Ukrajina jako Rusko: Co si myslí někteří Rusové

25. 4. 2022 / Andrej Rogačevskij

čas čtení 6 minut
Prezident Putin ve svém článku "O historické jednotě Rusů a Ukrajinců" z července 2021 uvedl tvrzení, které vyvolalo nemalé pozdvižení. Napsal, že: "Ukrajinci a Rusové jsou jeden a tentýž národ" a "právě partnerství s Ruskem umožňuje skutečnou suverenitu Ukrajiny". Svět byl svědkem toho, jak v únoru 2022 přešel od slov k činům a co se od té doby na Ukrajině děje. Jako kdyby Dánsko tvrdilo, že Dánové a Norové jsou totéž, a pod touto záminkou napadlo Norsko. Jak neotřelé je však Putinovo prohlášení a odkud pochází? Pokusím se o velmi stručný historický přehled pojmu, který spojuje Rusko a Ukrajinu, a to z výrazně ruské perspektivy.

Před rokem 1917 byly části dnešní Ukrajiny v Rusku po staletí oficiálně označovány jako Malorossija neboli Malé Rusko. To odráželo povýšený ruský postoj k Ukrajincům jako k méně významným  příbuzným, jejichž jazyk a kultura byly blízké ruské, ale ve srovnání s ní poněkud podřadné. Po ruské revoluci v roce 1917 vedla deklarovaná rovnoprávnost všech národů v bývalém ruském impériu ke změně názvu pro Malorusy, od té doby začali být označováni jako Ukrajinci. Z etymologického hlediska přetrval povýšenecký postoj, neboť slovo "Ukrajina" vychází z ruského kořene slova pro "okraj". Z "Malorusů" se stali "marginálové", všech 44 milionů (podle sčítání lidu z roku 1989).

V roce 1991 rychle se blížící rozpad SSSR vedl k tomu, že "marginálové" se chtěli stát svými vlastními pány a odtrhnout se od "Větších Rusů" (kteří tvořili imperiální a sovětské "jádro"), aby mohli samostatně rozvíjet ukrajinskou identitu a státnost. Ze stejného důvodu se mnozí Rusové v Ruské federaci (v té době nejdůležitější části Sovětského svazu) obávali ztráty podstatných částí Svazu a upínali se k naději, že si udrží alespoň to, co považovali za své nejbližší. Ukrajinci byli na prvním místě v jejich seznamu toho, co chtěli.

Odpovídající kolektivní názor vyjádřil i spisovatel Alexandr Solženicyn, nositel Nobelovy ceny a morální autorita. Ve svém pojednání "Přestavba Ruska" (1990) kritizoval "pokušení všeukrajinského separatismu [...] odříznout Ukrajinu [od vlastního Ruska] včetně území, která nikdy nepatřila ke staré Ukrajině, jako je [...] Novorosija, Krym a Donbas". Apeloval na Ukrajince: "Bratři, nepřistupujte na tak kruté rozdělení!".

Přesto se v prosinci 1991 90 % Ukrajinců (tedy téměř 29 milionů lidí) vyslovilo pro akt ukrajinské nezávislosti v hranicích, které skutečně zahrnovaly výše zmíněná území, přičemž většina pro samosprávu se pohybovala od 54 % na Krymu a 57 % v Sevastopolu (toto město uspořádalo vlastní sčítání hlasů) až po téměř 84 % v Doněcké a Luhanské oblasti. Jiný v Rusku narozený autor, nositel Nobelovy ceny, Josif Brodskij, shrnul výslednou ruskou lidovou náladu v básni, která své čtenáře varovala: "čas ukáže, [že oddělení Ukrajiny od Ruska bylo velkou chybou] tím, že přinese trosky a kosti posmrtné radosti s ukrajinskou pachutí".

Přesuňme se do roku 2020, kdy Putinův vlivný asistent a dlouhodobý zvláštní vyslanec na Ukrajině Vladislav Surkov poskytl rozhovor, v němž mimo jiné formuloval výsledek třiceti let svobody Ukrajiny, zatížené zkorumpovanými a neefektivními úřady. V tomto rozhovoru Surkov, zjevně zapomínaje na skutečnost, že korupcí a neefektivitou trpí i Rusko (a v posledních pěti letech se v indexu vnímání korupce nachází na horším místě než Ukrajina), tvrdil "Žádná Ukrajina neexistuje. To, co existuje, je ukrajinství, tj. specifická duševní porucha, která dovádí fušování do etnografie do krajnosti. [...] Existuje boršč, bandura [ukrajinský národní hudební nástroj] a Bandera  [známý nacionalistický politik ze západní Ukrajiny, který kolaboroval s nacisty] - ale žádný národ". V témže rozhovoru Surkov navrhl řešení ukrajinských problémů, a sice návrat země do ruského područí - v případě potřeby i proti vůli Ukrajiny: "Donucení k bratrským vztahům je jedinou metodou, která historicky prokázala svou účinnost při jednání [Ruska] s Ukrajinou".

Dne 3. dubna 2022, kdy byl bratrský nátlak v podobě tzv. speciální vojenské operace v plném proudu, vydal Timofej Sergejcev, manažer volební kampaně z Ruska, mezi jehož zákazníky patřil i proruský ukrajinský prezident Janukovyč, jakýsi manifest s názvem "Co by mělo Rusko udělat s Ukrajinou" (tedy pokud a kdyby byla "vojenská operace" úspěšná). Manifest se objevil na internetových stránkách ruské státní tiskové agentury RIA Novosti, a proto pravděpodobně představuje mnohem více než jen Sergejcevův osobní názor. V manifestu Sergejcev ztotožňuje ukrajinskost s neonacismem, částečně kvůli Banderovi (ukrajinští nacionalisté jsou často označováni jako banderovci) a částečně, jak se lze domnívat, v souladu s Godwinovým zákonem, který tvrdí, že pokud debata trvá dlouho, lze očekávat přirovnání oponenta k nacistům.

V případě vojenského vítězství Ruska nad Ukrajinou (o čemž Sergejcev nepochybuje)   předpokládá opětovné začlenění velké části ukrajinského území do Ruské federace po procesu, který nazývá nezbytnou denacifikací: "Denacifikovaná země si nemůže zachovat suverenitu". Podle Sergejceva se dokonce "slovo 'Ukrajina' nemůže zachovat [...] v označení jakéhokoli plně denacifikovaného státního útvaru na území osvobozeném od nacistického režimu. [...] Proces denacifikace by nevyhnutelně zahrnoval deukrajinizaci. [...] Historie ukázala, že Ukrajina je jako národní stát nefunkční".

Za předpokladu, že si Rusko na konci svého vojenského tažení proti Ukrajině skutečně ponechá kontrolu alespoň nad částí ukrajinského území (kromě Krymu pohlceného Ruskem v roce 2014), bude se to skutečně dít tak, jak popisuje Sergejcev? Odpověď do značné míry závisí na prezidentu Putinovi. Koneckonců Brodskij a Solženicyn (s nimiž se Putin několikrát setkal) jsou pouhými názorovými reflektory, ne-li tvůrci názorů. Co se týče Surkova a Sergejeva, ti jsou z povahy svého povolání dekodéry a manipulátory veřejného mínění. Pouze Putin je konečným prosazovatelem názorů, bez ohledu na to, jak chybný jeho názor může být.

2
Vytisknout
8248

Diskuse

Obsah vydání | 28. 4. 2022