Díky tomu se diváci od Václava Havla, Adama Michnika, Jacqua Rupnika a Madeleine Albrightové v podstatě nedozvěděli nic, co by šlo nad rámec oficiálního příběhu. Jeho detaily není nutno ani připomínat, protože je všichni znají. Jen je třeba, jak věří Václav Havel, počkat na generaci, která už nebude spojena s předlistopadovými událostmi. To bude ta správná generace, která – a to Havel explicitně neříká, ale můžeme se tak domýšlet – se bude vše potřebné o dějinách dovídat jen z internetu a od učitelů dějepisu, kteří si už také nic nebudou pamatovat, ani z dětství.

Inu, je to obvyklé, a vůbec ne nové volání po generaci, jež by byla jako tabula rasa. Lidé coby čistý arch papíru. Bez zkušenosti, bez možnosti srovnávání, pokud možno bez hlubšího humanitního vzdělání plného souvislostí, logiky a kauzalit, připravení k úplné indoktrinaci. Vlastně osobní zkušenost s předlistopadovým režimem bude u nich v podstatě táž jako s pádem římského impéria. Pokud se ministerstvo školství jednoho krásného dne rozhodne zařadit do učebnic dějepisu kapitoly o tom, že impérium padlo díky demonstraci fanoušků strany zelených vozatajů v cirku, pak dětem nezbude než věřit. Tatínka se na to už nezeptají. Tatínek se totiž narodil až za Germánů.

Ale teď již opět vážně, byť je stále těžší nepsat satiru, jak si kdysi dávno posteskl, tuším, Iuvenalis. Dramaturg pořadu a moderátor měli v zásadě několik možností na výběr. Tématu listopadových změn se, pochopitelně, vyhnout nemohli. Mohli však proti hostům jednoho ideového zaměření a podobné osobní zkušenosti posadit oponenty, kteří nemuseli nutně představovat úplný protipól, ale kteří disponují buďto větším osobním odstupem od politiky, nebo jsou známí pro svůj kritický pohled na současné uspořádání světa.

Abychom nemuseli chodit za cizinci, napadají mě třeba osobnosti typu filozofa Václava Bělohradského nebo sociologa Jana Kellera. Případně i účastníka listopadových událostí z opačné strany barikády, politologa Oskara Krejčího. Mám tedy na mysli oponenty, kteří by byli schopni kvalifikované a věcné argumentace ve smyslu: „Jistě ano, ale…!“ A když se už dostavil Adam Michnik z Varšavy, možná by přijel i Slavomír Žižek z Lublaně, kdyby se z té debaty chtělo udělat něco víc než selanku v pravé poledne.

Samozřejmě, že dramaturg pořadu a jeho tým mají možnost „správným“ výběrem oponenta ještě posílit unisono mytologického příběhu. A to tak, když proti dobře vybaveným nositelům jednoho názoru posadí pečlivě vybraného ignoranta z řad názorových protivníků. Ten je pak před televizními diváky verbálně zmrskán a zlynčován do bezvědomí. Tato metoda výběru oponentů se v českých televizích už mnohokrát osvědčila. Beránek obtěžkaný hříchy celé obce je rituálně vyhnán do pouště. Mediální trh nabízí zboží všeho druhu a existuje tedy také spousta veřejně známých osobností mdlého ducha, které se kdykoliv a rády nechají znemožnit v televizi, když jim novinář zalichotí, že právě ony jsou tím pravým ořechovým, co by mělo promluvit.

Vzhledem k tomu, že Otázky Václava Moravce měly možnost přijít i s tímto zákeřným scénářem, je třeba ocenit jako pozitivum, že se omezily pouze na zorganizování takového menšího Havlova Fóra 2009.