BBC:Americký lékař, který nemůže zapomenout na to, co viděl v Gaze

30. 4. 2024

 
Pak tu byl padesátiletý muž, zapomenutý v pokoji, který měl amputované obě nohy.

„Přišel o děti, o vnoučata, o domov,“ vzpomíná Sam, „a seděl sám v rohu téhle temné nemocnice, z ran mu vylézali červi a on křičel: 'Červi mě žerou zaživa, prosím, pomozte mi. To byl jen jeden, jen jeden z... nevím, prostě jsem to přestal počítat. Ale na tyhle lidi pořád myslím, protože tam pořád jsou.“

Sam je citlivý, přemýšlivý čtyřicátník, syn dvou lékařů, který se narodil a vyrostl v Chicagu a který pracuje jako chirurg v Severozápadní nemocnici ve městě. Během pobytu v Gaze si vedl videodeníky a natáčel své zážitky.

Dva týdny v březnu a dubnu - z pověření nevládní organizace Palestinian American Bridge - pracoval v nemocnicích v Gaze, kde bylo zoufale málo všeho kromě těžce zraněných pacientů. V den, kdy tentokrát vstoupil do Gazy, byl okamžitě konfrontován s hladovou krizí.

„Lidé se jen hemžili a bušili na auta, někteří se snažili na auta naskočit. Řidiči... ti to prostě schytali. Nezastavují, protože kdyby zastavili, tak lidé skáčou na auta. Nesnaží se nám ublížit. Jen žebrají o jídlo. Mají hlad.“

Sam vypráví své zážitky klidně, jak by se dalo očekávat od člověka vyškoleného k tomu, aby pacienty uklidnil. Každý den byl pod neúprosným tlakem provádět třídění, rozhodovat, koho je možné zachránit a kdo už nemá naději. Pacienti leželi na nemocničních podlahách obklopeni krví a odhozenými obvazy, vzduch byl plný výkřiků bolesti a truchlících příbuzných.

Takové hrůzy se nedají vymazat. Dokonce ani když jste vysoce kvalifikovaný lékař se zkušenostmi z válečných oblastí, jako je Ukrajina, Sýrie a Irák.

„Stále myslím na všechny pacienty, o které jsem se staral,“ říká, „na všechny lékaře, kteří tam stále jsou. Je v tom trochu viny a studu, že odjíždím, protože je toho tolik, co je třeba udělat. Potřeby jsou ohromující. A člověk odchází od lidí, kteří tam stále jsou a stále trpí.“

Při své poslední cestě - třetí od začátku války - se připojil k prvnímu týmu mezinárodních zdravotníků, kteří byli vysazeni v nemocnici na severu Gazy, kde je podvýživa nejhorší.

Misi zorganizovala Světová zdravotnická organizace (WHO), která varovala před hrozícím hladomorem. Přibližně 30 % dětí mladších dvou let trpí akutní podvýživou a 70 % obyvatel severní Gazy čelí tomu, co OSN nazývá „katastrofálním hladem“.

Minulý měsíc šéf OSN pro lidská práva Volker Turk obvinil Izrael z možného válečného zločinu kvůli potravinové krizi v Gaze.

„Rozsah pokračujících izraelských omezení vstupu pomoci do Gazy spolu se způsobem, jakým pokračuje v nepřátelských akcích, se může rovnat použití hladu jako válečné metody,“ uvedl.

Izrael to popírá a obviňuje OSN a humanitární agentury z pomalého nebo nedostatečného poskytování pomoci.

Izraelská vláda uvedla, že výpočty OSN týkající se hladu jsou založeny na „mnoha faktických a metodologických chybách, z nichž některé jsou závažné“. Vláda uvedla, že sledovala zprávy médií o tom, že trhy s potravinami v Gaze, včetně severu, mají dostatečné zásoby.

„Rozhodně odmítáme jakákoli tvrzení, podle nichž Izrael záměrně vyhladověl civilní obyvatelstvo v Gaze,“ uvádí se v prohlášení COGAT - Koordinátora vládních aktivit na územích.

Sám Attar vzpomíná, že 32letá žena byla přijata s těžkou podvýživou, v místnosti s ní byl její syn a matka s otcem.

