Zajímá vás naše práce, nebo naše kůže?

28. 12. 2021 / Jiří David

čas čtení 5 minut

V nejnovějším čísle československého Flashartu, jež se převážně věnuje politice identit, mne nejvíce zaujal a opravdu dnes nečekaně naléhavý text pod názvem - Zajímají vás naše práce, nebo naše kůže? - od vietnamského umělce Minh Thang Phama, píše Jiří David.

Je to velmi upřímná, otevřená a nebojácná úvaha, která v současném hyperkorektním vakuu a to nejen v našem papežštějším prostoru provozu umění, zřetelně ukazuje, jak často se zploštěle konstruují koncepce, trendy výstav, projektu, cen, bienále atd. Vzdávám mu hold.

Text je psán v ich formě a začíná slovy: „Jsem Vietnamec, který žije v České republice. Žiji tady od malička a toto konstatování používám jako alibi ke své tvorbě."

Takto se prý záměrně, kalkulativně v podobě těchto frází přihlašoval na open call internetové platformy artyčok, aby získal finanční podporu. Kterou vzápětí také obdržel. A v textu pokračuje:

"Je to totiž vhodná rétorická figura, která se hodí do současného uměleckého diskurzu. Vypadá to dobře na výstavě: cizí jméno má přitažlivou, exotickou vůni a navíc dovoluje mluvit o reprezentaci diverzity, menšinového hlasu apod.

 

Tentýž rok jsem byl doporučen k nominaci na cenu Jindřicha Chalupeckého. Byl jsem v druhém ročníku na AVU v Praze. Když jsem zeptal, kdo mě nominoval, bylo mi řečeno, že to byla Tereza Stejskalová. Ta ale neviděla žádné moje dílo naživo, pouze jsem s ní jednou setkal. Věděla o mně, to bylo vše. Byla by tak moje identita v médiích redukována na můj původ. Copak v naší výpovědi není něco víc než identitární nálepka? A dodávám apelativněji: Zajímá vás naše práce, nebo naše kůže?"

Následně Minh Thang Pham tuto svou otázku deklaruje i na adekvátní německé ceně Preis der Nationalegalerie, kde do této soutěže byly nominovány čtyři umělkyně, jež nebyly rodilými Němkami a ty po soutěži vydaly společné prohlášení, ve kterém si stěžovaly, že instituce informace o jejich nominaci redukovaly na jejich původ a na jejich gender, namísto toho, aby se věnovaly jejich dílům. (Jen dodávám, nikde v českém provozu jsem tuto situaci neviděl zmíněnou!)

Ale Minh Thang Pham pokračuje, cituji:

:Berou nám vlastní hlas a stereotypizují nás ve vágním označení 'vietnamský umělec/umělkyně'. Redukování umělců a umělkyň na jejich původ je problematické," pokračuje umělec a říká:

"Pokusím se popsat na příkladu spolupráce s kurátorkou Tamarou Moyzes. Na jaře roku 2020 přizvala čtyři lidi na základě jejich vietnamského původu ke společnému projektu v galerii Artivist Lab. Kromě mě se nikdo z nich nevěnoval současnému umění. Po měsíci jsem tedy přizval svého spolužáka z AVU Duc Minh Vua, který právě začal studovat v prvním ročníku na AVU. V průběhu projektu se však nutně objevila úskalí, která souvisela z našich nezkušeností s galerijním provozem, Tápali jsme, a tak kurátorka musela do projektu přímo zasahovat. Zde se ukázalo, že volba kandidátů a kandidátek, která je motivována více jejich původem než jejich zaujetím a prací, dávala kurátorce větší moc vstupovat do tvorby a výsledné podoby děl. Tamařino přístupu si vážím, ale přemýšlím, jestli kurátorský přístup mohl být jiný a tím autentičtější. Kurátorskému přístupu a nakonec i celému našemu projektu chyběla hlubší motivace. Představme si, že by si Tamara Moyzes před projektem vyžádala mé portfolio, které ale nebylo veřejně přístupné, a tudíž ho nemohla ani vidět. Řekněme, že by ještě předtím věnovala čas studiu naší kultury a snaze o porozumění naší komunitě. Stalo by se něco jiného?"

Neopisuji s dovolením celý Minh Thang Pham text, který považuji za přesvědčivou, nevylhanou výpověď, a tak už jen ocituji některé jeho poslední pasáže. Kdy shrnuje, cituji:

„Jako by důležité bylo jen politické gesto akt vystavovat menšinu. Diskurs identitární politiky vnímám jako velmi citlivou bytostnou péči o příběh dané menšiny. A jestliže se kurátor nebo kurátorka dostastatečně nevěnuje přímému a citlivému pozorování, hrozí, že dílo deformuje či dezinformuje jeho výpověď. Kurátor či kurátorka nejsou koučem. Teprve poté mu může poskytnout své vědění a platformu pro výstavu. V případě Tamary Moyzes i Terezy Stejskalové mám pocit, že ten moment přišel trochu brzo. Náš hlas tak v důsledku podobného přístupu ztrácí svou hodnotu. Nastává moment tokenizace. Aktivistickému projektu dokážeme po formální stránce leccos odpustit. Byl by to i případ projektu, o kterém jsem mluvil, kdyby se mu kurátorka nesnažila dát parametry, které vyhovují instituci současného umění.

Volám tedy po zbystření smyslů, volám po příběhu, který buď obohacuje, nebo rozmělňuje středoevropský status quo, volám po příběhu, který není jen pouhým kořením, ale z kořenů vyrůstá jako autentická a svébytná výpověď naší doby…:

0
Vytisknout
8619

Diskuse

Obsah vydání | 3. 1. 2022