Katastrofa brexitu stále fatálně ovlivňuje nadcházející britské všeobecné volby

25. 6. 2024

Ale pak je tu ještě něco jiného. Nejde o to, že by labourista Keir Starmer byl nudný, jak si tady v Londýně často stěžují. (Ne, nuda je v Německu dobrá. Je to nejvyšší německá ctnost.) Současná směs mírného nezájmu a údivu v Německu pramení z něčeho jiného. Je to poněkud bizarní skutečnost, že se zdá, že nikdo není schopen ani ochoten mluvit o tom, co se stalo od referenda o vystoupení z EU v roce 2016. Brex-omertà je fascinující fenomén, který se však v Hamburku nebo Berlíně vysvětluje dost těžko. Je to klišé, ale máme tendenci přiznat si své problémy a pak se snažit vypracovat strategie, jak je napravit. To však není to, k čemu se Británie obecně, ani labouristé konkrétně, rozhodli. A většina britských médií to podivně respektuje.

V zemi tak zůstává velký, nepojmenovatelný problém, který zvyšuje riziko, že se budou opakovat chyby z minulosti. Vidět Nigela Farage, jak se znovu objevuje jako postava proti establishmentu, je přinejmenším surrealistické. Až na čestné výjimky není většina tazatelů ochotna Farage zpochybnit nebo prolomit brexitové tabu. Místo toho přijímají jeho lživý narativ, že je (stále) outsiderem. Nevolají ho k odpovědnosti za to, že použil falešná tvrzení a sliby, aby vyvedl Británii z EU. Místo toho mu dávají prostor k tomu, aby mohl opět žvanit. Připadá mi to jako velmi britský Groundhog Day.

Podivné ticho kolem této otázky působí ještě absurdněji vzhledem k tomu, že velká většina britských voličů nyní brexitu lituje. Ti, kdo by si přáli nápravu, se musí u volebních uren chytit za nos a doufat, že Starmer lže, nebo alespoň zamlčuje části svých plánů pro budoucnost Británie. Pokud se ukáže, že labouristé jsou u moci radikálnější, než se v současnosti zdá - a k vyřešení ekonomických problémů Británie budou muset být -, mohou mít ostatní, kteří labouristy volí, pocit, že byli podvedeni.

To však není způsob, jak obnovit důvěru v politiku, která byla v posledních letech silně poškozena populismem. Naprostá absence řádné politické debaty o tom, co se stalo po brexitu, také labouristům značně ztíží situaci, až budou u moci. Starmer možná dokáže, že se všichni mýlíme, a já v to upřímně doufám, ale při pohledu z kontinentu, který se právě chystá čelit své vlastní populistické vlně, je jeho příliš defenzivní taktika sotva inspirativní.

    Annette Dittertová je hlavní zpravodajkou německé televize ARD ve Velké Británii.

María Ramírezová: Tón je civilnější než ve Španělsku, ale je příslib, že politikové odstraní výmoly v asfaltu v ulicích v zemi G7 opravdu tím nejdůležitějším slibem?

Před několika týdny jsem dělala rozhovor s Jamesem Hallem, britským kontratenoristou, kterého jsem kdysi viděla na Broadwayi hrát Farinelliho po boku Marka Rylance. Měl už jen poslední dny povolené práce v EU kvůli brexitu a mluvil o ztracených příležitostech zpívat po Evropě, "šílené" byrokracii a smutku britských hudebníků, kteří už nejsou součástí "kontinentálního společenství". Labouristé slibují, že pravidla pro cestující hudebníky zmírní, a Hall doufal, že s Keirem Starmerem se věci změní. Při rozhovoru s ním se však zdálo, že je něco rozbité tak, že to nelze okamžitě napravit. Omezené možnosti doma způsobily, že Hall nyní zpívá méně a hledá si alternativní zaměstnání jako učitel.

Smutek a opatrná naděje jsou běžné emoce, které jsem zaznamenala ve svých reportážích z Velké Británie na prahu změny, která se zdá být už dávno na spadnutí, uvážíme-li, jak neobvyklé je, že se voliči hlásí ke konzervativcům.

Energie "chladné Británie", o níž jsem psala před více než dvaceti lety, není nikde k nalezení. Sliby jsou stejně neuspokojivé jako stav veřejných financí. Považuji za záhadné, že zaplňování výmolů je skutečným volebním slibem národní strany v ekonomice G7.

Tón této volební kampaně je civilnější, méně polarizovaný a více založený na politice než to, co vidíme ve Španělsku. Zároveň se debata a rozhovory odehrávají v omezeném rámci přijatých pravd: "Čistá migrace" je špatná a všichni jsou unaveni z brexitu.

Průzkumníci veřejného mínění a političtí experti mi neustále opakují, že brexit už není hlavním zájmem veřejnosti, což je vysvětlení, proč o něm kandidáti a novináři, kteří s nimi dělají rozhovory, mluví tak málo.

