28. 2. 2022 / Jan Paul
Autor obrazu Jan Paul
Sebereflexe je důležitá schopnost člověka, díky níž se může orientovat nejen ve světě, ale především sám v sobě. V každém člověku jsou kromě dobra i temné stránky, čímž ani náhodou neobhajuji to, co páchá Putin. Jeho agrese vůči Ukrajině nás ale neopravňuje k tomu si myslet, že my jsme dokonalí, protože právě my jsme jen dobří. Člověk dokonalý není, a na tom, zda v nás převáží dobro, či zlo, se podílí řada faktorů včetně výchovy, sociálního přijetí, inteligence, aj. Na utváření sebereflexe má ale člověk podíl tím, že disponuje svobodnou vůlí k tomu, aby přehodnotil sám sebe a své negativní zkušenosti. Smysl sebereflexe spočívá v tom, že nám umožňuje zpětný kritický pohled na sebe, na naše postoje a jednání. Je záchranným pásem.
Putin sebereflexi ztratil, a všichni moc dobře víme, co taková ztráta u diktátora s jadernou výbavou může obnášet. Vysvětlení, proč se to stalo, co tuto ztrátu, díky níž umírají nevinní lidé a svět se ocitnul ve vážném nebezpečí, je věcí odbornou, nicméně ani tato skličující situace by nás neměla zbavovat vůle k vlastní sebereflexi. Ztráta soudnosti jednoho člověka nás neopravňuje k tomu, abychom sami sebe přestali reflektovat. Nikdo nemá patent na rozum, a nikdo nemůže druhému výhrůžkami a osočováním vnucovat své představy a názory, jak se to nyní děje v nejrůznějších diskusích a dokonce i zde v Britských listech. K diskusi jsou potřeba minimálně dva, jinak je to monolog. Je trapné tyto samozřejmosti zdůrazňovat.
Je přece podstatný rozdíl mezi otevřeným schvalováním Putinova útoku na Ukrajinu, a snahou mít svůj názor. Každý má právo vyjádřit ve svobodné společnosti svobodně své postoje, pokud nejsou v rozporu s právem a pokud skutečně žijeme ve svobodné společnosti. A každý má právo se mýlit. Je trapné tyto věci připomínat, a je zoufale ponižující a alarmující číst po třiceti letech, které uplynuly od roku 1989, nadávky jako kolaborant, užitečný idiot, narcistický psychopat, hlupák, a ještě mnohem horší obvinění. Extrémy plodí zase jen extrémy. Budeme tak protiruští, že budeme chtít nakonec vyhánět ruské rodiny, a odmítat učit ruské studenty? Kde to jsme? To tady už přece kdysi bylo! Tehdy: Souhlasíš s normalizací? Ne? Jsi nepřítel. Nyní: Souhlasíš s mým názorem? Ne? Jsi fašista a proruský agent.
To je tak těžké se ovládnout? Zdržet se napadání druhého pro jeho názor? Proč psát takové nesmysly jako: Aspoň teď VÍME, s kým máme tu čest. Kdo my? Proč si bere křikloun na pomoc jako rukojmího plurál my? My víme? Proč používá stejné metody jako ten, proti jehož činům tak razantně vystupuje? Paradox a extrém. Co si chceme namlouvat? Pochopme současnost v kontextu. Nenamlouvejme si, že Putin začal agresi na Ukrajině v situaci, kdy Evropa prožívá nejšťastnější období své historie, do níž vpadnul vetřelec s cílem ji zničit. Ničíme dlouhodobě sami sebe v mnoha oblastech, tu duchovní nevyjímaje. Úroveň komunikace je jen střípek mozaiky. Měli bychom najít odvahu podívat se napřed do očí sami sobě, učinit onu kritickou sebereflexi.
Marek Orko Vácha na svém blogu (https://blog.aktualne.cz/blogy/marek-vacha.php?itemid=42065 ) mimo jiné píše: „V Evropě jsme se nepoučili. Náš kontinent je absolutně bezzubá sterilní Evropa“, a na jiném místě pokračuje, cituji: „Filosofové, kteří by měli říct rozhodné slovo, se dlouhodobě utápí v textech, jaké to je, když se někdo cítí ženou nebo mužem nebo psem nebo koněm nebo ani tím ani oním, jaké to je, když se někdo necítí být vůbec ničím a jak takového či takovou nediskriminovat a jak upravit gramatiku, když je někdo nic“. Ano, každá krize je příležitostí ke změně, a neměli bychom ji propásnout. PhDr. Jana Bryjová mi připomněla to, co napsal kdysi americký protestantský teolog a filosof Paul Tillich: „Dřív, než nás zabije Hitler, zabijeme se sami svojí nenávistí“. Rozeštvání společnosti, či dokonce její rozložení, je vodou na mlýn lidem, jako je Putin, protože právě oni se chovají podle principu „Já mám pravdu a ty drž hubu“. Lze toto pochopit?
A ještě závěrem k těm osočovaným, kteří se zmýlili, a svůj omyl uznali. I já jsem věřil, že Putin agresi nezačne a svůj omyl uznávám. Avšak i přes svůj omyl jsem stále přesvědčený o tom, že vůle k víře, že člověk je lepší, než jak se jeví, je podmínkou lidské snášenlivosti a lásky. Je to myslím nejen křesťanský přístup k životu. Chtít věřit, že něco není tak, jak je o tom většina přesvědčena, je stejně hodnotný příspěvek k poznání pravdy, jako jistota těch, kteří si touto pravdou byli předem jisti. Pravda se nenachází jako houby v lese, a nerozdává na požádání, pravda se ozřejmuje i v omylech a skrze omyly. Jakou pravdu víme o jablku na stole, které chceme sníst, a které je na pohled krásné, avšak uvnitř shnilé a prolezlé červy? A co víme o jablku, které je na první pohled nevábné, a uvnitř zdravé a chutné?
Související texty:
Monitor Jana Paula: Extrémy plodí zase jen extrémy
Diskuse