O rasismu velkých filozofů minulosti

13. 9. 2020 / Boris Cvek

čas čtení 4 minuty
Foto: Hegel

Nějak se ke mně dostalo, zjevně v rámci přehodnocování „velkých“ historických postav, že Voltaire nebo Kant byli rasisté. Je otázka, co vlastně chápat jako „rasismus“ v díle těchto filozofů, ale obecně pro mne ani před nějakými dvaceti lety by nebylo takové tvrzení ničím překvapivým.

Dobře si vybavuji, jak jsem někdy na gymnáziu při četbě Hegelovy Estetiky, kterou přeložil Jan Patočka, narazil na to, že bílá barva kůže je ta esteticky nejdokonalejší. Hegel to filozoficky „dokazoval“ podobně jako „dokazoval“ v rámci své čarodějnické „logiky“ cokoli, co se mu hodilo. Už tehdy jsem musel přijmout a postupně rozvíjet dvě důležité myšlenky o dějinách filozofie.

Ta první spočívá v tom, že filozof, ale ani nikdo jiný, se nerodí tak, že by si po vystrčení z dělohy mohl říci, jaké chce mít hodnoty. Filozof myslí v rámci své doby a odpovídá na její potřeby. A jestli mi něco vadilo a vadí na osvícenství (včetně Voltaira a Kanta), tak naivní – ale politicky v té době velmi důležitá – představa, že existuje nějaký rozum v silném smyslu, k němuž by každý člověk jen tím, že „pořádně myslí“, nutně musel dospět. Proto mi myšlenka, že Voltaire je rasista, dělala radost jako důkaz, že jsme všichni jen lidé a že osvícenství není nějaký rozum zjevený nad dějinami, ale dítě své doby, jehož intelektuální základy (intuice bílého heterosexuálního muže 18. století) jsou v mnoha ohledech dnes právem směšné.

K tomu je třeba dodat, a to se dostávám už k druhé myšlence, že žádný rozum nedovede člověka k těm hodnotám, které zastává. Je třeba si o minulosti připustit nejen běžný rasismus nebo třeba také antisemitismus, machismus, pohrdání nemanželskými dětmi, kruté zacházení s mentálně a fyzicky postiženými, ale také ten prostý fakt, že vládla vrchnost, dokonce ve jménu křesťanské lásky, projevující se masakry albigenských a nekonečnými válkami o moc od války stoleté přes tu třicetiletou po války 18. a 19. století. To ale v žádném případě není důvod k odvrácení se od minulosti. Ba naopak. Někdy v 18.-19. století, ale kořeny toho jsou už v Bibli, v řecké i latinské antice a v renesanci, se podařilo postupně – a to slovo bych chtěl zdůraznit – změnit celou atmosféru a logiku fungování společnosti. A to je naprosto fascinující.

Nedělo se to tím, že by se objevovala banální zjištění, že např. Tomáš Akvinský hájil vrchnost a upalování kacířů, ale tím, že docházelo zejména pomocí, často z dobrého důvodu vrchností zakázaných, knih k rozkladu starých emocí a jejich nahrazování novými emocemi. Emoce spojené s vrchnostenskou mentalitou (pán je z Boží milosti vrchnost nad rabem, muž nad ženou, křesťan nad židem, běloch nad černochem) byly postupně nahrazovány emocemi soucitu, rovnosti, pochopení. A v tom by Voltaire i Kant patřili mezi hrdiny celého příběhu.

Pomáhali budovat emoci držet se nových poznatků a způsobů myšlení, kterým říkali rozum, proti staré autoritě. Museli proto také držet to, že rozum je něco více než produkt své doby, protože jejich protivníci to tvrdili o svém systému dávno od hlubokého středověku. Potřebovali stejně silnou politickou zbraň, ba silnější. A nejspíše sami úloze rozumu věřili, protože ji přebrali právě „s mateřskými mlékem“ z hlubin středověkých tradic, které měly zásadní vliv na jejich intelektuální výchovu.


Nerozumím tomu, jak nám k dalšímu vítězství těch emocí, které umožňují lepší emancipaci, pomůže „objevování“ toho, že každý filozof byl dítě své doby. Zajímavější je sledovat to, co se vlastně stalo, že my se už nemusíme rodit do doby, kdy panovala vrchnost. Ta proměna, to velké vítězství emancipace, stály na budování pozitivních emocí, jaké jsou obsaženy už v základních podobenstvích evangelia – např. v podobenství o milosrdném Samaritánovi.

0
Vytisknout
8590

Diskuse

Obsah vydání | 18. 9. 2020