Občané jsou z něj možná unavení, ale moje zkušenost je taková, že se brexit objevuje téměř v každém rozhovoru, zejména když se mluví o rozbité Británii. Bez ohledu na téma, ať už jde o znečištěnou vodu, protesty proti klimatu, , podezřelé dotace pro univerzity, nedostatek rajčat, nefungující vysokorychlostní vlaky nebo konspirační teorie o omezování zplodin z aut: Brexit se prostě objeví. Když se lidé dozvědí, že jsem ze Španělska, občas se mi omlouvají, jako by hlasování o brexitu bylo urážkou evropských sousedů, a dokonce upřesňují, že odchod nepodporovali. Neurážím se, ale je mi jich líto.

    María Ramírezová je zástupkyní šéfredaktora španělského zpravodajského serveru elDiario.es.

Antonello Guerrera: Farage cítí krev. A Starmer by měl mluvit otevřeně


Pokrýval jsem několik volebních kampaní zde ve Spojeném království i v zahraničí, ale nikdy jsem neviděl nic nudnějšího než tuto. Toryové jsou po 14 bouřlivých, někdy až skandálních letech odsouzeni k pádu. Rishi Sunak, pragmatický premiér, který zmírnil nepřátelskou rétoriku a zlepšil vztahy s EU, slíbil několik daňových škrtů a více dávek pro důchodce. Nicméně při rozhovorech s voliči na předvolební stezce značná část konzervativní základny říká, že by tentokrát torye nevolila, ani kdyby jim snížili platby za národní pojištění o 70 %.

Labouristé to dobře vědí a už dva roky hrají na jistotu. Labouristé se odvolávají na "změnu", ale žádný odvážný nebo inspirativní slib nemají. Jen slib, že budou těmi hodnými chlapíky, kteří ochrání britské finance a obnoví solidnost a pověst země.

Alespoň že návrat Nigela Farage do čela strany Reform UK vzbudil rozruch, což o stavu Spojeného království vypovídá strašně moc. Farage cítí krev.

Britským přátelům a voličům, kteří obhajují poměrné zastoupení, vždycky říkám: žádný systém není dokonalý, ale zatím First-past-the-post, většinový volební systém, zachránil vaši zemi před extremismem nebo populistickými subjekty, jako je Hnutí pěti hvězd v Itálii.

Hodně jsem cestoval po trase této kampaně a zjistil jsem, že Britové mají převažující pocit rozčarování a fatalismu. Ve Worcesteru jsem potkal mladého muže, Muhammada Waleeda, a ten mi řekl, že si není jistý, zda bude volit labouristy, protože nevidí, že by přišla skutečná změna. Jane, praktická lékařka a členka Konzervativní strany ve Wiltshire, zněla beznadějně: Zdravotnictví dostává stále méně peněz." Ve srovnání s jinými kampaněmi, o kterých jsem psal, v této není prostor pro sny a velké naděje, a to i proto, že lídři působí buď roboticky, nebo uměle.

Přesto jsem se Sunakem na G7 cestoval a mohu vás ujistit, že při neformálních rozhovorech je mnohem zábavnější a vtipnější, než jak působí na veřejnosti. Nedávno totéž řekla Angela Raynerová, místopředsedkyně labouristů, o svém šéfovi Keiru Starmerovi. Je pravda, že žijeme v době sociálních médií, kdy se každá malá chyba virálně rozšíří a to Sunaka i Starmera petrifikuje. Kdyby však oba relaxovali  a projevili více vtipu a zdravého rozumu, pomohlo by to jim i britským voličům. Být přirozený a nepředvídatelný přineslo štěstí několika kontroverzním lídrům, jako byli Boris Johnson, Silvio Berlusconi nebo Farage, a to navzdory mnoha chybám v jejich politické historii.

    Antonello Guerrera je zpravodajem italského listu La Repubblica ve Velké Británii.

Tessa Szyszkowitzová: Rakouská pravice pozorně sleduje: promění se toryové v trumpovskou stranu?

Poté, co Boris Johnson "zařídil brexit", horečný rakouský zájem o Británii opadl.  Ale středně velká země, která nemá ani partnery, ani plány, je jen mírně zajimavá pro novináře.

Nyní se díky všeobecným volbám Spojené království opět dostalo do našich zpráv. Jednak proto, že se vrátil Nigel Farage. Rakušané samozřejmě rádi vědí, že jejich vlastní krajně pravicová strana není jediná, jejíž kandidáti baví veřejnost výstředními názory na Adolfa Hitlera. Kandidát Reform UK, který si myslí, že Spojené království mělo přijmout Hitlerovu nabídku "neutrality"? Téměř rakouský duch.

Farage je pravděpodobně menší hrozbou pro demokracii než rakouští krajně pravicoví Svobodní. Naši pozornost si však zaslouží z jiného důvodu: pro torye by mohl být nesmírně nebezpečný. Pokud bude Konzervativní strana po bolestivé porážce potřebovat nového vůdce, mohlo by se radikalizované populistické pravicové křídlo kolem Suelly Bravermanové a Jacoba Rees-Mogga pokusit korunovat vůdce Reformní Británie.

