pondělí 16.30: Americký ministr zahraničních věcí Colin Powell oznámil, že hodlá odstoupit ze své funkce, jakmile prezident George Bush nalezne jeho nástupce. Jimi by podle zpráv mohla být buď Condoleezza Ricová, poradce pro národní bezpečnost, nebo americký velvyslanec u OSN John Danforth. 67 letý Powell předal svou rezignaci prezidentu Bushovi v pátek. Už předtím se šířily nepodložené zprávy, že chtěl být ministrem zahraničí pouze po jedno funkční období. Colin Powell byl považován za umírněného politika v kabinetě plném jestřábů a měl problémy s tím, aby byl jeho hlas slyšen, zejména v zahraničněpolitických záležitostech.

Podrobnosti v angličtině ZDE

pondělí 10.00: Americké jednotky zahájily nové letecké a dělostřelecké údery proti povstalcům v jižních částech města Fallúdža, kde boje vstoupily do druhého týdne. Brzo ráno v pondělí zaútočily na podzemní bunkr a tunely, praví se v americkém vojenském prohlášení.

Náměstek iráckého premiéra poprvé vyjádřil názor, že volby, plánované v Iráku na leden, bude možná nutno v důsledku násilného povstání v zemi odložit.

Před americkou základnou v centru Fallúdže leží v ulicích mrtvoly a žerou je tam kočky a psi. Povstalci občas na americké vojáky střílí, takže nelze mrtvoly shromáždit, ani jim odebrat zbraně.

Americká armáda konstatuje že usmrtila asi 1200 povstalců. Zabito bylo 36 amerických vojáků a 275 jich bylo zraněno. Usmrceno bylo také 6 iráckých vojáků. Údaje o civilních obětech nejsou k dispozici, americká armáda však tvrdí, že jsou nízké, protože mnoho lidí z města před útokem uprchlo.

Červený půlměsíc stále vyjednává s Američany o povolení distribuovat ve městě humanitární pomoc.

Přiznám se, že současná exploze na růžovo natřených vzpomínek, která prýští ze všech českých médií o tom, jak nadšeně kdo zvonil klíči v roce 1989, mne téměř nutí vzít si na pár dní dovolenou. Po Slovenském národním povstání se tradovalo, že by se do celých Tater všichni partyzáni ani nevešli. Dnes je to podobné. Žurnalistická všekritičnost ustoupila reinkarnaci Blanických rytířů a pravda a láska opět vítězí KO nad vším, nejen nad lží a nenávistí.

17. listopad je chmurné i veselé datum. Chmurné, pokud je vztažen k roku 1939, počátku dlouhé a strašlivé nacistické okupace, jejímž cílem bylo naše vyvraždění, v lepším případě proměna v bezprávné otroky na velkostatcích árijských aristokratů. Veselé, pokud jej vztáhneme k roku 1989, konečnému pádu komunistické diktatury. Veselé, přes všechen současný marasmus a znechucení, jež v nás vyvolávají naši politici. Veselé, protože již nemusíme žít v ubíjející šedi, protože mohu psát tyto řádky a nemusím se bát, že budu zatčen, protože se již nemusíme ponižovat před kdejakým úředníčkem a stranickým funkcionářem, i když to mnozí stále ještě dělají, protože již nemusíme žít v systému pokrytectví a lži a na 1. května předstírat oddanost straně a vládě, které se nám ve skutečnosti hnusily, i když jsme stále pokrytci a sdělovací prostředky lžou stejně úporně jako tenkrát.

Senátní volby 2004 skončily. Modrá záplava se za volební účasti těsně nad 18% přehnala celou Českou republikou a zastavila se jen "dva senátory" pod hladinou nadpoloviční většiny ODS v Senátu. Ostatní strany získaly jen devět senátorských mandátů (3 x KDU-ČSL, po jednom ED, KSČM, NEZ, SNK, SZ, US-DEU. Vědomý bojkot hlasování prázdnými obálkami se ve druhém kole nekonal - jen 0,5% hlasů bylo neplatných (v prvním kole 6,8%).

