Výpisky z četby o Dreyfusově aféře, část druhá

5. 2. 2025 / Boris Cvek

Esterházy byl ve veřejném procesu před vojenskou justicí na základě zfalšovaných důkazů očištěn jako nevinná oběť Picquartova spiknutí. Zola, bouřlivý a velmi schopný literární polemik a spisovatel, který získal díky svým románům obrovské jmění, se až do soudního procesu s Esterházym politiky stranil. Veřejně se ovšem už předtím zastal židů v tom smyslu, že za jejich negativní vlastnosti, které mají „v krvi“, může osmnáct století absurdní perzekuce ze strany většinové společnosti. Dreyfusova aféra ve své monstrózní podobě, jakou dostala po procesu s Esterházym, ho ale fascinovala téměř jako literární dílo. Nemohl spát, celý se třásl. Neohlížel se na druhé, na Dreyfusovu rodinu, na nikoho. Prostě musel jednat.

K jeho motivacím mohla přispět snaha napodobit Victora Huga i zvláštní situace v jeho rodinném životě, kdy podvedl svou ženu, s níž měl bezdětné manželství, s mnohem mladší ženou (obě byly prostého původu a bez formálního vzdělání stejně jako on sám), se kterou měl děti. Několik let pravdu před manželkou tajil, ale nebylo to bez následků pro jeho duševní život. Nakonec se mu podařilo i po vyzrazení celé nevěry udržet vztah s oběma ženami, ale zkušenost s tím, že pravda se sama vlamuje na světlo, měl velmi silnou.

Zajímavé je, že Zola byl pověrčivý, ačkoli proslul tím, jak zcela racionálně, až vědecky, dokázal chápat společnost, a bál se tmy (nikdy by prý nešel v lese potmě). Ve francouzské společnosti měl mnoho kritiků. Na jedné straně mu bylo vyčítáno, že ve svých románech dělá z lidí zvířata a podrývá tak v masách civilizovanost (to samé pak on vytýkal tisku, když vstoupil do Dreyfusovy aféry, tedy že dělá z lidí barbarskou masu plnou nenávisti a neschopnou se zorientovat v tom, co se děje), na druhou stranu se jeho naturalistický přístup k umění zdál mnoha mladým autorům zastaralý, upjatý, neživotný.

Zola ostatně nechtěl mladým rozumět, zdálo se mu, že jediné, co by měli dělat, je vrátit se k ideálům otců revoltujících ve jménu republikánství proti druhému císařství. Zola napsal do Figara dva docela umírněné články o aféře, potom publikoval dva pamflety, ale nic z toho nebylo. Ve Figaru ho už nechtěli publikovat, protože lidé to nekupovali. Nakonec se rozhodl vydat v republikánské až levicové Auroře jeden z nejslavnějších textů žurnalistiky vůbec. Jinak na peníze fixovaný autor za to nechtěl k údivu redakce žádnou odměnu. Když jim svůj text, nadepsaný Žaluji! a adresovaný přímo prezidentu republiky, přečetl, sklidil potlesk. Ačkoli v pamfletu Žaluji! bylo mnoho věcných chyb, v zásadě věrně shrnoval, co bylo podstatou celého procesu s Dreyfusem. Všechno bylo nachystáno tak, aby prodej byl co největší. A opravdu šlo o obrovský úspěch.

Jenže došlo k tomu, že text vyvolal antisemitské nepokoje napříč zemí. Obě strany byly v ulicích provokativní a agresivní. Ačkoli policie v zásadě všechno zvládala (a byla nestranná), docházelo i k situacím, kdy muži na jihu Francie ukazovali davu své penisy na důkaz, že nejsou obřezaní. V reakci na Zolu, který byl beztak dávno nenáviděný v nacionalistických, konzervativních a katolických kruzích, docházelo k vytváření nových aliancí založených na podpoře armády a sdíleném antisemitismu. Jeden z plakátů v srpnu 1898 (Zola publikoval Žaluji! v lednu téhož roku) v Angers hlásal: ať žije církev, ať žijí ti, kdo masakrují židy, ať žije Loyola, ať žije inkvizice!