Promění se brexit, otrávený dar, který stále dává, z toryů v trumpovskou stranu, jakou jsou republikáni v USA? Rakouští konzervativci pozorně sledují, protože se stále vzpamatovávají z dědictví svého vlastního Trumpova dítěte Sebastiana Kurze, jehož nucený odchod v roce 2021 je zanechal bez směru.

Vydala jsem se do Stevenage, abych změřila teplotu ve volebním okrsku, který poprvé volil labouristy Tonyho Blaira v roce 1997 a od roku 2010 je konzervativní. V roce 2016 hlasovalo 60 % z nich pro brexit. Dnes jsem nenašla nikoho, kdo by ho ještě podporoval. Naopak, město zahraniční pracovníky potřebuje. Zejména velké společnosti, které tam sídlí, jako je Airbus. Voliči se cítí vládou zrazeni.

Po 14 letech se voliči zcela přirozeně odvracejí od těch, kteří jsou u moci. Mohlo se to stát, ať už s brexitem, nebo bez něj. A nyní, když Spojené království přineslo pravicově populistický projekt brexitu, může nyní získat sociálnědemokratickou vládu, právě když většina jeho sousedů v EU bojuje s vzestupem krajně pravicových stran. Tyto strany možná nevedou kampaň za vystoupení z EU, ale rozhodně mají v plánu podkopat instituce EU a nahradit skutečnou evropskou spolupráci nacionalismem. Pouze ve Spojeném království se příliv ubírá jiným směrem. V důsledku toho by se Spojené království s labouristy u moci mohlo stát proevropštějším než některé skutečné členské státy. Tato ironie mi neušla.

    Tessa Szyszkowitzová je britskou korespondentkou rakouského týdeníku Falter a autorkou knihy Echte Engländer: (Skuteční Angličané: Británie a brexit).

Jakub Krupa: I když jsou v centru pozornosti Trump a Marine Le Penová,, Poláky stále zajímá, kdo řídí Británii
 

Snad nejpozoruhodnějším aspektem polského zpravodajství o britských volbách je to, že je ho tak málo.

Přestože je Británie stále jednou z největších ekonomik na světě, spojencem NATO a domovem tolika Poláků jako některá z největších polských měst, zcela překvapivě zmizela z horizontu zpravodajství. Donald Trump versus Joe Biden? Jistě, ale hazard Emmanuela Macrona ve Francii? Do jisté míry. Ale britské parlamentní volby už tolik ne.

Zčásti za to může extrémně polarizovaná polská domácí politika. Pro mezinárodní zprávy kromě války na Ukrajině a Moskvou vyvolané migrační krize na polské východní hranici s Běloruskem je jen málo prostoru.

Zcela jistá změna vlády v Londýně je vnímána především touto optikou. Bude Británie pod vedením labouristů stále podporovat svobodnou a nezávislou Ukrajinu a obranu východního křídla NATO?

Při vší kritice konzervativců na domácí scéně se jak Boris Johnson, tak Rishi Sunak tvářili, že Spojené království je důležitým a spolehlivým spojencem.

Někteří v Polsku si matně vzpomínají na nejednoznačnou obrannou politiku labouristů za Jeremyho Corbyna a chtějí mít jasno v tom, co by se za Keira Starmera změnilo, pokud vůbec něco. Nic? Skvělé - pak už toho tady moc k vidění není.

Po údivu nad pádem Spojeného království, kdysi považovaného za vzor politické stability a zdravého rozumu, do naprostého chaosu během Johnsonových let a let Trussové si Poláci natolik zvykli na neobvyklé věci, které se ve Spojeném království dějí, že jim paradoxně neobvyklé věci už nepřipadají tak neobvyklé.

Brexit se zdá být do značné míry odsunut do historie a vnímán především jako varovný příběh pro každého, kdo si myslí, že by mohl jít stejnou cestou. Jistým překvapením je, že navzdory rostoucím známkám bregretu je jen málo hnutí, které by toto rozhodnutí zvrátilo. Podobně je zaznamenán nečekaný návrat Nigela Farage jako politického hráče a téměř existenční výzva pro Konzervativní stranu, ale většinou jako politické anekdoty nebo drobnosti.

Británie již není považována za lákavé místo k životu. Ostatně polský premiér Donald Tusk nedávno na účet Británie dokonce učinil konkrétní politický bod. Při příležitosti 20. výročí vstupu Polska do EU slíbil, že polský HDP na obyvatele do roku 2029 překoná britský. "Je lepší být v EU," prohlásil.

Poláci mají stále dost důvodů zajímat se o to, kdo řídí Británii, zejména když strašidlo Trumpa a Marine Le Penové soustřeďuje mysl na mezinárodní záležitosti. Kontrast s předchozími kampaněmi však nemůže být výraznější.