Výsledek levice je tristní a jistě bude v dalších dnech předmětem komentářů a spekulací politických komentátorů i placených propagandistů, až budou rozebírat příčiny a důsledky této drtivé porážky.

Minulý týden jsem překročil řeku Vltavu a útulné malostranské kavárně jsem se dozvěděl, že v jakémsi sněmovním podvýboru zuří boj o budoucnost veřejnoprávních médií. Měl jsem pár poznámek a poté jsem byl vyzván, "ať k tomu teda něco napíšu..." A tak to teda činím. Musím říci, že mám často potíže popsat lidem z jiných prostředí přesně to, co míníme tím, když říkáme, že naše některá média jsou veřejnoprávní.

V sobotu v noci vyšlo najevo, jak velké jsou civilní ztráty při americkém útoku na město Fallúdža. Velké počet zraněných civilistů byl totiž evakuován do nemocnic v Bagdádu. Mezitím povstalci zinztenzivnili útoky v jiných iráckých městech.

Do Fallúdže směl přijet humanitární konvoj, avšak Američané nedovolili humanitárním pracovníkům rozdávat pomoc.

Rodiny, jimž se podařilo uprchnout z města Fallúdža, svědčí o tom, že povstalečtí bojovníci pronikli americkým a iráckým obklíčením kolem města v mercedesech a odcestovali jimi do jiných částí Iráku, kde plánují pokračovat v povstání, napsal v neděli britský konzervativní týdeník Sunday Telegraph:

Únikové cesty z Iráku byly uzavřeny, domy se bourají a pohotovostní zdravotní klinika byla srovnána se zemí - všechno jménem přípravy města na lednové volby.

V dopise generálnímu tajemníku OSN Kofi Annanovi napsal Američany jmenovaný irácký premiér Ijad Alaví, že totálního útoku je zapotřebí "na ochranu životů, voleb a demokracie v Iráku", píše v sobotním Guardianu Naomi Kleinová a pokračuje: Takže, pokud přežijete útok od jediné zbývající světové supervelmoci, budete se moci účastnit voleb. Falludžané, zatraceně, budou volit, i kdyby měli nejdříve zemřít. "A nepřítel má tvář. Jmenuje se Satan. Žije v městě Fallúdža," řekl americký plukovník Gareth Brandl v televizi BBC.

Anonymní čtenář nám poslal tuto reakci. Ač anonymní reakce normálně nepublikujeme, myslíme, že je důležité tuto reakci rozebrat, opakuje se totiž pořád totéž:

Média přinesla v sobotu 13.11.2004 zprávy o dvou kárných řízeních, která proběhla 12.11.2004 před kárným senátem Vrchního soudu v Praze. Při nich přišly -- zatím nepravomocně -- o svůj úřad jedna soudkyně a jedna státní žalobkyně. Třetí řízení, které proběhlo u téhož soudu souběžně a skončilo nepravomocným osvobozujícím rozhodnutím, novináři většinou před veřejností utajili, protože zřejmě nepochopili závažnost divadla, jehož byli svědky.

Rád bych se pokusil jako člověk, který se o média zajímá jak osobně tak částečně profesně, formulovat mé postoje v reakci na probíhající diskusi.

Nejprve 5 mediálních axiomů, které jsem si v průběhu času vytvořil, píše Tomáš Ledvina, na což reaguje Jan Čulík a Štěpán Kotrba.

Nekonkrétní žvásty, které publikoval v MFD nechvalně známý Jaroslav Kmenta, nám dávají tušit, v jak hlubokém úpadku se nacházejí ty složky BIS, které se zabývají analýzami politické scény, infiltrací a sledováním politických stran a jejich představitelů. Navíc načasování tohoto výpadu vůči rudým ,bolševikům' a bolševikům v komunistické straně těsně před volbami dává tušit, že jde jen o snahu velmi podobných mafiánských bolševiků a klientelistů v dalších velkých stranách (zejména ODS a ČSSD) přibrzdit nárůst komunistických preferencí.