Armáda Zolu okamžitě žalovala za pomluvu. Soudní proces byl, na rozdíl od prvních dvou v průběhu aféry, civilní a šlo o senzaci. Bylo od začátku jasné, že soudci vedou proces tak, aby Zola neměl nejmenší šanci. Armádní důstojníci soudem pohrdali a nemuseli se obtěžovat ani pořádně vypovídat. Zola dostal nejvyšší možný trest, tedy tři roky vězení a vysokou pokutu. Odvolal se. Ale byl odsouzen znovu. Nějakým zázrakem se mu hned po vynesení rozsudku podařilo utéci do Anglie. Zde se trápil tím, co se stalo, trápil se ale taky kvůli stravě a počasí, na druhou stranu měl bezpečí, mohl se věnovat své práci a dokonce za ním přijely i jeho děti se svou matkou. Uvažoval dokonce občas o tom, že by se rád vrátil a nechal se uvrhnout do vězení jako mučedník.

Ostatně jeho osud v něm, který proslul svým ateismem a jakousi až živočišně zvrácenou kritikou náboženství, vyvolával něco, co se podezřele podobalo náboženským prožitkům vyvolenosti, víry v budoucnost a vlastního mučednictví. Jisté je, že pro Zolu byla celá aféra především otázkou jeho vlastní role, jeho vlastní stylizace a prosazení se. Když utekl do Anglie, vypadalo to s jeho centrálním významem pro aféru dost špatně. Štafetu ve Francii převzali další. Aféra se díky Zolovi překlopila do celonárodní polemiky mezi „intelektuály“ a „anti-intelektuály“. A zdá se, že v té době se začaly rodit v srdcích mnoha lidí pochybnosti, zda ten Zola přece jen nemá pravdu.

Označení „intelektuálové“ vzniklo právě v době aféry a mělo zahrnout všechny akademiky, kteří se angažovali na Dreyfusově straně, tedy jak humanitní učence, tak přírodní vědce. Tito lidé psali společná veřejná vyjádření, vystupovali společně u soudu atd. Nicméně jejich angažovanost měla svůj kontext v dřívějších polemikách o povaze vědy. Třeba v oblasti historiografie probíhaly už před Dreyfusovou aférou spory o to, zda se má bádání zakládat po německém vzoru na důkladném studiu pramenů. Ti, kdo tohle chtěli, byli vnímání jako ohrožení francouzské identity a pospolitosti. Začali totiž bořit různé mýty, třeba mýtus o tom, jak francouzská kultura vyrůstá přímo z kontinuity s antikou. V žádném případě si nelze tehdejší vědu představovat jako stejně střízlivou a technokratickou, jakou je dnes. V přírodní vědě bylo možné narazit na vědecky zdůvodňovaný rasismus. Postoje vědců mohly být vnímány jako tzv. cerebrální arogance. Prostě jen mozky bez smyslu pro kontext, kulturu, potřeby společenství.

Autorka zmiňuje dvě hlavní postavy tohoto boje na straně odpůrců Dreyfuse. Předně je to spisovatel Maurice Barrès, který prošel proměnou z dandyho a alkoholika v bojovníka za národ, armádu, tradice. Barrès přitom ve svém odporu k autoritám původně vypadal jako někdo, kdo bude stát na Dreyfusově straně. Jeho proměna, která byla zřejmě motivovaná strachem z pádu do jakéhosi vnitřního nihilismu, strachem ze sebe sama a bezradností, prázdnotou vlastního života, ho postavila ostře na stranu opačnou. O Dreyfuse ale těmto lidem už nešlo. Šlo o národ, o identitu, o hodnoty. Proti republikánství, vědě, kritice, které politicky zvítězily po pádu Napoleona III., stála reakce těchto zklamaných lidí, kteří nesnášeli republikánský establishment, univerzitní elity, vědce a podobně.

