Odkaz papeže Františka v oblasti mezináboženské diplomacie

24. 4. 2025

Mezi jeho nejhlubší přínos patří historické setkání s velkým ajatolláhem Alím al-Sistáním v iráckém Nadžafu 6. března 2021. Skutečným mezníkem v mezináboženském dialogu se toto setkání stalo proto, že se na něm poprvé setkali duchovní vůdce 1,2 miliardy římských katolíků na světě a jedna z nejuctívanějších osobností šíitského islámu, která má vliv na desítky milionů šíitských muslimů po celém světě. Setkání proběhlo při skromném, ale dojemném obřadu v domě al-Sistáního v Nadžafu. Křehký al-Sistání, který jen zřídka přijímá návštěvy a obvykle zůstává sedět, se postavil, aby pozdravil 84letého papeže, a držel ho za ruku v gestu, které zdůrazňovalo vzájemný respekt.

Návštěva Nadžafu byla součástí širšího diplomatického působení Vatikánu ve světě islámu. Papež František se již dříve angažoval v jednání se sunnitskými představiteli a v roce 2019 podepsal dokument o lidském bratrství s šejchem Ahmedem al-Tayebem z univerzity Al-Azhar, předním učencem sunnitského islámu. Setkání s al-Sistanim rozšířilo tento dosah také na šíitský islám, druhou hlavní větev islámu. Nadžaf je duchovním centrem šíitských muslimů, kde se nachází hrob imáma Alího, předního světce šíitského islámu, a seminář Hawza, který vede al-Sistání.

Tento kontakt byl obzvláště významný, protože al-Sistání reprezentuje komunitu, která je v západním diskurzu často zkresleně prezentována jako neodmyslitelně hrozivá prostřednictvím vágních, ale přilnavých metafor, jako je „šíitský půlměsíc“, které jsou živeny mediální senzací a geopolitickým napětím, jež je zčásti vyvoláváno evangelikálními skupinami, jako jsou Křesťané sjednocení pro Izrael, které často spojují šíitismus, Írán a nepřátelství vůči křesťanům a Izraeli.

Papež František zvolil jiný přístup: do Nadžafu se vydal nikoliv proto, aby proselytizoval, nevedl teologické debaty a nevydával politické požadavky, ale aby se zapojil do rozhovoru, který se vyznačoval společným zájmem o budoucnost lidstva, mír, spravedlnost a důstojnost všech lidí. František se jako jezuita s historií aktivismu proti fašistické diktatuře ve své vlasti, Argentině (1976-1983), pro tuto roli obzvláště hodil. Jeho setkání s al-Sistáním bylo odvážným poselstvím: ve světě poznamenaném konflikty a krveprolitím by se měli věřící vůdci spojit, aby odmítli násilí a podporovali vzájemné soužití.

Kontext této návštěvy byl obzvláště významný, protože vyslala také stejně silné politické poselství: uskutečnila se v Iráku, zemi zpustošené válkou, zejména americkou invazí v roce 2003, poháněnou neokonzervativními představami o přeměně Blízkého východu ve vzor liberální demokracie, následnými sektářskými spory a vzestupem ISIS, který považoval šíity i křesťany za nepřátele a odpadlíky.

Tím, že se František rozhodl navštívit Nadžaf, projevil úctu k šíitské komunitě a zpochybnil narativy, které šíity vykreslují jako nesmiřitelné protivníky Západu. Namísto neustálého vyžadování a odsuzování, tak převládajícího v postoji mnoha západních představitelů k Iráku, papež uctil osobnost al-Sistáního, který využil svého obrovského vlivu k prosazování občanského státu v Iráku, který by respektoval práva a rovnost před zákonem všech náboženských komunit včetně křesťanů. Bylo to mnohem účinnější gesto podpory zdecimované irácké křesťanské komunitě (která se z 1,5 milionu v roce 2003, tedy před americkou invazí, zmenšila na přibližně 250 000 - 300 000 v roce 2021) než sebevědomé pózy z pohodlí vzdálených západních zákonodárných sborů.

Františkovo rozhodnutí navštívit Nadžaf tehdy někteří pozorovatelé vnímali jako nenápadnou výtku íránské teokracii, neboť upřednostňuje takzvanou „klidnou“ školu šíitského islámu, kterou ztělesňuje al-Sistání. To mohl, ale nemusel být záměr Vatikánu, ale Františkovo poselství mělo pozitivní ohlas i mezi šíitskými duchovními v Íránu. Ajatolláh Makarem Širazi vedl s papežem významnou korespondenci na podporu dialogu mezi islámem a křesťanstvím. V roce 2016 zaslal papeži dopis, v němž ocenil Františkův postoj, že „islám nerovná se terorismus“.

Makarem Širází zdůraznil, že to, co Teherán označuje za „takfírské skupiny“ (tj. ISIS, al-Káida), skutečně nepředstavuje islám. Papež František reagoval prostřednictvím oficiálního dopisu zaslaného prostřednictvím íránského velvyslanectví ve Vatikánu. Vyjádřil vděčnost za ajatolláhovu pomoc a připojil se k jeho odsouzení násilí ve jménu náboženství jako urážky Boha a těžké nespravedlnosti.

Tato výměna názorů byla v kontrastu s kritikou, kterou Makarem Širází adresoval Františkovu předchůdci, papeži Benefictu XVI. za výroky vnímané jako protiislámské. Postoje Makarema Shiraziho samozřejmě nejsou založeny čistě na víře, ale odrážejí také geopolitickou orientaci Islámské republiky, jako například v jeho narážce na to, že „takfírské skupiny“ prosperují díky podpoře „arogantních mocností“ (rozuměj USA). Celkově však lze jeho oslovení Františka a papežovu reakci považovat za užitečný pokus o podporu mezináboženského dialogu mezi křesťanstvím a šíitským islámem.

Snaha papeže Františka navázat kontakt s muslimskými duchovními, sunnitskými i šíitskými, překračuje náboženské hranice, podporuje dialog a soužití ve světě poznamenaném konflikty. Zatímco zejména jeho návštěva Nadžafu vytvořila silný precedens, udržitelnost těchto iniciativ závisí na ochotě jeho nástupců navázat na jeho úsilí. Kéž by pokračovali v této cestě dialogu a dokázali, že i ty nejhlubší rozdíly lze překonat díky vizi, odvaze a víře.

 

Celý článek v angličtině ZDE