Představme si učitele chemie a fyziky na gymnáziu, který si dá práci s tím, že hledá nejvhodnější způsob, jak zjišťovat znalosti svých studentů a jak je klasifikovat. Necítí se být, je totiž dospělým, vzdělaným a odpovědným člověkem, v roli stroje, který automaticky musí přijmout běžnou zvyklost či předpis, nýbrž chce nad věcmi přemýšlet a mít odvahu zaujmout postoj, neboť to obé je cílem a smyslem každého opravdového vzdělávání (jistěže ne toho, jež tu čtyřicet let provozoval komunistický stát a jež bylo především indoktrinací). Pokusím se nyní ukázat, jak by se mohl názor takového člověka konkrétně vyvíjet:

Kasárnické metody zkoušení, zejména ústního, do školy vůbec nepatří. Kdyby o něm věděl Komenský, rotoval by v hrobě.

Od znovuzvolení G. W. Bushe prezidentem USA a se začátkem fallúdžské ofenzívy došlo ke změně způsobu tv zpravodajství. Zatímco dříve, v podstatě od začáku iráckého tažení, se kamery soustředily na více-méně neosobní záběry jedoucích konvojů, téměř až malebné výbuchy mnohatunových bomb s pláštěm z ochuzeného uranu někde v dálce na obzoru, a konečně triumfující nakládání zajatců (s pytli na hlavách) na korby náklaďáků, a jen sporadicky se objevovaly tváře vojáků, nyní se především ony staly cílem kameramanského zájmu.

Antikvariát Fiducia v Ostravě vás zve na křest knihy a diskusi s turkmenským spisovatelem HUDAÝBERDI HALLY. Autor, jenž musel z politických důvodů opustit svou zemi a žije v exilu, přijede se svou knihou Trojuchý člověk, jež byla právě přeložena do češtiny. Za osobní účasti autora proběhne také diskuse o současném stavu v Turkmenistánu ve spolupráci s Centrem pro integraci cizinců.

NENECHTE SI UJÍT JEDINEČNOU AKCI 15.11. v 18:00.

Nemám rád revoluce. Alespoň ne ty krvavé. Ti, kdo říkají, že "sametovost" našeho posledního politického převratu v roce 1989 byla chybou, nevědí, co říkají. Potoky krve prolité při politických převratech nikdy nezajišťují do budoucnosti pozemský ráj. Je zábavné, jak po každém převratu -- ať pokojném, či krvavém - se deklamují fráze typu: již nikdy žádná nespravedlnost, již nikdy žádné vykořisťování, již nikdy otroctví! I po tom našem listopadovém se podobné fráze deklamovaly.

Žádná změna mocenských struktur společnosti však neukončuje dějiny, je pouze křižovatkou, na které se společnost vydává novým směrem -- jaká však ta nová cesta bude, to je vždy nejisté.

Horké novinky z války proti terorismu! Opět můžete spát o něco bezpečněji, protože anglická vláda se rozhodla zbavit Uzbekistán jeho zvráceného prezidenta Islama Karimova... A, počkejte chvilinku... Ne, zdá se, že jsme se spletli. Spojenými státy a Anglií sponzorovaný Karimov -- známý různými věcmi, mezi jinými vařením disidentů zaživa -- není v žádném nebezpečí.

Další články v BL na toto téma ZDE ZDE ZDE ZDE

Vrcholní představitelé ČSSD vyzvali voliče, aby podpořili komunistické kandidáty do senátu proti ODS. To je zásadní průlom, který vrací naši společnost před Listopad 1989. Jde o zásadní políček všem demokraticky smýšlejícím občanům, včetně voličů sociální demokracie.

