Jak zaujmout pravdivými fakty lidi, kteří jsou posedlí dezinformacemi

4. 3. 2024

čas čtení 15 minut
Foto Sefton Delmer vysílající do Německa v roce 1941

Muž, který oklamal nacistické Německo: poučení z minulosti, jak porazit dezinformace

Příběh Brita, který se postavil Hitlerově informační mašinérii, nabízí cenné poznatky o boji proti dezinformacím v dnešní době sílícího autoritářství
 
Po celém světě jsme svědky nárůstu propagandy, která prosazuje alternativní realitu, píše Peter Pomerantsev.

Nejsme však první generací, která čelí výzvě autoritářské propagandy. Britská mediální operace z druhé světové války dokázala zaujmout obrovské publikum, které bylo loajální k nacistům, a podkopat jeho víru v Hitlerův režim. Podívejme se, jak to dělali:

Tuto kampaň vedl Sefton Delmer, který jako šéf speciálních operací Political Warfare Executive vytvořil desítky rozhlasových stanic, novinových letáků a fám, jejichž cílem bylo zlomit kouzlo, které Hitlerova propaganda poctivými či nečistými prostředky vyvolala. Zaměstnával hvězdy německé kabaretní scény, vojáky, surrealistické umělce, psychiatry, padělatele, špiony a disidenty z celé okupované Evropy. Svůj talent Delmerovým operacím propůjčili i spisovatelé Ian Fleming a Muriel Sparková. Podle odtajněných britských vládních spisů, které objevil a uspořádal historik a archivář Lee Richards, si Delmerovy stanice naladilo asi 40 % německých vojáků. Obergruppenführer SS z Mnichova si stěžoval, že Delmerovy stanice patří mezi tři nejposlouchanější  ve městě a způsobují naprostý chaos. Goebbels byl zděšen jejich účinností.

Delmer viděl stejné zákonitosti v celém Německu ve 20. století i v Británii za první světové války. A jeho válečná práce má pro nás dnes mnohá ponaučení.

Propaganda je úspěšná, když dává lidem uspokojivou roli: někoho, kým mají být, koho mají milovat a koho mají nenávidět.

Syn australského profesora literatury na berlínské univerzitě Delmer vyrůstal v Německu a plynně hovořil tímto jazykem.  Naučil se hrát dokonalého anglického školáka. Toto dvoukulturní dětství v něm však zanechalo pocit, že všechny společenské role jsou přesně takové: role, které jsou tu od toho, aby se hrály. Propaganda je úspěšná, když dává lidem uspokojivou roli: někoho, kým mají být, koho mají milovat a koho mají nenávidět. Zanechalo v něm také vědomí toho, jak hluboce všichni potřebujeme patřit do nějaké skupiny - Delmerovi připadalo bolestné být outsiderem, považovaným za někoho, kdo není správný Brit.

Právě performativní aspekt propagandy a současně potřeba někam patřit ho zasáhly, když pozoroval Hitlerův úspěch. Hitler dával lidem pocit, že jsou součástí obrovské masy, Volk, což mnohé oslovilo po zmatených změnách na počátku 20. století, kdy byl starý společenský řád rozvrácen. Dal lidem také role, které mohli hrát, když ty staré zmizely ve zmateném kabaretu výmarského Německa, kde se identity měnily. Za Hitlera jste věděli, kým jste, když jste se stali členem nacistické strany nebo esesákem. Tyto role byly emocionálně uspokojivé: umožňovaly lidem podřídit se silnému vůdci a cítit se díky němu silní a nadřazení; umožňovaly jim také cítit se obětí, což zase legitimizovalo hněv a krutost vůči ostatním. Někteří psychoanalytici, kteří to pozorovali, se domnívali, že tyto narativy o stížnostech dávaly lidem možnost obviňovat vnější síly ze všeho, co se jim nelíbilo na nich samotných. Řečníci jako Hitler v nás vyvolávají pocit, že můžeme potlačit vnitřní hlas, který nám říká, že nejsme dost dobří, tím, že ho promítneme na ostatní.