Ještě ale mnohem zajímavější než Barrès je druhá postava, která se autorka věnuje: Ferdinand Brunetière. Na jedné straně demokrat (ovšem demokrat populistický, který odmítal demokracii jako projekt osvěty a vzdělání) a odpůrce rasismu, odpůrce antisemitismu, na druhé straně člověk, který odmítal zároveň i kritické myšlení vědy, člověk, který považoval za nebezpečné, že na vysoké pozice ve Francii se dostávají zednáři, židé a protestanté, kterým odmítal přiznat, že by mohli mít v sobě „francouzského ducha“. Člověk, který dával přednost jednoduchému uvažování armády, důstojnické mentalitě, před podle něj všetečnou, arogantní, specializující se vědou, která spíše škodí, než pomáhá. Brunetière na jedné straně neměl pořádné formální vzdělání, na druhé straně přednášel o klasické literatuře a byl členem Akademie i šéfredaktorem časopisu, který se věnoval „vysoké kultuře“. Rád provokoval a rozhodně nebyl snadno zařaditelný.

Když aféra skončila, byly činěny pokusy dostat ho na republikánskou stranu. Jeho spojení armády, nacionalismu a katolicismu (měl tezi, že Anglie = protestantismus, Rusko = pravoslaví, Francie = katolicismus), ač sám nebyl rasistou ani antisemitou, bylo fakticky jasnou podporou rasismu a antisemitismu ve Francii. Navzdory tomu, že se příznivci Dreyfuse divili tomu, že Barrès ani Brunetière nechápou, že v aféře jde o to, zda Dreyfus skutečně byl vinen, polemika i z jejich strany měla širší kontext a stala se kulturní válkou ohromných rozměrů, která otřásala celou společností.

Na straně dreyfusardů autorka začíná Émilem Durkheimem, který se na jedné straně hlásil k vědeckému přístupu ke společnosti, na druhé straně věřil, že hodnoty republikánského individualismu – individualismus podle něj není sobectví, ale úcta k hodnotě každého člověka – musejí být uctívány s emocionální a mystickou silou náboženského prožitku. Byl sice proti vojenské autoritě, ale prosazoval autoritu ve školách. Učitel republikánských hodnot byl pro něj fakticky kněz. Mladí lidé měli být přesvědčeni iracionálně, sugescí.

Pak je zde fyziolog Charles Richet, který vyznával vědecké metody a kritičnost, ale zároveň věřil v duchy vyvolávané spiritistickými seancemi. Chtěl je zkoumat vědecky. To by na tu dobu nebylo zas až tak výjimečné a iracionální, kdyby Richet neprojevoval docela nekritickou ignoranci vůči své vlastní roli v „experimentech“: jeho střízlivější kolegové se v té době už dostávali k tomu, že nejde o duchy, ale o vztah mezi výzkumníkem a jeho médiem.

Konečně je tu v roli historika i už dříve zmíněny Joseph Reinach, který napsal několik svazků čítající dějiny aféry a udržoval ji tak ve veřejném povědomí až do Dreyfusova úplného očištění. Ty svazky vycházely někdy mezi lety 1901-1906. Na jedné straně Reinach kladl důraz na prameny, byl posedlý sbíráním dokumentů a svědectví, na druhé straně celou aféru podal jako emocionálně podbarvený a působivý román. V té době nebylo ostatně ještě úplně jasné, kde jsou ty hranice mezi strhujícím a výchovným vyprávěním na jedné straně (k tomu pojetí by se hlásil třeba Jules Michelet) a mezi skutečně objektivním bádáním na straně druhé. V každém případě přesvědčení dreyfusardů o vlastní objektivitě bylo důležitým faktorem vzájemného odcizení se obou táborů.

Ale pojďme zpět k vývoji aféry samotné. S tím, jak byl národ ve své většině proti Dreyfusovi, prohráli ve volbách poslanci veřejně se stavějící za revizi procesu svá křesla. To však mělo paradoxní důsledky. Místo nich totiž byly zvoleni tak radikální antisemité a nacionalisté, že to středové poslance posunulo doleva a zjevně anti-dreyfusardská vláda ztratila v parlamentu většinu a padla. Nová vláda měla blízko k levici a jejím hlavním cílem bylo udělat jednou provždy jasno v Dreyfusově případu. Ministrem války se stal neúplatný voják, který měl zároveň sympatie k dreyfusardům, ale zároveň věřil, že Dreyfus byl odsouzen právem. Nechal si donést všechny dokumenty a postavil „nezvratný důkaz“ na evidenci, o níž nevěděl, že je zfalšovaná. Když pronesl to, co považoval za definitivní tečku za případem, sklidil v parlamentu potlesk. V jistotě, že má pravdu, poslal dokumenty, na nichž stavěl, široké veřejnosti, což pak umožnilo prokázat, že jde o podvrhy. Jako první se ozval Picquart a upozornil na to přímo premiéra.

