Turek v rozbitém zrcadle
11. 10. 2025 / Fabiano Golgo
čas čtení
2 minuty
A přesto – Andrej Babiš ho pozve na kobereček. Ne snad proto, že by ho ty výroky šokovaly. Spíš proto, že unikly ven. Česká politika se totiž řídí jednoduchým pravidlem: hřích není v tom, co uděláš, ale v tom, že tě u toho chytí. (Pozn. JČ: Ale oznámil, že ho ministrem nejmenuje.)
Turek samozřejmě popírá všechno. Tvrdí, že jde o manipulaci, že ho někdo chce „dehonestovat“ – jakoby na to bylo potřeba nějakého spiknutí. V jeho světě je všechno buď zinscenované, nebo promlčené. Hitlerovské narážky jsou černý humor, rychlost 200 km/h na české dálnici je omyl tachometru, a domácí násilí je „nedorozumění“.
Jenže černý humor přestává být humorem, když přestane mít oběť a začne mít cíl. Když se smějete dítěti popálenému neonacisty, neparodujete realitu – podílíte se na ní. A když pak chcete řídit českou diplomacii, je to asi jako kdyby řidič po třech bouračkách žádal o místo instruktora autoškoly.
Tahle kauza je výmluvná nejen kvůli Turkovi, ale i kvůli tomu, jak ji politický ekosystém přijímá. Předseda Motoristů Macinka mluví o „podivné“ a „účelové“ věci. Policie zvažuje vyšetřování, ale všichni víme, že z toho nakonec bude papírová stopa vedoucí do šanonu s nápisem „promlčeno“. A voliči? Ti si mezitím na Facebooku píší, že „všichni jen útočí na slušné lidi“.
Česká společnost má zvláštní talent pro morální recyklaci. Politik, který má za sebou hajlování, urážky menšin a obdiv k Hitlerovi, může být stále vnímán jako „autentický“. Možná proto, že v zemi, kde si každý říká, že „všichni kradou“, působí upřímný cynismus skoro jako ctnost.
Kauza Filipa Turka není o starých statusech. Je o tom, jak nízko se nastavuje laťku – a jak moc si se na ten smrad spálené morálky už zvykla společnost.
528
Diskuse