Chci reagovat na článek Radka Sárköziho Demokracie v České republice ohrožena, občané, bijte na poplach!, píše Jindřich Kalous.

Autor sice vcelku opodstatněně trpí obavou z ohrožení demokracie, v tom se asi shodneme, avšak ze zcela opačných důvodů, než které vnímají jiní lidé.

O mučení vězňů v Afghánistánu a na americké základně v Guantanámu se psalo už ve výroční zprávě Amnesty International za rok 2003. Dva měsíce před vypuknutím skandálu s publikovanými fotografiemi mučení iráckých vězňů varoval velitele amerických vojsk v Iráku Sancheze Mezinárodní červený kříž, že iráčtí vězni jsou mučeni. Právní odborník generála Sancheze nejdřív americkému časopisu Newsweek popřel, že byl pověřen vypracováním odpovědi Červenému kříži, ve které bylo toto obvinění odmítnuto, nakonec ale tuto skutečnost přiznal, když byl vyšetřován výborem amerického Senátu pro ozbrojené složky.

Janu Čulíkovi v Praze poskytl rozhovor spisovatel Ludvík Vaculík. Diskuse se účastnil i spisovatelův syn Martin Vaculík, který žije v Paříži, a krátce do něho zasáhla i autorka Lenka Procházková, z níž Ludvík Vaculík tehdy žil.

Pád "komunismu" v Československu nebyl náhlou událostí. Předcházel mu po celou řadu let docela soustředěný demokratizační boj českých a slovenských disidentů, členů Charty 77. Je možno spekulovat o tom, zda jejich úsilí nakonec mělo vůbec nějaký význam pro pád "komunismu" -- v Čechách jsou určovány vnitropolitické poměry téměř vždycky konstelací mezinárodněpolitických sil, na něž Češi nemívají skoro žádný vliv. Ať už je tomu jakkoliv, sledoval jsem už dlouho před pádem "komunismu" pečlivě vnitropolitickou československou situaci, která se sice ještě v roce 1988, kdy jsem se po letech mohl po nabytí britského pasu podívat znovu do Prahy (předtím jsem tam raději nejezdil, neboť mnou Stb strašila mé pražské přátele a kamarády a vyhrožovala jim, že jsem prý "agentem CIA") , zdála úplně stejná jako v sedmdesátých letech, kdy jsem se z Prahy vystěhoval do Británie.

Původně vyšlo v Britských listech před rokem ZDE

Přátelé z Prahy zklamaně píší, že v Československu i za Gorbačovovy éry zůstává všechno při starém. Listujeme-li však československými oficiálními novinami a časopisy z poslední doby, zjišťujeme, že to není tak docela pravda. V porovnání se sedmdesátými lety a první polovinou osmdesátých let, kdy československý tisk zněl neúprosně ideologickou řečí, dochází přece jen k jistému pohybu.

Kompletní článek ZDE

Navštíví-li Prahu v současnosti Čech, který už delší dobu žije na Západě, vzbudí to v něm značně klaustrofobické pocity. Prvotní příčina jeho tísně je zcela hmatatatelná a prozaická: v Praze je dnes skutečně havarijní ekologická situace. Návštěvník má prostě dojem, že se dusí. Vzduch je jakoby bez kyslíku, a to často i na místech, na něž má člověk z mládí či z dětství krásné vzpomínky. Pro toho, kdo kdysi zažil třeba osvěžující, čerstvé letní ráno u Vltavy, bude procházka například po Smetanově nábřeží od Národního divadla ke Karlovým lázním značným šokem. Po celém městě je cítit chemický, sirnatý zápach. V některých částech Prahy je tento zápach neobyčejně intenzívní. Sílí hlavně v noci, kdy prý, podle informací Pražanů, pražské (a kladenské!) průmyslové závody vypouštějí exhalace do ovzduší. Nelze větrat a je nutno spát při zavřených oknech. Jedna Pražanka si stěžovala (bydlí nedaleko Palackého náměstí), že kdykoli se pokusí vyvětrat zakouřenou místnost, pokoj se zvenčí naplní odporným zápachem. Ačkoliv si Pražané chemickou zamořenost svého města dnes částečně uvědomují, svou situaci si zhoršují tím, že většina z nich kouří. Jak podotkla jedna lékařka, oficiální protikuřácké kampaně v Československu prý nezabírají. Lidé v Československu totiž úředním sdělením zásadně nedůvěřují: neberou vážně proto ani oficiální varování, že kouření škodí zdraví.