Nyní autorka pojednává náboženské přesvědčení dreyfusardů a rozlišuje mezi nimi tři náboženské identity. Nejprve židovskou. Představiteli jsou bratři Reinachové (Reinach měl dva bratry: Salomona a Théodora, oba byli významní učenci), velmi bohatí a vzdělaní. Jejich cílem bylo hájit judaismus jako základ republikánské identity. Chtěli univerzalismus judaismu propojit s antickou tradicí a hlavně ho zbavit „orientálních“ zvyklostí ortodoxních židů z východu. Židy, kteří do Francie utíkali z Ruska před pogromy, viděli jako znetvořený produkt křesťanské společnosti. Naprosto zásadní pro ně taky bylo odmítnutí sionismu a spojení judaismu s francouzskou revolucí a francouzskou identitou. Solomon Reinach, historik, který se svou erudicí a metodami dokázal vyrovnat prý německým historikům, napsal také podle autorky brilantní knihu o tradičním obviňování židů z toho, že vraždí křesťanské děti, aby z jejich krve dělali macesy. Podle Reinacha tato fantasmagorie je vyjádřením tradiční křesťanské společnosti a s židy nemá nic společného.

Druhou, velmi malou, skupinou byli liberální katolíci, kteří mimo jiné snili o oddělení církve od státu a odmítali ultramontanismus, jezuity a lidové formy víry. Katolíků, kteří by v intelektuální polemice stáli na straně Dreyfuse, bylo ale velmi málo. V knize jsou zmíněna dvě jména: Abbé Joseph Brugerette, novinář a filozof, a Louis Havet, filolog. Brugerette musel za své postoj čelit několika vyhazovům z práce.

Nakonec zbývají protestanté, mezi nimiž je zmíněn příběh dvou vlivných lidí, kteří po nástupu republiky měli velký vliv na státní vzdělávací politiku, jež měla být postavena proti (katolickému) kostelu: Félix Pécaut a Ferdinand Édouard Buisson. Oba ztratili víru během svého exilu (za císařství) ve Švýcarsku. Oba se hlásili k pokrokovému humanismu a Dreyfusovu aféru vnímali jako pokus katolíků vrátit se do dob náboženské nenávisti. Pécaut zemřel během aféry a jeho syn Elie přesvědčil Buissona, aby převzal štafetu v boji za Dreyfuse.

S tím, jak se aféra vyvíjela negativně, se v Eliem ozývaly pesimistické obrazy z kalvinismu o povaze tohoto světa spojené s kazatelskou horlivostí po trestech pro viníka bezpráví, které musel Dreyfus zažít. Pokud Francie, tak se domníval, nezvládne tuto aféru vyřešit, pokud se poddá spiknutí vojáků a kněží, propadne se na úroveň Španělska nebo Paraguaye tehdejší doby, kde armáda a církev držely svorně obyvatelstvo pod svou mocí.

Následuje pojednání o dvojici důležitých ideologů tehdejšího francouzského nacionalismu: výše zmíněnému Barrèsovi a dosud nezmíněnému Julesovi Sourymu. Soury je z nich starší a bizarnější. Oba byli materialisté a silně vázáni na své matky, jejichž smrt proběhla v době Dreyfusovy aféry. Soury vystudoval filologii a pak neuroanatomii. Byl to jeden z mála eminentních vědců na straně, která stála proti Dreyfusovi. Důvodem byl antisemitismus posílený problémy s republikánským, složeným z velké části z židů a protestantů, establishmentem. Paradoxně nemilost si způsobil knihou o Ježíšovi, ve které ho vykresluje jako duševně i fyzicky nemocného radikála. Člověk by řekl, že tím musí zhnusit na prvním místě katolíky. Ale dějiny nefungují logicky.

