Měl by vůbec zdravý člověk proti virové pandemii absolvovat očkování?
26. 7. 2021
/
Miloš Dokulil
čas čtení
7 minut
Je
tu možná opatrná relativizace, či navíc snad i absolutizace
shora formulovaného požadavku? Není-li to dokonce „úkol
dne“? Dokonce třeba taky úkol problematický, protože nejednou
v posledních měsících v ČR ne zrovna prakticky únosně
zvládaný, a pak i adekvátně zvládnutý? A bez řady odpovědnými
orgány realizovaných „ututlaností“ politického (i osobními
odbornými a organizačními kvalitami funkcionářů stíněného)
dosahu? Tím formulováním v nadpisu se ovšem stává taky citovaný
problém předem zakalkulovanou výzvou vůči kompetentním
autoritám (aniž se tu teď bude tvrdit, jak si mají pragmaticky
počínat, když jsou přede dveřmi parlamentní volby).
Ne
že by se takto mělo vzbudit doprovodné podezření, že je
automaticky možná diskutabilní,
co má či nemá být v ČR uskutečňováno povinně a co jen
dobrovolně.
Vždyť málem hned po narození každý náš nový občan dostane
povinně
výchozí dávku injekčně podaných látek, aby se bez rizik vyhnul
smrtonosným infekcím.
Když
v posledních několika desetiletích začala být chřipka
pojímána jen jako sezónní „nachlazení“ a ta „španělská“
chřipka z časů před sto lety byla jako kdyby jen lekcí
z dějepisu, ne že by již bylo pravidlem nechat se každoročně
očkovat proti chřipce. Až „Covid-19“ se představil ve své
epidemické hrůze. Koronavirus („SARS-CoV-2“)
byl najednou pandemií. (I když tuto virovou nákazu mnozí
politikové nepochopitelně někdy podceňovali. A jako kdyby nebylo
třeba brát v úvahu jak možný závažnější
průběh nákazy,
včetně smrtelného jejího někdy vyústění, tak další –
předem ne odhadnutelné – varianty
tohoto onemocnění;
zrovna teď jsme konfrontováni se čtyřmi jeho poměrně novými
verzemi. Ještě že tak nezvykle a zcela nečekaně brzy se objevila
zhruba nakonec desítka možných prostředků k zablokování
té pandemie a k ochraně lidského těla před nákazou.)
Jenže
kromě výchozího možného uspokojení nad snížením nemocnosti
z té virózy cíleným očkováním proti koronaviru už
dřív se v elektronických zdrojích začaly objevovat rovněž
starostlivé informace
o kvalitě a spolehlivosti vakcinace.
Ty statě –
ještě před reflexí o jejich obsahu – málem
předem
jako kdyby mohly vzbudit taky důvěru, že jejich autoři mají
k dispozici důvěryhodné zdroje (majíce svým kategorickým
vyjadřováním automaticky
hned od prvních řádků textu jakoby na pravdu patent). Ne že by
se vždycky všechno všude uskutečňovalo podle korektních
principů nebo se závěry nepřipouštějícími pochybnosti; jenže
pokud někdo míní nějaké možná prospěšné opatření
zpochybňovat, své závěry kupodivu zpravidla absolutizuje. To se
pak moc dobře poslouchá nebo čte. Potom může hodně snadno
uniknout, že vakcinace
tak, jak ji známe, byla a je funkční již déle jak dvě století.
(Třeba na pravé neštovice onemocnělo ještě roku 1967 15 milionů
lidí, z nichž každý sedmý navíc na nákazu zemřel. Díky
injekční prevenci se podařilo během pár dalších let /do roku
1980/ zcela pravé neštovice vymýtit.)
Potom
by mělo překvapovat, že si můžeme
teď prostřednictvím CVVM
(v iROZHLAS,
25. 7.) přečíst, že 10 % statisticky sledovaného souboru osob
rozhodně se nehodlá
nechat očkovat, a 13 % spíše k tomu nepřistoupí,
takže zhruba
1/4 občanů ČR míní zůstat mimo očkovací štít!
