Proč je postoj k ruské hrozbě v Česku a v Dánsku tak odlišný
4. 1. 2025
/
Bohumil Kartous
čas čtení
3 minuty
Oproti
tomu premiérka Frederiksenová věnovala podstatnou část novoročního
projevu ukrajinskému hrdinství a utrpení, jež napadená země nese i v
prospěch ostatní Evropy.
Na rozdíl od českých politiků, dokonce i těch,
kteří upřímně podporují Ukrajinu, upozorňuje Frederiksenová na
notorickou Putinovu proradnost ve věci případné mírové dohody. Poukazuje
také na osu zla, která Rusko v její agresi aktivně podporuje.
V tomto
ohledu je nutno připustit, že i v Dánsku zjevně volí mírně devótní jazyk
vůči Číně, která jednoznačně aktivně podporuje Rusko v řadě ohledů,
importem, dodávkami pro armádní výrobu, šířením ruských dezinformací.
Je
zjevné, že v kontextu proslovu jde o zdůvodnění toho, proč musí Dánsko
vynaložit zvýšené výdaje na obranu.
Nicméně v tom právě je ten rozdíl.
Zatímco speechwriteři českých politiků jsou připodělaní z toho, že by
měli jejich mluvící hlavy sdělit společnosti realitu (i Česko čekají
oprávněně zvýšené výdaje na obranu, všechny země v NATO), v Dánsku je
tento fakt transparentně součástí výhledu na nejbližší budoucnost.
Ono
to něco říká o kultuře a mentalitě daných společností. Dánsko, celá
Skandinávie, jsou společnosti dostatečně vnitřně vyspělé. Jsou zvyklí
konfrontovat se daleko více se skutečností, byť to je znepokojivé.
Mentalita české společnosti, náchylné k většímu pokrytectví a alibismu,
vede k tomu se takovým tématům spíše vyhýbat a překrývat je tématy,
která společnost “chce” slyšet.
Je to stále a pořád relikt dvojitého
totalitního myšlení, v němž jednu rovinu tvoří oficiální, od reality
odcizený diskurs a druhou pak to, co si lidé skutečně myslí.
Ačkoliv
bychom mohli zejména prezidentovu projevu přiznat určitou kvalitu ve
snaze spojit oficiální diskurs s naléhavostí toho, co Česko skutečně
trápí, mám na mysli hlavně potřebu zabývat se slabými regiony a uvědomit
si významnou manipulativnost politického jazyka v Česku, stejně se
mnoha dalším, palčivým problémům společně vyhnuli, případně je nebyli
ochotni pojmenovat patřičným způsobem.
Ať už jde o zpackanou fiskální
politiku, která bez ohledu na tu kterou vládu přeje oligarchii, nebo o
selhávající ekonomický model, který se vyčerpává rychlostí, s jakou se
vyčerpává ten německý, nebo zoufale retrotopní přístup ke vzdělávání, v
němž i na vzdory jednotlivým snahám o progresi, stále dominuje myšlení
20. století.
Nebo pravé bezpečnostní situace, kterou nesymbolizuje pouze
napadená a bránící se Ukrajina, nýbrž to, že se prokremelské vlády
ujaly moci v Maďarsku a na Slovensku a tedy představují eminentní
ohrožení uvnitř EU i NATO, že se velká část střední Evropy topí v
přízemním populismu, který resuscituje nejen prokremelské sympatie, ale i
xenofobii ve všech podobách a retrotopii, naivní a hloupý předpoklad o
návratu do toho “správného” světa identity chlápka, který měl možnost
“vládnout” alespoň svým nejbližším, ženě a dětem. Na to nemají čeští
politici (a čeští speechwriteři) dost odvahy. K naší vlastní škodě.
5680
Diskuse