Monitor Jana Paula: Extrémy plodí zase jen extrémy

31. 1. 2022 / Jan Paul

čas čtení 5 minut

Normalita pro mě není přesvědčení, že věci budou tak, jak si je právě já představuji a přeji, neboť vše pozemské bylo, je a bude nejisté. Považuji za normální toto vědět! Za nenormální ale považuji, že člověk přestává přemýšlet kontextuálně, a uvažovat obezřetně, rezignuje na vlastní úsudek i kritičnost a zaujímá pasivní a lehce zneužitelnou pozici ztotožnění, spříznění, „přidání se“. A ztotožňuje se s kde čím a s kde kým. S kdejakou hloupostí, a spekulací, ale i s názory, které se na první pohled jeví zaručeně přesvědčivě. Současný člověk utekl do bezpečí ztotožňování se, ale utíká tím sám před sebou.

 


Člověk spěchá nadšeně do náruče ztotožnění, aby sám sebe útěšně dezinformoval, a šířil tuto nákazu mezi ty, kteří také váhají používat rozum. Snaha ztotožnit se je projev intelektu, který - oslaben dosavadními jistotami - spolčuje se tu se zpěvákem, tu s politikem, s lékařem, vědcem, se znalcem Kabaly, s kýmkoliv, kdo přináší zaručené „pravdy“ pod hesly o svobodě, lidských právech, dodržování ústavy a já nevím čeho všeho. Otevři svou mysl, volají jedni, jdeme společně, dodávají druzí. „Nám můžete věřit, my víme, jak to je“. A umějí na svých webech využívat stejné manipulativní praktiky jako ti, které kritizují.


Přece se nestaneš ovcí Billa Gatese! No řekněte, kdo by o to stál? Manipulace typu: „Cítíme a uvnitř sebe jasně víme, že chceme jít společně cestou práva a svobody“, nebo: „Vyjádři svůj hlas pro právo a svobodu v naší zemi“, či: Nedopusťme, aby bylo pošlapáno to, co jsme jako národ hrdě budovali po mnohá pokolení“, prozrazují komplex, kterého jsme se dosud nezbavili: Cokoliv, co přijímá většina, považuje odmítající menšina za totalitu. Formulace „cítíme, a uvnitř sebe jasně víme“, je legitimita, která pověřuje nositele k tvrzení, že například Pandemický zákon je totalitní. Hrdý národ o své hrdosti nemuví.


Ano, lidé mají právo své názory manifestačně projevit, vláda však má stejné právo je odmítnout. Vláda, která podléhá tlaku kdejakého protestu, je nejspíš vláda slabá. Člověk se přece nemusí ztotožňovat s žádným názorem, ani většiny ani menšiny, to je svoboda, kterou může projevit. Odborník by řekl, může procházet individuací, sebe integrací, aniž by to znamenalo, že se stane egoistou. Nemám na mysli patologickou nedůvěru ke všemu, s tou se žít nedá, ale snahu o proporčnost a vyváženost, důvěru v poznání, že věci se dějí v nějaké příčinnosti, kontextu. Vždy jde o vztah. Jak kdo s čím zachází, tak také schází, říkalo se.


Leccos platilo, co bylo odzkoušené. Lidé našeho kulturního okruhu si dnes už vůbec nedovedou představit, že některé věci nemusí být jinak. Přehnaná snaha vše revidovat, proměňovat, podrobovat tzv. výzkumu je také extrém. Ponechat věci chvilku tak, jak jsou, by mohlo být očistné. Na chvilku se ponořit do intimity svého života, vystoupit na nějaký čas z „open to the public“. Svět se stal extrémním, protože i naše myšlení je extrémní. Nerovnováhu můžeme nalézt prakticky ve všem. Na jedné straně svět dostatku, prozatím ještě stále ano, na straně druhé se lidé sotva dostanou k vodě.


Člověk létá do vesmíru s myšlenkami na osidlování, a už zase tvrdí, že Země je placatá. Extrémy plodí zase jen extrémy. Je normální, aby na ekologický summit v Glasgow přilétli účastníci soukromými letadly? Je normální, aby se ženy, bohužel většinou z pohodlnosti, zbavovaly nového života, a aby žena s mrtvým plodem uvnitř svého těla zemřela jen kvůli tomu, že lhostejní lékaři porušili přísahu výmluvou na protipotratový zákon? Papež František vyhlásil Sinodu, společnou cestu, jenomže otevřenost církve nespočívá v jejím otrockém přizpůsobení se světu, jak to někteří klerici i laici chápou, jaké hodnoty by potom lidem nabídla?


Smyslem džbánu není obal, ale obsah, tak nějak to řekl Lao´c, a architektka Marie Švábová dodává: „Smyslem džbánu není jíl, ale to prázdno v něm. Smyslem domu nejsou cihly, ze kterých je postaven, ale prostory, které tyto materiály vymezují z univerza pro nás“. Universum, pro někoho hebrejský Bůh, pro jiného „něco nahoře“, či osud. Osud, nic neříkající slovo, a v něm člověk, bijící se v prsa co všechno může, a co všechno zmůže. Truchlivá představa před Universem vítězícího člověka, který chce stále poručit větru a dešti, ač mu - řečeno ironicky - zbyla jen jeho smrtelnost a Listina základních práv a svobod.











3
Vytisknout
3288

Diskuse

Obsah vydání | 3. 2. 2022