Jak vlastně hodnotit beletrii

5. 1. 2021 / Boris Cvek

čas čtení 5 minut

Ještě bych chtěl podotknout pár slov k hodnocení beletrie obecně. V prvé řadě neexistuje nic jako jednotný metr nebo objektivní kritéria. Někdo bude klást důraz na analýzu textu jako jazykového projevu, někdo na nové umělecké metody, někdo na něco docela jiného (mně osobně přijde velmi inspirativní pozdní Eliot). Jisté se mi zdá jen jedno: opravdu dobrých děl nemůže být mnoho.

   

Nemusí být (a nemůže být) shoda na tom, co je dobré, ale měla by být diskuse, která spolu samozřejmě musí být diskusí o kritériích. Pro mne např. Joyceův Odysseus není zajímavý tím, jak v něm jeho autor zachází s jazykem, ani svou strukturou, ale svým poselstvím, o němž mluví např. Martha C. Nussbaum v knize Upheavals of Thought: The Intelligence of Emotions. K čemu je mi umění, které má takovou a takovou strukturu a takové a takové inovace, když nepřináší nic mému životu? Joyce nedělá experimentální výboje pro ně samotné, ale chce tím něco sdělit, navodit nějaké představy, emoce, prožitky. Právě proto ty výboje mají nějaký smysl.

Nějaký literární vědec tedy může říci, že to či ono dílo je inovátorské v té či oné metodě. To je jistě zajímavá věc z hlediska literární vědy nebo literární historie stejně jako zjištění něčeho unikátního o nějakém hmyzu v oblasti entomologie. Jenže beletrie (a umění vůbec) není na prvním místě objekt vědy, je to především něco, co dává něco prožitkům čtenáře. Já nikdy nebudu číst belerii jen proto, že budu chtít docenit tu či onu literárněvědnou kategorii. Stejně jako neposlouchám hudbu proto, abych analyzoval její strukturu (údajně existují odlišné procesy v mozku při vnímání hudby podle toho, zda se soustředíte na její strukturu, nebo se soustředíte na emoce a fantazie, které ve vás vyvolává).

Marthu Nussbaum a její výše zmíněnou knihu bych chtěl doporučit jako zjevení velké syntézy uprostřed běžné fachidiocie. Nussbaum, kterou jsem ovšem objevil až dávno poté, kdy jsem měl své názory na umění hotové, v první části své knihy ukazuje pečlivou filozofickou, ale také psychologickou, ba etologickou analýzu emocí jako základu našeho přístupu ke světu včetně našich kognitivních funkcí. Ukazuje na zásadní význam emocí pro náš společenský a právní život (vysvětluje např. emocionální postoje, které umožnily vznik nacismu). V druhé části své knihy pak rozebírá několik důležitých nejen literárních děl západní civilizace (díla Platóna, Prousta, sv. Augustina, Danta, Emily Brontë, Mahlera, Whitmana a Joyce), aby ukázala problémy a hodnoty našeho vnímání milostné lásky a vliv, jaký to má na kvalitu našeho života jako takového.

Když mi tedy někdo řekne, že ten nebo onen autor přinesl nějakou literární inovaci nebo když mi někdo řekne, že se zabývá nějakým tématem, které prožilo hodně lidí, bude mne zajímat, co tedy vlastně říká, jakým způsobem obohatí můj život. Vůbec mi nejde o to, aby to byl autor moderní nebo současný. Dokonce si myslím, že ve starších dobách máme kvalitu více prověřenou právě tím, že máme velký odstup a můžeme hodnotit, zda dané dílo přináší něco opravdu nadčasového.

Ostatně Nussbaum zmiňuje attickou tragédii jako zásadní a velmi důležitou učebnici soucitu a solidarity. Jako schopnost přijmout sebe sama jako zranitelnou a smrtelnou bytost, což je podle ní základní předpoklad pro emocionálně zdravý život. Na okraj bych zmínil, když už padlo jméno Joyce, to, že je zajímavé, že za vrchol zdravého emocionálního přístupu k milostné lásce Nussbaum považuje právě Joyceova Odyssea – dílo, které Šalda svého času označil za „obludu nestvůrnou“. Nechci tím říci, že se Šalda mýlil. Chci tím říci, že umění není nic objektivního a že reakce na umění vypovídá něco o nás samotných, naší době, našem společenském okolí, našem životě. Co by asi Šalda řekl o Nahém obědu nebo o Kvílení? Já je považuji za největší literární díla druhé půlky dvacátého století a dal jsem si kdysi ve svém literárním časopise Téma (vydával jsem jej mezi lety 2003 a 2008 a každý, kdo si dá do Googlu „Cvek Téma“ ho hned najde) práci s tím, abych vysvětlit proč. Tehdy jsem napsal také podrobné rozbory Fausta, Íliady a Odyssei, Božské komedie a Dona Quijota (ten je nedokončený), abych sám za sebe hledal, proč vlastně ta díla považuji za geniální. To je úhel pohledu, ze kterého se dívám na národní obrození. A ještě mi zbývá pár důležitých děl světové literatury, k nimž se musím po letech vrátit.

0
Vytisknout
9079

Diskuse

Obsah vydání | 7. 1. 2021