Poučení z afghánského fiaska: Západ by neměl provádět intervence, které plodí chaos a zmar

20. 8. 2021 / Daniel Veselý

„Operaci Trvalá svoboda“ nelze oddělit od Bushovy války proti terorismu. Výsledek tohoto globálního tažení, jehož první zastávkou se stal právě Afghánistán, je otřesný: USA iniciovaly nebo byly zapleteny do konfliktů, v nichž bylo z domovů vysídleno 38 milionů lidí, válka proti terorismu přímo připravila o život 801 tisíc lidí (a několikanásobek tohoto počtu, pokud počítáme také nepřímé oběti!!). Tyto údaje pečlivě zdokumentoval tým 50 badatelů, právních expertů, lidskoprávních aktivistů a lékařů v projektu zaštítěném Brownovou univerzitou. V Afghánistánu si konflikt v letech 2001 až 2019 vyžádal 156 tisíc obětí, včetně 43 tisíc civilistů. Úder na Afghánistán zažehl boje a násilnosti také v sousedním Pákistánu, kde za tutéž dobu zahynulo 66 tisíc osob.

Letošní tálibánská ofenziva vyhnala domovů asi půl milionu osob – a další uprchlíci budou bohužel následovat. Členské země NATO dluží těmto nešťastníkům pomoc – a nejen to. NATO v čele se Spojenými státy by mělo Afghánistánu zaplatit reparace za způsobené škody. Washington (společně s dalšími aktéry afghánského konfliktu) by se měl zodpovídat ze spáchání válečných zločinů před Mezinárodním trestním tribunálem (ICC), což však aktivně blokuje. Takže ano, existuje vícero způsobů, jak podpořit co nejvíce afghánských lidských bytostí v nesnázích a jak alespoň částečně sanovat škody okupace.

Jestliže realizace amerického odsunu byla chaotická – a v samotném důsledku destruktivní – (to bylo do značné míry celé Američany vedené tažení, jak detailně ilustrují odtajněné americké vládní dokumenty), další působení okupačních vojsk ve stejném modu by podle mého soudu tálibánský triumf pouze oddálilo. Bílý dům měl na přípravu efektivního a bezpečného odsunu zbytku své armády z Afghánistánu dva roky času, nicméně je záhadou, proč nebyl během té doby vypracován nějaký schůdný plán. S touto úvahou se listu New York Times svěřil generál Dougles Lute, který měl v Bushově a Obamově administrativě na starost vojenskou strategii v Afghánistánu.

Okupační mašinérie – tak, jak byla realizována posledních 20 let – podle řady indicií tálibánský odpor sytila. Není příliš divu, že v důsledku vojenských a protipovstaleckých aktivit USA/NATO narůstal počet dobrovolníků do tálibánských řad. Jeden Američany usmrcený civilista generoval dvacet povstalců, jak odhadl pobočník bývalého velitele amerických sil v Afghánistánu generála McChrystala Michael Hall. Pentagon si takto z původního počtu 1500 až 2000 rebelů vytvořil v Afghánistánu desítky tisíc nepřátel. Bílý dům je přímo mistrem přes budování hostilních sil: irácká invaze podle analýzy bezpečnostních expertů Paula Cruickshanka a Petera Bergena vedla k sedminásobnému nárůstu smrtících džihádistických útoků po celém světě.

V roce 2001 – kdy byla Bushova válka proti terorismu ještě v plenkách – Al Káida operovala výhradně na afghánském a pákistánském území, a nepřestavovala tak mocného globálního nepřítele jako v následujících letech. V současnosti mají káidisté své bašty a buňky v řadě zemí nejen na Blízkém východě, ale i v Africe a jinde. Korelace mezi četnými a intenzivními protipovstaleckými operacemi amerických speciálních jednotek mnohdy doprovázených bezpilotní kampaní a rozmachem islamistických elementů na několika kontinentech není čistě náhodná.

Dalším výrazným problémem, který odsoudil západní intervenci k nezdaru, byla existence rozsáhlého korupčního aparátu ve státní sféře. Ten se v očích spousty běžných Afghánců stal agregátem deziluze, hněvu a touhy po odplatě. Před pěti lety na tuto nepohodlnou skutečnost poukázal zvláštní generální inspektor pro obnovu Afghánistánu (SIGAR): „…korupce výrazně podkopala americkou misi v Afghánistánu tím, že poškodila legitimitu afghánské vlády, dále posílila veřejnou podporu pro povstalce a nasměrovala do jejich rukou materiální zdroje.“

Pokud reflektujeme a rekapitulujeme celkové působení západních armád v Afghánistánu, neměli bychom se jenom pohoršovat nad tálibánskými zvěrstvy a bědovat nad náhlým koncem pozitivních změn, příkladně na poli ženských práv převážně v afghánských městech (ženská práva a obecně lepší postavení žen v afghánské společnosti bylo koneckonců ve velké míře prosazováno v dobách sovětské okupace, aniž by se někdo opovážil kremelské angažmá v Afghánistánu líčit v pozitivním světle.), v mediální sféře, kultuře nebo sportu. Především je nutné se zamyslet nad vlastním selháním, abychom se podobných chyb a zločinů v budoucnu nedopouštěli – anebo se jich dopouštěli jen v omezené míře; přece jen žijeme v slzavém údolí. Ony změny k lepšímu je záhodno chápat v kontextu západní okupace – a to i s jejími četnými negativy a zločiny.

Západní intervenci v Afghánistánu nemůžeme nadále lakovat narůžovo – jako kdyby konflikt po celé jeho trvání nedoprovázely záplavy lží, manipulací a nepravostí – o čemž vědí své především američtí vojenští a političtí předáci. Pro většinu afghánských žen zejména na venkově se život nezlepšil; v tamních věznicích si spousta žen odpykává trest za „morální zločiny“, zatímco tradiční afghánské právo povoluje znásilnění v manželství. Předloni se Afghánistán umístil na druhé příčce zemí, které jsou považovány za nejhorší místo pro ženy, takže i v tomto ohledu je třeba zvažovat očividné mínusy. Nesmíme rovněž opomíjet tisíce zmařených civilních životů při Američany vedených náletech, dětské oběti eskader smrti financovaných CIA, zavražděné při nočních raziích apod.

Jestliže nyní v první řadě hovoříme o pozitivních aspektech západního působení v Afghánistánu a lajeme proradnému Tálibánu (což je nesmírně pohodlný a alibistický postoj), jsme nuceni opakovat tytéž chyby. Protipovstalecká strategie USA/NATO v kombinaci s kontraproduktivními údery konvenčních letounů a dronů, společně se zabijáckými nočními raziemi v afghánských domovech a endemickou korupcí poskytly tálibánským povstalcům rekruty, ideologickou munici, trpělivost a motivaci k vítěznému tažení. Absence realistických cílů, zmatek a ignorování afghánských reálií Bílým domem tento zaručený recept na katastrofu jenom umocňuje.

Pokud chtěl Washington dopadnout viníky teroristických útoků z 11. září, mohl kupříkladu provést časově omezenou policejní akci – anebo se pokusit s tálibánci vyjednat podmínky, za nichž by byl bin Ládin vydán do Spojených států. K samotnému bombardování, jež protitálibánská opozice odsoudila jako překážku pro svržení tálibánského režimu zevnitř, nemělo vůbec dojít – ostatně celých dvacet let se nemělo vůbec odehrát, jak jsme se mohli dočíst v analýze korespondentů New York Times. A to je pravděpodobně největší ponaučení z afghánského fiaska.