Reportáž Jana Čulíka z cesty do Prahy v prosinci 1988. Vyšla na jaře roku 1989 v čtvrtletníku Obrys.

Kompletní článek ZDE

Brzy po Novém roce 1989 nabyla situace v Československu značné dramatičnosti. 2. ledna 1989 oznámili mluvčí Charty 77 a dalších československých nezávislých skupin ONV v Praze 1 a československé veřejnosti, že se v neděli 15. ledna 1989 ve 14 hodin sejdou na Václavském náměstí v Praze ke krátké vzpomínce na Jana Palacha. Zároveň československé nezávislé iniciativy informovaly československou veřejnost, že se v sobotu dne 21. ledna 1989 po celý den bude konat vzpomínková slavnost u Palachova hrobu na hřbitově ve Všetatech, kam v sedmdesátých letech státní bezpečnost přesunula jeho pozůstatky z pražského vinohradského hřbitova.

Kompletní článek ZDE

Tento rozhovor Jana Čulíka s tehdejším československým velvyslancem v Německu, spisovatelem Jiřím Grušou, natočený na setkání českých intelektuálů v Scheinfeldu, se vysílal ve Svobodné Evropě v květnu 1992.

Rozhovor Jana Čulíka s Josefem Škvoreckým je z roku 1990.

No, to bylo dost trapné. Mně volal redaktor z Wall Street Journal, jestli bych po ně nenapsal úvodník, jak to, že komunismus už padl v Polsku, v Maďarsku, dokonce i v NDR a v Československu pořád ještě nepadl. No tak já jsem napsal takový článek, kde jsem se poctivě zamýšlel nad tím, proč ti Češi ještě ten režim nesvrhli, a odeslal jsem ho a oni to tedy v tom Wall Street Journal otiskli a den nato byl 17. listopad.

Děláte svou špinavou práci dobře, přátelé, až se mi z vás dělá špatně, píše Jiří Šimek a pokračuje...

Ve své reakci na dopis pana Šimka (jako obvykle lehce uštěpačné) píšete o sobě, že :
1) publikujete " informace o tom, co se do českého prostředí nedostane",
2) suplujete "nedostatek veřejné diskuse, která je v ČR jednostranná a zkreslená", píše Jan Viktorin.

Nemohu souhlasit s Bohumilem Kartousem ani s Janem Čulíkem. Komu slouží uveřejňování podvratných zpráv narušujících ideovou jednotu naší společnosti? "Komu tím prospějete, co? Druhé straně?" ptá se herec Donutil ve své slavné roli v Pelíšcích. Kdo vás platí, vy samozvanci a zaprodanci? Zadarmo přece nikdo nic nedělá, že?

Tak nám skončila další listopadová fraška, v níž národ, omezený vírou v kolektivní i individuální vyvolenost, rozdělil svoje hlasy zhruba půl na půl mezi dva herce zastupující jeden establishment.

Je to tichý, ale urputný boj, který na sebe bere mnoho podob: Jednou se projevuje neúctou a přezíráním, podruhé vyštváním z obce, potřetí -- jak se občas dovídáme z televizního zpravodajství - vraždou. Kdysi (například v antice) šlo o měření sil, ale dnes tento zápas přerůstá v rasovou nesnášenlivost, vedenou pod okřídleným heslem "Don't believe anyone over thirty". Zápas má navíc jistou zvláštnost: Bojovníci z jednoho tábora se časem, ať chtějí či nechtějí, mění v bojovníky z druhého tábora. Vědí, že k té proměně dojde, a přesto ve svém boji nepolevují. Mají to totiž v genech. Je to zápas Mladí versus Staří.

