní spojení „liberál v původním smyslu“ znamená, tak ale v rozhovoru předesílá, že v ČR „se boj o interpretaci Havla vede roky“ (kompletní rozhovor ZDE). Vondra jako Havlův bývalý blízký spolupracovník tak implicitně vysílá vzkaz, že on je ten, který dokáže Havla interpretovat podle „skutečnosti“.

Zároveň je Vondra ten, který v rozhovoru vyzdvihuje roli Mariána Čalfy, a pomáhá mu tak vejít do pomyslného tábora demokratů v ideologickém narativu interpretující vývoj po r. 89 jako vítezství „antikomunismu“.

Není pochyb o tom, že spousta vysokých funkcionářů KSČ a především SSM nikdy přesvědčenými komunisty nebyla. Často to byli především technokraté moci a jako takovým jim vlastně vývoj po r. 1989 vyhovoval. Moc se jim často podařilo udržet a osobní bohatství rozšířit. „Legitimně“ se tak mohli začít věnovat tomu, co jako vysocí funkcionáři museli schovávat do ideologické kazajky „služby lidu“.

Naproti tomu ideologické koordináty volného trhu, alespoň v její zvrácené interpretaci Václava Klause, slouží především jako apologetika dělby moci hrající do karet těm, co mají. Podobně jako „obrana tradičních hodnot“.

Jak jasně řekl Ladislav Bartoníček v rozhovoru pro Seznam.cz, tak první republika trvala „kratší dobu“ než kauzy spojované se vznikem PPF (ZDE). Přišel čas smířit se s realitou. S čínskými pracovními tábory, se  zdevastovaným ruským venkovem a s úctou k tradicím údajně zosobněnými vůdci jako je Vladimir Putin. Na slova Si Ťin-pchinga Petr Kellner přímo neodkazuje, nejspíše proto, že tuto roli v jeho impériu plní „nezávislá“ média a think-tanky, jako je Sinoskop.

Odvážným optimistům je v takové vizi budoucnosti vymezen prostor podobajícím se přibližně prostoru studenta Jegora Žukova odsouzeného moskevským soudem za extremismus ke třem letům mlčení (zákazu publikování). Pro českého čtenáře a obyvatele České republiky určitě stojí za připomenutí jeho projev před soudem:

Ruský stát tvrdí, že je posledním obráncem tradičních hodnot na světě. Tvrdí nám, že věnuje veliké množství zdrojů na ochranu instituce rodiny a vlastenectví.

[…]

Jedinou sociální politikou, o kterou ale ruský stát soustavně usiluje, tak je politika atomizace. Stát nás v očích nás samých dehumanizuje. A v očích státu jsme už dávno přestali být lidskými bytostmi.

[…]

Výsledkem je, že jedinou tradiční instituci, které si ruský stát skutečně opravdu váží a ochraňuje, tak je instituce autokracie. Autokracie ničí každého, kdo chce skutečně pracovat ve prospěch vlasti, kdo se nebojí milovat a vzít na sebe zodpovědnost. V důsledku toho se naši dlouho zkoušení občané museli naučit, že iniciativa bude potrestána, že šéf má vždycky pravdu, prostě proto, že je to šéf, že štěstí lze dosáhnout – ale není pro ně. A když se tohle naučili, tak postupně začali mizet.

[…]”

Celý text i s komentářem od Maši Gessen o relevantnosti Žukovových slov ve vztahu k oligarchii, nepotismu a stavu demokracie v USA, Evropě i jinde, je k dispozici ZDE.


0
Vytisknout
8870

Diskuse

Obsah vydání | 18. 12. 2019