Soury dospěl díky intenzivnímu pitvání nervového systému k radikálnímu materialismu, z něhož ovšem bizarně vyvodil, že biologicky existuje rasová a národní identita, k níž je člověk determinován. Tato determinace probíhá skrze působení matky. Soury považoval všechny výjimečně inteligentní lidi za infertilní a žil sám se svou matkou, po jejíž smrti se po vzoru Blaise Pascala snažil umřít zaživa pomocí kruté diety a odříkání. Tedy na jedné straně byl materialistou, na druhé straně žil život, který připomínal velmi tvrdý klášter (a dokonce o vstupu do kláštera uvažoval).

Barrès byl Souryho žák. Pohrdal představou univerzálních hodnot, představou lidských práv. To je prý vynález těch, kdo nemají domov, kdo chtějí zničit společenství národa a vlasti, které vychází z kultu půdy a mrtvých předků. Podle Barrèse jsou právě židé typicky ti, kdo vyznávají univerzální hodnoty. O Dreyfuse nešlo, šlo o národ, o jeho naději na přežití, jehož jedinou zárukou byla armáda. Zdá se, že Barrès i Soury trpěli vnitřními psychickými problémy, které je sžíraly. Únik k nacionalismu, disciplíně, kultu mrtvých předků byl pro ně únikem před sebou samými. Na druhou stranu Barrès dokázal svým kultem mrtvých předků spojit širokou alianci katolíků a spiritistů a nacionalistů. Je zajímavé, že katolíkům nevadil jeho brutální materialismus.

V každém případě se Barrès stal jedním z hlavních ideologů francouzského nacionalismu. K zuřivosti ho dohánělo tvrzení, že inteligence je na straně Dreyfuse, chtěl ukázat, že tomu tak není. Nicméně autorka knihy se pomocí rozboru jeho snu, protože Barrès i Soury byli posedlí sny a nevědomím, o nichž věřili, že tam je ta materiální síla pro život jednotlivce i národa, snaží ukázat, že byl pronásledován úzkostmi z toho, že jde proti intelektuálnímu establishmentu. Barrès podle ní nebyl politicky vyhraněný a nelze ho chápat jako předchůdce fašismu.

Dále se v knize setkáváme s pojednáním o mystice, nejprve o tzv. asumptionistech. Autorka začíná tím, že upozorňuje na to, jak pro nacionalistické zastánce armády, která měla být v jejich očích jednotícím středobodem celé Francie, spojujícím monarchii, revoluci i bonapartismus, museli být lidé jako Reinach, Zola nebo Picquart nedůvěryhodní. Kvůli židovi, jehož rodina byla namočena do korupčního skandálu (Reinach), podivnému důstojníkovi (Picquart) nebo pornografickému Italovi (Zola) má někdo věřit v to, že armáda falšuje soudní proces?

Tím spíše, pokud základem takového postoje byl pohled na svět, který hlásali asumpcionisté, což bylo společenství (katolických) kněží, kteří se stavěli proti republice, revoluci, osvícenství a chtěli se vrátit do středověku, resp. do baroka. Hlásili se k papeži a ultramontanismu, tedy nadřazenosti Vatikánu nad národními autoritami. Jako vyjádření francouzské katolické identity začali pořádat národní poutě do Lurd. Když na ně nový papež, Lev XIII., začal tlačit, aby se snažili překonat izolaci tím, že budou spolupracovat s konzervativními a umírněnými republikány, jejich přesvědčení jim v tom bránilo. A zřejmě za sebou měli většinu katolických farářů ve Francii. Někteří z nich (abbés démocrates) byli bojovníky za práva dělníků a chudých lidí, v nacionalistickém smyslu, a co je především spojovalo, to byl fanatický antisemitismus.

Nelze ale říci, že všichni konzervativní katolíci byli antisemité, antisemitou nebyl ani Dreyfusův advokát, ani Terezie z Lisieux. Nicméně asumpcionisté měli za sebou obrovskou podporu a podávali židy jako vrahy Krista, aniž by zmiňovali tradiční postoj katolické církve toužící po spáse židů prostřednictvím konverze. Asumpcionisté na jedné straně pohrdali vědeckým rasismem, protože vycházeli z katolické tradice, ale přesto pro ně byl žid někdo, kdo je bytostně, nenapravitelně, vlastně biologicky zlý, zatracený, ďábelský. Ve svém tisku šířili pověry o tom, jak židé zabíjejí křesťanské děti a z jejich krve vyrábějí macesy. Hodily se jim k tomu případy ze střední a východní Evropy, konkrétně z Bavorska a Maďarska. Opakem žida byla v tomto pojetí Panna Maria.