Spíše se nechá očkovat dalších 16 %, takže spolu s tím
třetím údajem celkem 2/5 buďto to hážou za hlavu nebo nemají
v tom přijatelně – aspoň „podvědomým“ postojem –
jasno; statistika automaticky nesdělí, co je či není v hlavách
těch lidí „rozumné“ (a „žádoucí“, ne-li „nutné“).
Takže
když ne injekci, aspoň věcně
přijatelnou informaci o injekcích
by si mělo těch zhruba 40 % našich lidí v ČR obstarat. A
potom to znamená neomezit se hned na první zdroj informací o
vakcinaci, na který člověk náhodou narazil (i když ten pramen
vypadá jako důvěryhodný a spolehlivý, nikoli dezinformační).
Vůbec
v ta poslední léta moc nebereme v úvahu, kolik jen lidí
mezi námi si jen „kliká“ a přehazuje jenom „výhybky“,
když má spuštěný počítač či obdobné elektronické zařízení.
Jako kdyby nám již vesměs stačilo „evidovat“, že něco nějak
možná „je“. Ne že bychom také hledali nějaké potenciální
konfrontace s výchozími údaji, jimiž disponujeme. A ne, že
bychom nutně exponovali nějaký interpretační „klíč“ pro
výrazy, s nimiž zrovna pracujeme. Ne že pak musíme dospět
k relevantním
a žádoucím závěrům.
Kdo
vůbec byl takovým výše zmíněným výzkumem CVVM
osloven? Kde je náš „inteligenční průměr“ citovaného
vzorku? Není tu v těch statisticky dodaných výsledcích
možný – a evidentní – deficit
nejen právní
(pokud by šlo problematiku potenciálně povinného očkování
proti koronavíru), ale
i věcný
(pokud jde o samotnou očkovací proceduru)?
Může
být a má být sebevědomým rozhodčím „ve věci“ čtenář,
který zrovna netuší, čeho v případě koronaviru dosáhla
věda těmi různými řešeními, jak se bránit stávající nákaze
málem celého lidstva, když tak rychle a tak účinně našla
funkční vakcíny?
Je
vůbec „kvalifikované“ ptát se třeba, zda chráníme děti
hned po jejich narození jejich očkováním? Je odpovědné psát
traktáty proti vakcinaci? (I když pochopitelně nejsme všichni
zcela stejně disponování svou genetickou výbavou ke stejné
reakci na případnou infekci?)
*****
Kupodivu
i lékař naší olympijské výpravy zůstal
neočkován.
Takto, když nebyl proti nákaze nikterak předběžně chráněn,
byl zároveň potenciálně možným nositelem obávané pandemické
virózy. (Před odletem do Tokia, pokud již byl nakažen
koronavirem,
v omezeném prostoru letadla by byl neblaze účinným zdrojem
k snadnému nakažení dalších členů této sportovně elitní
– a původně bezinfekční – výpravy.) A byli tu k víkendu
hlášeni již 4 čeští sportovci, kteří měli nečekaně přímo
až
v Tokiu pozitivní test na koronavirus.
(Pokud by místo pouhého testu na koronavirus měli tito zmínění
sportovci pár týdnů před odletem na olympiádu za sebou přímo
absolvovanou vakcinaci, zřejmě by k jejich infekci až v Tokiu
nedošlo.) Takže je tu přinejmenším dvojí předpoklad, že ani
odborník si nemusí vždy počínat „zodpovědně“ (tj.
v souladu se zkušenostmi své profese; včetně nedostatečné
evidence testování na koronavirus kontrolními orgány ještě před
odletem výpravy z Prahy); a nebývá vždy předem jasné, co
všechno se může „vyvrbit“, když nejsou v čase pandemie
respektována vyžadovaná hygienická pravidla (mj. nemožnost
účasti v mezinárodní prestižní soutěži už na místě
samém pro další sportovce nečekaně tím zákeřným virem
postižené).
7234
Diskuse