V říjnu 2004 přispěli čtenáři na provoz Britských listů částkou 5119,90 Kč. Příspěvky stačí na běžný administrativní provoz listu, avšak neumožňují nám zatím financovat systematickou novinářskou práci ani systematickou technickou správu a technický rozvoj ani odbornou právní pomoc. Právě pro nedostatek financí nejsme schopni rychle zprovoznit celou řadu potřebných technických funkcí serveru (vyhledávání, statistiky, knihovnu, galerie, zasílání BL mailem, onlinové chaty, odstranit četné technické chyby).

Finanční dary Občanskému sdružení Britské listy jsou v ČR odečitatelné ze základu daně z příjmu. Vydáváme k tomu na požádání písemné potvrzení.

Za finanční pomoc od čtenářů, i za bezplatnou reinstalaci zařízení, kterou provedli Jan Panoch a Dominik Joe Pantůček, upřímně děkujeme. Hlavní potíží v současnosti je, že nemáme finanční prostředky na kompletní zprovoznění veškeré funkčnosti serveru Britských listů.

Děkujeme všem, kteří podporují provoz Britských listů finančními dary i zadáváním reklamy.

Jsme vám velmi vděčni za finanční záchranu našeho serveru, prosíme však: nepřestávejte přispívat, umožníte nám dělat naši práci lépe a efektivněji, budeme si moci například systematicky financovat právníka, což byl mělo být pro náš list nezbytné. Financujte si k vlastnímu prospěchu kritický a nezávislý deník.

Jsme vděčni za každý drobný příspěvek na provoz Britských listů, který je možno zaslat na účet v pražské Raiffeisen Bance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je Karlovo nám. 10, Praha 2.

Čtenáři ze zahraničí mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz.

Na autogramiádě knihy Jak Češi bojují jsme se dověděli, že čtenáři v Německu tisknou Britské listy svým příbuzným v ČR, kteří nemají připojení na internet, a v papírové formě jim je rozesílají poštou. Totéž lze učinit jednodušeji, koupíte-li svým přátelům a příbuzným bez přístupu k internetu naši novou knihu.

Nový knižní výbor z Britských listů Jak Češi bojují, který představuje to, co je podle našeho názoru na časopise nejzajímavější, je k dostání v internetovém knihkupectví Kosmas ZDE a v dobrých knihkupectvích - například v pražském knihkupectví Fišer v Kaprově ulici na Starém Městě (nedaleko stanice metra Staroměstská) a v knihkupectví Academia na Václavském náměstí. Kniha obsahuje informace, které jinde v České republice nenajdete. Objednat si ji můžete i emailem na adresu libri@libri.cz.

Kniha, kterou sestavil Jan Čulík, má 704 stran, její obsah je ZDE. Ve čtrnácti oddílech zahrnuje výbor texty sedmi autorů (Jana Čulíka, Fabiana Golga, Štěpána Kotrby, Radka Mokrého, Kathryn Murphy, Jana Paula a Jakuba Žytka) a desítky barevných i černobílých fotografií s mnohdy pikantním pohledem do zákulisí české politiky, všedního dne či událostí, které stály za zaznamenání.

Britským listům můžete psát na adresu redakce@blisty.cz, šéfredaktor Jan Čulík má adresu culik@blisty.cz a také J.Culik@slavonic.arts.gla.ac.uk , pražský redaktor Štěpán Kotrba má adresu stepan@kotrba.cz a skype stepan.kotrba, technickému správci Dominiku Joe Pantůčkovi pište na adresu joe@joe.cz.