Podstoupila resuscitaci - pokusy o oživení srdce -, ale nepodařilo se ji zachránit.

Byla tu malá holčička, sedmiletá Jenna Ayyadová, „jen kostra a kůže“, jejíž matka doufala, že se dostane na jih, kde jsou k dispozici lepší zdravotnická zařízení.

Jenna byla traumatizovaná válkou a vypadala velmi podvyživená. Trpí cystickou fibrózou, která jí ztěžuje trávení. Její stav zhoršily válečné podmínky a trpí také traumatem. Na záběrech pořízených kameramanem BBC vypadá Jenna ztraceně a nyní mluví pouze se svou matkou.

„Co mám dělat? Nemůže se léčit,“ říká Nisma Ayyad. „Její psychický stav je velmi těžký. Vůbec nemluví, kdykoli na ni někdo promluví. Její situace je špatná a já jako matka nemůžu nic dělat.“

Doktor Attar uvedl, že když se jeho tým balil k návratu do jižní Gazy, přišla za ním Jennina matka.

„Jennina máma za mnou přišla a říkala: 'Myslela jsem, že jedeme s vámi... co se děje? Proč vy jdete a my tu zůstáváme?“.

Sam musel vysvětlit, že konvoj na jih byl schválen pouze pro dodávku paliva a potravin, nikoli pro převoz pacientů.

Před odjezdem však Sam a jeho kolegové vyplnili potřebné dokumenty, aby mohli Jennu převézt. Trvalo by to několik dní, ale postarali se o to, aby se papíry dostaly na správné úřady. Když šel Sam mluvit s Jenninou matkou, všimly si toho ostatní maminky.

„Problém je v tom, že jsou to otevřené, sdílené pokoje, [kde] je na jednom pokoji třeba deset pacientů. Takže když mě ostatní maminky viděly, jak s ní mluvím, všechny se na mě sesypaly.“ Všichni se na ni vrhli.

Jenna byla převezena a nyní se léčí v nemocnici Mezinárodního zdravotnického sboru poblíž Rafáhu.

Podle odhadů OSN z minulého měsíce tvoří většinu zabitých ve válce ženy a děti: 13 000 dětí, 9 000 žen.

Válka trvá již sedmý měsíc. Jednání o příměří a propuštění rukojmích uvízla na mrtvém bodě. Každý den a noc přicházejí zranění a podvyživení do několika málo funkčních nemocnic, které ještě zbyly. WHO uvádí, že z 36 nemocnic v Gaze jich stále funguje pouze 10.

Cestování v Gaze může být pro humanitární pracovníky velmi nebezpečné. Svědčí o tom smrt sedmi humanitárních pracovníků, včetně tří Britů, když izraelská armáda 1. dubna zaútočila na jejich konvoj raketami.

Sam popisuje mnohahodinové fronty na izraelských kontrolních stanovištích. „Často čekáme jednu až čtyři hodiny podle toho, jak dlouho trvá, než Izraelci schválí průjezd, protože provádějí vojenské operace.“

„Potřeby jsou ohromující. A vy odcházíte od lidí, kteří tam stále jsou a stále trpí.“

Americký lékař si přeje, aby se na severu země soustředěně usilovalo o větší přísun pomoci.

„Sever prostě potřebuje větší přístup, potřebuje více potravin, více paliva, více vody, je třeba otevřít silnice... A je tam tolik pacientů, které je třeba evakuovat ze severu na jih, a problém je, že jih je také obsazený. Chci říct, že nemocnice tady explodují.“

Vrátí se zpět. Doufá, že brzy. Existují pouta přátelství, která ho volají.

Zdravotník Nabil, kterého Sam vídal každý den, když přivážel raněné k ošetření, dokud se sám nestal obětí, kterou museli kolegové vytahovat z trosek. Je naživu, ale nebude moci opustit Gazu.

Lékař, jehož dcera byla zabita, ale který našel velkorysost, aby utěšil matku, jejíž malý syn trpěl poraněním mozku způsobeným střepinami bomby.

A jsou tu pacienti a jejich rodiny, kteří v lékařích, sestrách a záchranářích vidí nejen možnost praktické pomoci, ale i stálé světlo lidské slušnosti v místě teroru a ponížení.