Dnešní propagandisté hrají na stejné potřeby. V době rychlých ekonomických, sociálních a technologických změn může být uklidňující být součástí velkého, rozzlobeného davu. Online komunity konspiračních teorií jsou obzvláště účinné při stmelování pocitu, že jsou součástí skupiny s tajnými znalostmi a posláním. Půvab "siláků" mezitím nikdy nezmizel. Ať už věříte psychoanalytickým teoriím, narativy o stížnostech fungují - od Trumpova křížového tažení Make America Great Again po Putinův slib, že za jeho vlády už Rusko "nebude na kolenou".

Když byla vyhlášena druhá světová válka, Delmer byl zděšen neefektivní snahou Británie čelit nacistické propagandě. Měl pocit, že německé vysílání  BBC pouze káže už přesvědčeným  antinacistům.  Podobně jako dnešní média po celém světě, která se považují za podporu demokracie a liberálních hodnot, byly tyto stanice uvězněny v tom, co někdy označujeme jako komoru ozvěny podobně smýšlejících lidí.

Delmer chtěl lidi odcizit nacistické propagandě tím, že ji posunul "o krok dál do absurdna".

Delmer chtěl zaujmout publikum, které se dostalo pod vliv nacistů, a najít trhliny, které je od strany oddělí. Jeho první pokus se prohlašoval za pirátskou rozhlasovou stanici, kterou moderoval sprostý německý důstojník známý jednoduše jako "Šéf".

Tento rasistický vlastenec vyprávěl o hanebných aktivitách nacistických funkcionářů a o jejich sadomasochistických orgiích. Tato pornografie pomáhala nalákat posluchače a porušovala tabu o - urážela nacistické představitele. Jemnějším způsobem dramatizoval a zesměšňoval, jak nacismus využívá psychologického půvabu podřízenosti a nadvlády.

Spíše než produkovat morální a "racionální" média chtěl Delmer podkopat nacistický monopol na nejsilnější a nejnásilnější pudy lidí. Pak obrátil propagandu zpět k nacistům: "Naše příběhy byly zalidněny purkmistry, okresními vedoucími, vedoucími místních skupin," vysvětloval. "Rozsévali jsme po nich stejně odporný sliz, jaký oni sami rozsévali po židech."

Delmerovým cílem nebylo nahradit jedno násilné hnutí jiným.  Chtěl odcizit lidi nacistické propagandě tím, že ji zatlačí "o krok dál do směšnosti". Nešlo tak docela o satiru - lidé měli uvěřit, že "Šéf"  je skutečný voják, který se skrývá někde uvnitř území ovládaného Německem.

Delmer chápal, že je třeba zaujmout lidi spíše kolem jejich vlastních zájmů než kolem toho, co byste chtěli, aby je zajímalo, a to je lekce, kterou se ukrajinští informační bojovníci učili ve své válce s Ruskem. Ukrajina je plná inzerentů a hackerů, aktivistů a novinářů, kteří se snaží oslovovat ruské publikum.

Kupují si reklamy na ruských pornografických stránkách a portálech s nelegálními filmy nebo používají software pro telefonování náhodným lidem známý spíše z marketingových kampaní. Na začátku zjistili, že "morální" obsah se neujal. Při hromadných telefonátech Rusům zjistili, že 80 % z nich zavěsí během prvních 20 vteřin, pokud se hovor týká ruských válečných zločinů, ale pouze 30 % zavěsí, pokud se hovor týká jejich osobních zájmů, například zvláštní daně, kterou musí platit na podporu nově okupovaných ruských zemí.

Ale přestože Delmerova první stanice měla úspěch a některé evropské zdroje dokonce tvrdily, že byla nejposlouchanější stanicí v Německu, netrvalo dlouho a nacisté přišli na to, že za ní stojí Britové. Začali ji veřejně odsuzovat  a používat jako příklad toho, jak podlá je britská propaganda.

Lidé jsou nejnáchylnější ke konspiračním teoriím, když mají pocit, že nemohou ovlivnit svůj život.