V tom, že datum Zolova procesu, v němž byl odsouzen, se krylo se zjevením Panny Marie v Lurdách, viděli zásah prozřetelnosti a Boží mlýny, protože Zola napsal text, v němž vysvětloval zázraky v Lurdech jako dílo sugesce. Když armáda „našla“ ve svém středu zrádného žida, bylo všem těmto lidem jasné, že to tak musí být. Věřili, že těch zrádných židů (a protestantů a zednářů) je všude mnohem více. Zajímavé je, že lidé jako Reinach věřili, že proti nim na katolické straně stojí také spiknutí, konkrétně jezuitské, ve skutečnosti to ale byli asumpcionisté, kteří svými postoji vyvolávali hrůzu i v mnoha katolících, možná i jezuitech. Autorka se snaží pojednat asumpcionisty tak, aby je nedémonizovala. Jejich uvažování bylo do značné míry docela srozumitelnou reakcí na republikánský antiklerikalismus. I tak je to ale příšerné čtení. Konec 19. století!

Jinou variantu mystiky anti-dreyfusardů představuje nacionalistický básník a politik Paul Déroulède, který za nejdůležitější ze všeho považoval revanš vůči Německu. Revanšistické hnutí šlo až tak daleko, že se v něm objevovalo blouznění o zničení a vyhlazení Německa. V každém případě Déroulède v tomto národním hnutí vítal, k nelibosti mnoha jeho členů, i židy. Pro svou mužnou poezii i vizáž byl milován davy mužů a žen, toužících po národní hrdosti. Sám se dostal až na samu hranici pokusu o puč.

Z pohledu katolického anti-dreyfusardského proudu byl politicky zcela mimo, byl to pro ně jakýsi bonapartista, ale měli ho rádi za jeho nacionalismus a víru v armádu. Déroulède nenáviděl parlamentní demokracii a chtěl ji zničit pomocí zavedení demokracie přímé a vlády pevné ruky. Cílem bylo stále to samé: silný stát, který zvládne revanšistický program. Samozřejmě, i když opět ke zklamání zase jiných svých obdivovatelů a přátel, se v době aféry přidal na stranu armády proti Dreyfusovi.

Mezitím se v druhé polovině roku 1898 ukázalo, že Henry zfalšoval klíčovou listinu, byl zatčen a ve vězení spáchal sebevraždu břitvou. Armádu to neodradilo od toho, aby dále hrála svou hru, byť se Esterházy v exilu přiznal k tomu, že tím, kdo byl skutečným zrádcem, byl on, ne Dreyfus. Armáda se snažila strhnout pozornost na Picqurta, kterého hnala před soud jako podvodníka.

Nicméně širší anti-dreyfusardská koalice začala brát Henryho jako hrdinu, který falšováním listin bojoval s mnohem odpornějším, zločinnějším spiknutím židů proti vlasti. A to je další varianta anti-dreyfusardské mystiky. Objevovala se i přirovnání Henryho krve, pokud jde o posvátnost, ke krvi Kristově. A podobně jako dreyfusardi měli svou světici v Dreyfusově ženě Lucii, Henryho žena Berta se stala světicí antidreyfusardů. Na její podporu došlo k sepsání petice s peněžními dary od jednotlivých petentů. Z velká části šlo o vojáky a aristokraty, ale také o dělníky a chudé lidi. Autorka knihy se na konci kapitoly zabývá tím, zda děsivé vzkazy petentů vůči židům, tedy návrhy na nejrůznější druhy mučení a vraždění, lze chápat jako předzvěst holokaustu. Z autorčiných úvah je zřejmé, že podle ní jednoznačná odpověď neexistuje. Zaujalo mě tvrzení, že antisemitismus se v té době do Francie šířil z východní Evropy, že tedy jeho síla v době Dreyfusovy aféry nereflektovala jeho sílu ze starších dob.

