Bělorusko: Zázrak se stále nekoná

9. 9. 2020 / Max Ščur

čas čtení 7 minut
 


Krev s tělem příliš slabé jsou

a nervy s nimi hrají zle;

však církví sotva otřesou,

protože stojí na skále.

T. S. Eliot


Uběhl měsíc od začátku běloruských protestů. Pomalu můžeme bilancovat: 8 mrtvých, desítky nezvěstných, stovky zmrzačených a zraněných, tisíce zatčených a zbitých, a u toho miliony podvedených a zklamaných. Lukašenkův polovojenský režim se nevzdal a jeho slíbený protiútok už je tady. Hlavní aktéři uplynulého měsíce jsou buď vyhoštěni, a to v tom lepším případě, jako zvolená „lidová“ prezidentka Světlana Tichanovská nebo představitelka jejího štábu Olga Kovalkovová nebo členka Babarykova štábu Marie Kolesnikovová (pokud tedy sami preventivně neodjeli ze země jako Veronika Cepkalová s manželem nebo bloggerka Tatjana Martynovová), anebo jsou zatýkáni a obviňováni z organizace masových nepokojů. To se tyká všech, od vůdců dělnických stávkových výborů po podnikatele, a v první řadě členů takzvané Koordinační rady.

Shaun Walker: Pozoruhodné fotografie od Jauhena Jerčaka/EPA: Je obtížnější si představit jasnější vizuální rozdíl mezi světlem a tmou.

Pomsta je sladká: určitě se v ní projeví veškerý konspirační um a cynismus běloruského represivního aparátu. Můžeme se „těšit“ na monstrproces, v němž dá obvinění dohromady všechny významné aktéry předvolebního i povolebního období. Že to bude mít až karikaturní rozměr, o to se režim nestará: ve světě fake news nic není příliš nepravděpodobné. Uvidíme, zda bude ušetřena aspoň členka prezidia Koordinační rady a laureátka Nobelovy ceny Světlana Alexijevičová. Doufejme, že z ní režim neudělá korunního svědka obvinění.

Navzdory úsilí Světlany Tichanovské ze zahraničí, mezinárodnímu tlaku, a dokonce eventuálním sankcím Lukašenkovým režimem zvnějšku neotřese nic. Lukašenko se pochopitelně bude nadále tvářit jako zvolený prezident, který má aspoň minimum podpory lidu, ve skutečnosti mu ale k vládnutí stačí dobrozdání a protekce mocného Ruska. To sice vojensky nezasáhlo, ale nevyslyšelo ani volání Bělorusů po změně a zařídilo se podle principu „padouch, ale náš“. A tak Lukašenko zůstává ve své roli správce okupovaného území s neomezenými pravomocemi, něco jako má v Čečensku Kadyrov. Bělorusko se tedy v geopolitickém smyslu definitivně stalo největším ze satelitních státečků Ruska.


O želvě a hrochovi

Chyby, kterých se dopustilo běloruské lidové hnutí za sesazení Lukašenka, vyplývají právě z živelné a masové povahy tohoto hnutí: je vskutku obrovské, a proto nesmírně neobratné a pomalé, jako ten hroch z Eliotovy básně stejného jména. Takové hnutí nemůže být dost dobře řízeno odnikud a žádnými nástroji, a už vůbec ne přes informační kanály, jako je Telegram (Lukašenkovi prokurátoři se budou samozřejmě snažit prokázat pravý opak).

Hlavním důkazem nepřipravenosti tohoto hnutí, a především jeho aktivního jádra k vážně míněnému boji o moc byla jeho reaktivita: zůstalo zcela ve vleku vládních kroků, vlastní iniciativu nemělo skoro žádnou. To se dá částečně vysvětlit tím, že nemělo jednotné řídicí centrum, které by tuto iniciativu generovalo: jako každé spontánní hnutí mělo více center. To by samo o sobě nevadilo, jenže když je někdo schopen jen reagovat na postup soupeře, určitě prohraje: ať reaguje jakkoli rychle, reaguje vždy pozdě. Ani Achilles nedožene želvu, natožpak již zmíněný hroch.

No a teď si zahraju na generála po bitvě. (Ne že bych se o kritickou reflexi dění nepokoušel už během bitvy, aspoň tedy na běloruských sociálních sítích.) Hlavní chyba revolučního hnutí spočívala podle mě v tom, že skoro měsíc mezi 14. červencem (kdy byli oficiálně vyhlášeni kandidáti na prezidenta, z nichž byla přijatelná jen Tichanovská) a 9. srpnem byl fakticky promarněn. Ano, „tři Grácie“ se daly dohromady (měly to udělat minimálně ještě o měsíc dříve, hned po zatčení Tichanovského a Babaryka) a díky tomu, že společně objížděly Bělorusko, podpora Tichanovské neustále rostla. Jenže této podpory mělo být využito v první řadě pro osvobození politických vězňů a pro vyvíjení nátlaku na režim, ne pro „vážně míněnou“ volební kampaň: vždyť každému bylo jasné, jaké výsledky ohlásí 9. srpna Ústřední volební komise. Takzvané „sjednocené štáby“ už tehdy měly vyzvat ke generální stávce a nedoufat v to, že povolební pouliční protesty svou masovostí Lukašenka vyděsí natolik, že zapomene na to, co mu hrozí v případě ztráty moci.

Lukašenkovým stratégům se tedy povedlo vnutit svým protihráčům vlastní časový rozvrh a donutit je k souboji v důvěrně známém terénu. Falzifikace voleb, potlačení pouličních nepokojů: to všechno Lukašenkův státní aparát už zná nazpaměť. Naopak v informační a technologické válce drtivě prohrál, ale tato vítězství lidu nakonec nebyla rozhodující: moc zůstává tomu, kdo si ponechává právo na násilí a nebojí se po něm sáhnout.

Nová normalizace?

Je toto povolební Lukašenkovo vítězství Pyrrhovo? Bohužel, nemusí tomu tak být, pokud drtivá většina Bělorusů podlehne zklamání ze zmaru svého emancipačního úsilí a zase se nechá ukolébat oficiální rétorikou o „stabilitě“, ve smyslu „buďme rádi za status quo, mohlo to dopadnout ještě hůř“. Osobně se nemůžu ubránit pocitu, kdy mi běloruský srpen 2020 čím dál víc připomíná československý srpen 1968, po němž následovalo dalších dvacet let diktatury pod rouškou „normalizace“. V běloruském případě bude „normalizace“ nejspíš znamenat v první řadě postupné, ale jisté pohlcení Ruskem. Tentokrát totiž „ruská záchranná služba“ bude Lukašenka stát víc než předtím. To, že přežil svou politickou „klinickou smrt“, neznamená, že všechno zůstane při starém.

Co na to řeknou Bělorusové? Část z nich se jistě bude bouřit a národní suverenitu všemi způsoby hájit, nicméně se domnívám, že většina, přesvědčena porážkou revoluce o neschopnosti lidu něco změnit vlastními silami a neochotná připustit krev ve velkém měřítku, „moskevský diktát“ nakonec přijme. Bělorusko totiž není Ukrajina: v dobrém ani ve zlém. Přitom je dost pravděpodobné, že prosazovat moskevskou politiku v Bělorusku už nebude Lukašenko, nýbrž někdo jiný, za jehož zády budou ovšem stát titíž lidé s nárameníky i bez.

0
Vytisknout
10353

Diskuse

Obsah vydání | 16. 9. 2020