Jak Delmer rozšiřoval svou válečnou činnost, měnil taktiku. Když spustil svou nejambicióznější stanici, Soldatensender Calais, stále se tvářila, jako by šlo o původní německou vojenskou stanici, která kombinovala vysílání projevů nacistických vůdců s hudbou a nejnovějšími zprávami a drby z fronty, které ukazovaly všechny lži a nerovnosti, jimž vojáci čelili. Cílem však již nebylo oklamat posluchače, aby uvěřili, že se jedná o nacistickou stanici - tentokrát měli být posluchači součástí hry. Tato stanice měla "(i) poskytnout našim německým zákazníkům výmluvu, pokud by byli přistiženi při poslechu, (ii) umožnila jim, aby si tuto pochybnou činnost ospravedlnili". Přestože němečtí posluchači dobře věděli, že za stanicí stojí Britové, poslouchali ji a důvěřovali jí. Často dnes naříkáme, že lidé věří jen těm médiím, která reprezentují jejich sociální kmen. Jak to tedy Delmer dokázal?

Delmer použil všechny výzkumné nástroje, které měl k dispozici, aby pochopil svět svých posluchačů. Partyzánské skupiny ve Francii mu poskytovaly nejnovější výsledky vojenských fotbalových zápasů a informace o autech, kterými jezdili nacističtí důstojníci. Tajné mikrofony instalované v táborech pro válečné zajatce zachytily nejnovější slang vojáků a stížnosti na jejich nadřízené. Pro svazky poznámek Delmerova archiváře, bývalého vůdce sociálních demokratů v Sársku Maxe Brauna, musel být vybudován speciální sklad. Delmerův tým měl včasné informace o tom, kdy britské letectvo bude bombardovat které německé město, takže mohl varovat vojáky, pokud byla zasažena ulice, na které žijí jejich blízcí, a připomínat jim jejich právo vzít si dovolenou a pomoci příbuzným, kteří se ocitli pod bombardováním.

Dnes je mnohem snazší pochopit, na čem lidem záleží, a to i v uzavřených společnostech. Můžete se podívat na výzkumy otevřených zdrojů o korupčních zakázkách místních úřadů, provést analýzu názorů  na sociálních sítích nebo použít zabezpečené aplikace pro zasílání zpráv, které vám umožní mluvit přímo s lidmi i v těch nejnebezpečnějších oblastech. Klíčem je vždy porozumět podmínkám lidí a být jim užitečný. Delmer nikdy nepomlouval ani nepoučoval - místo toho chápal stesky vojáků a dával jim pocit, že jsou součástí komunity, která se stará o jejich zájmy lépe než nacisté.

Ale stejně důležitý jako to, co se vysílalo, byl zážitek z vysílání. Byl tu rozhlasový pořad, který předstíral, že je nacistický, a který chápal, že jeho posluchači vědí, že nacistický není, a jehož posluchači si ho naladili, protože potřebovali emocionální a fyzické bezpečí hry, která se chovala, jako by si mysleli, že to vysílání nacistické možná je.

Jestliže principem goebbelsovské propagandy bylo snažit se vás dostat, rozpustit vás v hlasitém, rozzuřeném davu, toto  byla média, která vyžadovala, abyste udělali řadu samostatných, vědomých kroků, abyste se zapojili. I další Delmerova média, například jeho letáky, které vám pomohly předstírat nemoc a přeběhnout z fronty, byla určena k tomu, aby lidé převzali kontrolu a byli aktivnější. Povzbuzoval lidi, aby si sami vymýšleli role, místo aby hráli ty role, které jim vnucovala nacistická propaganda.

To, jak lidé myslí a jednají, může být při podkopávání té nejzlomyslnější propagandy stejně důležité jako to, co si myslí. Lidé jsou například nejvíce náchylní ke konspiračním teoriím, když nemají pocit, že by mohli ovlivnit svůj život, a spoléhají se na to, že svět vysvětlí konspirace. Mnozí jsou přitahováni autoritáři, když mají pocit, že nemohou převzít zpět kontrolu nad svými životy. Skutečným protijedem proti tomu není zahrnovat je fakty. Skutečným protijedem je pomoc při nápravě základní absence jejich  vlastní vůle.