Na podzim roku 1898 se Freyfusova kauza dostala z rozhodnutí vlády před kriminální soud, který si vynutil na armádě přístup k celé, včetně tajné, dokumentaci, a přes to, že soudci nebyli vesměs Dreyfusovi nakloněni, dospěl k závěru, že to celé stojí na vodě. Když se blížilo toto rozhodnutí, anti-dreyfusardům se podařilo prostřednictvím Sněmovny intervenovat a vynutit si ustavení nového tribunálu. Tento zásah politické moci do justice ale zděsil nemalou část středových, umírněných politiků a přivedl je do tábora dreyfusardů.

Autorka ovšem odbočuje k úvahám nad tím, co vlastně spojovalo dreyfusardy. Na jedné straně aféra způsobila politickou mobilizaci a sbližování dříve nepravděpodobných spojenců z různých segmentů společnosti. Anarchista Lazare se sblížil s boháčem Reinachem, dřívější ministr spravedlnosti Jacques Ludovic Trarieux, který se podílel na zatýkání anarchistů, se nyní dovolával anarchistů proti nebezpečí hrozící svobodě od armády, advokát Fernand Labori, kantián, který se rozhodl hájit zdarma Dreyfusovu ženu Lucii, nakonec je zachráněn židovskými boháči před finanční katastrofou.

Problém židů jako symbolů bohatství byl zvláště žhavý nejen pro anarchisty, ale také pro socialisty. Z hlediska socialistů, kteří postupně začali doceňovat politický význam aféry, bylo rozumné hrát na notu namířenou proti armádě a militarismu, naopak boj proti antisemitismu mohl narazit na nepochopení dělníků a chudých vrstev obecně, o které socialisté sváděli boj s nacionalistickou pravicí. Problém byl pro ně i v tom, že chudí židé nebyli typicky proletáři, ale bigotní, kulturně cizí lidé z východní Evropy.

Nicméně socialisté se i tak snažili chápat boj za Dreyfusova práva, tedy za práva žida z bohaté rodiny, jako boj za celkovou reformu pro pomoc lidem utlačovaným a zbídačeným. Napětí mezi bohatou buržoazií a levicí bylo v táboře dreyfusardů přes společnou kauzu, která je sbližovala, stále citelné. Důraz byl kladen na boj proti bezpráví, na utrpení Dreyfuse a jeho rodiny a na univerzalismus lidských práv. Trarieux také k tomu účelu zakládá organizaci na obranu lidských práv, která se brzy stane stejně vlivnou jako nacionalistická liga anti-dreyfusardů.

Mezi dreyfusardy během aféry až do doby tvrdých bojů za odluku církve od státu, kdy jasně převládne antiklerikalismus, vzniká také něco jako ekumenická vzájemnost. Socialistický politik Jaurès veřejně přiznává, že jeho žena a dcera jsou praktikující katoličky a že na to mají právo. Dreyfus je líčen jako trpící Kristus, jeho žena Lucie jako trpící Panna Marie. Lucie dostává mnoho podpůrných dopisů od katolíků a protestantů, v nichž se objevují myšlenky na společného Boha, na jednotu židů a křesťanů. Lucie měla jistě ohromné zázemí mezi židy, ale dopisů od nich se zachovalo málo. V těch, které se zachovaly, se paradoxně objevují motivy mířící proti asimilaci, dokonce představa, že aféra byla na židy Bohem seslána, aby si uvědomili, že se nemají asimilovat, že nemají věřit republikánským hodnotám rovnosti.

Zajímavé je, že proti Lucii se neodvážil psát ani nenávistný list asumpcionistů Le Croix. Její utrpení manželky a matky, byť byla dcerou bohatého židovského obchodníka s diamanty, bylo respektováno tedy také u protivníků. U dreyfusardů byly její život, její gesta, její postoje vnímány s až náboženskou pozorností jako projev ušlechtilosti, ryzího charakteru, vzoru pro všechny ženy. S ohledem na úhel pohledu mohla být chápána jako žena emancipovaná na rozdíl od žen katolických nebo naopak jako projev pravé katolické ženskosti nebo i jinak. Možná ale nejdůležitější je to, že Lucii psali na podporu i chudí, sotva gramotní lidé, dokonce i z venkova. U nás to za hilsneriády bylo asi něco nemyslitelného. Francie byla rozdělena a Dreyfus nebyl odsouzen za rituální vraždu, v Čechách byl Masaryk sám a Hilsner byl odsouzen za rituální vraždu.