Co tedy můžeme vyvodit ze zvláštní, rozporuplné zkušenosti Delmerových činů? Diktátoři a propagandisté manipulující uvnitř demokracií využívají trollí farmy šířící nenávist a zpravodajství šířící konspirace; cílí na publikum podle jeho nejhlubších stesků a podporují krutost. Abychom mohli konkurovat, musíme vytvořit novou generaci demokratických médií se stejným zaměřením, ale s jinými hodnotami. To je třeba udělat ve velkém měřítku.

Za prvé, taková média se musejí vyrovnat emocionální síle autoritářů. Protipropagandisté potřebují vlastní niterná dramata, youtubery a celé spektrum dnešních kanálů.

Nemusí skrývat svůj původ jako onen "Šéf", i když v případě nebezpečné diktatury budou muset lidem poskytnout potřebné "krytí", aby se mohli bezpečně zdroj sledovat. Potřebují se však ponořit do operačního sálu svých  nejtemnějších tužeb. Přemýšlejte o rozdílu mezi vůdcem sekty a terapeutem. Oba se hrabou v nevyslovených obavách a potřebách lidí. Vůdce sekty, stejně jako autoritářský propagandista, využívá tohoto vhledu k tomu, aby učinil lidi závislými na své moci. Terapeut jim pomáhá, aby se stali silnějšími a uvědomovali si sami sebe.

Za druhé, musíme se mnohem více přizpůsobit potřebám publika - vnímat média méně jako zdroj poskytování informací a více jako sociální službu. Jak to tak vypadá, čeká nás dlouhý boj s Ruskem. Nyní je čas začít investovat do médií, která zapojí ty části společnosti, jež jsou pro jejich válečné úsilí klíčové: dělníky v muničních továrnách nebo, což je nejzřejmější, vojáky. Je mnohem snazší než v Delmerově době získat důkazy o tom, co je zajímá. Minulý měsíc například došlo k velkému úniku dokumentů z ruské armády, které ukázaly, jak ruské vedení lže o ztrátách na frontě. Cílem není udělat z těchto lidí, kteří se často podílejí na válečných zločinech, "dobré" lidi - jde o to pomoci vyhrát válku tím, že je přimějeme neuposlechnout rozkazy.

Za třetí, taková média musí pěstovat pocit sounáležitosti, zejména v polarizovaných demokraciích, kde je stále ještě šance vytěsnit zhoubnou propagandu dříve, než dosáhne naprosté převahy, a kde je publikum k mání. Místo toho, aby tato komunita zažívala moc prostřednictvím nějakého autoritáře, musí lidem umožnit, aby jednali sami za sebe. Existuje mnoho malých iniciativ, které jsou již průkopníky tohoto směru. Například Hearken je online platforma, kde uživatelé mohou médiím pomáhat s výběrem témat, na která by se měla zaměřit, čímž odebírají moc od odtažitých redaktorů a zakládají ji na místních potřebách. vTaiwan je další platforma, jejíž algoritmus pomáhá lidem hledat řešení polarizujících otázek tím, že identifikuje společné základy, na nichž lze budovat politiku. Tyto příklady jsou malé a experimentální a je třeba je masově rozšířit.

Ta nejzásadnější  Delmerova zkušenost   souvisí s jeho pocitem, že všechny společenské role jsou nějakým způsobem vykonávány. Máme na výběr. Buď můžeme hrát roli předepsanou propagandisty - což nás činí na nich závislými. Nebo můžeme vymyslet média, která lidi přijmou do vztahu, v němž se stanou aktivními hráči.

Nemůžete lidem cpát do krku "pravdu", pokud ji nechtějí slyšet, ale můžete je inspirovat, aby měli motivaci se o fakta vůbec zajímat.

Zdroj v angličtině ZDE

2
Vytisknout
2839

Diskuse

Obsah vydání | 6. 3. 2024