Morální kolaps západních liberálů ohledně Gazy

14. 7. 2025

 
El Akkadův vlastní životní příběh mu dává na tuto problematiku mnohostranný pohled. Narodil se v Káhiře, jeho rodina emigrovala do Kataru, kde navštěvoval americkou školu. V 16 letech se přestěhovali do Kanady.

Omar El Akkad na akci v knihkupectví Powell's Books v Portlandu, Oregon, 8. dubna 2025. (Wikimedia Commons)

Takové vzpomínky tmavého dítěte imigrantů, které se pohybuje v bílém světě, odrážejí druhy kulturních střetů, které otřásají osobními základy člověka a odhalují skryté struktury společnosti. Přesto je El Akkadův jedinečný pohled, navzdory tomu, co by mohlo naznačovat jeho jméno a původ, hluboce zakořeněn v západní společnosti.

„Od pěti let jsem chodil do britských a amerických škol,“ řekl v rozhovoru po vydání knihy. „Odmalička jsem byl velmi citlivý na tuto část světa.
 
„V posledním roce a půl se objevil prvek osobní spoluúčasti, který všechny ty relativně malé trhliny, které jsem viděl během svého dospívání nebo v průběhu svého života, proměnil v součást většího zlomu,“ pokračoval. „Je to příběh o odloučení: většinu svého života jsem byl něčím pevně spjatý. Teď se cítím odtržený, ale nevím, co mě čeká na druhé straně.“

El Akkadův přechod do „prvního světa“ a zpět dodává jeho bohatě strukturovanému jazyku jedinečnou váhu a hloubku. „Krátce po mém narození v roce 1982,“ píše, „muž, který zavraždil [egyptského prezidenta Anwara] Sadata, stanul před popravčí četou a celá země žila po léta pod dusivou tíhou stanného práva. Aby člověk mohl být v noci venku, potřeboval oficiální důvod, jinak riskoval obtěžování vojáky, kteří z každé křižovatky udělali vojenskou kontrolní stanici. Naučil jsem se, že požadavek, aby člověk měl vždy platný důvod k existenci, je charakteristickým znakem upadajících společností.“

Náhodné zatčení jeho otce urychlilo emigraci rodiny do Kataru, kde El Akkad narazil na podivné kontury života expatriotů.
 
„Na Blízkém východě jsem viděl, jak Severoameričané a Evropané přijíždějí a okamžitě se uzavřou do uzavřených komplexů a uzavřených přátelství,“ vysvětluje. „Toto oddělení bylo tak běžné, že Zápaďan mohl strávit desítky let v místě, jako je Katar, a jen krátce se potýkat s nepohodlím způsobu života hostitelské země. (O několik let později, když jsem přijel na Západ, mě upřímně překvapilo, že přesně to samé se běžně vytýká lidem z mé části světa. Prostě jsme se dostatečně nesnažili naučit jazyk a poznat kulturu. Tvrdohlavě jsme se odmítali asimilovat [zdůraznění v originále]).“

Přesto se rozhodl jít cestou, která mu byla vytyčena. „Věděl jsem, že nic z toho není pro mé dobro, ale mohl jsem si v tom [na Západě] vytvořit domov,“ píše. „Pevně jsem věřil, ne v to, že tato společnost má nějaké limity toho, co může lidem jako já udělat, ale v to, co může udělat sama sobě, svým vlastním právům, svobodám a principům.“

Deset let pracoval El Akkad jako zahraniční korespondent pro významný kanadský deník, reportoval z Afghánistánu během války USA, z Káhiry v době vrcholící arabské jara a z Washingtonu. Ačkoli byl vyškolen, aby zpochybňoval vše, držel se zásadní víry v přirozenou spravedlnost západního narativu. Dokud už nemohl.

Jako vypravěč si El Akkad začal všímat opakujícího se narativu mezi dobře mínícímii bílými západními lidmi: úcta k domorodým obyvatelům po celém světě, kteří se postavili proti svým dobyvatelům. Rozhodující však bylo, že tato úcta se málokdy vztahovala na palestinský odpor. Od Arabů, jako byl on, se neustále očekávalo pokání. 

„Ve skutečnosti nezáleží na tom, co nebo jak něco důrazně odsuzuji,“ píše El Akkad. „Patřím k etnické a náboženské skupině a zaujímám místo v kastovním řádu západního světa, pro které neexistuje dostatečné odsouzení. To je to, co musíme dělat, vždy a za každou cenu: odsuzovat, omlouvat se a mlčet o jakýchkoli zvěrstvech spáchaných kýmkoli jiným než těmi, ke kterým jsme věčně loajální.

„Nestačí,“ pokračuje, „říct, že pohrdám Hamásem ze stejného důvodu, jako pohrdám téměř všemi vládními entitami na Blízkém východě – entitami posedlými násilím jako étosem, brutálními ve svém zacházení s menšinovými skupinami, které podle jejich názoru nemají právo na existenci, a samozvanými ochránci celého náboženství.“

Pro El Akkada je jedním z charakteristických rysů západního liberalismu „předpoklad, že z pohledu historie je ctnostný odpor jediným slušným očekáváním od lidí, kteří jsou obětí kolonialismu. Zatímco se dějí strašné věci – zatímco trvá stále krádež země i zabíjení domorodců – jakákoli forma odporu je teroristická a musí být  v zájmu civilizace potlačena. Ale o desítky let, o století později, když už bylo ukradeno dost země a zabito dost domorodců, je dostatečně bezpečné začít uctívat odpor s odstupem času.“

Kniha byla napsána ve Spojených státech před Trumpovým vítězstvím, kdy Bidenova administrativa lhala, zamlčovala izraelské válečné zločiny a zaplavovala Izrael zbraněmi, aby umožnila pokračující ničení Gazy. El Akkad opakovaně vyjadřuje své znechucení nad opakující se výzvou, aby si lidé vybrali mezi něčím, co je zjevně hrozné, a něčím, co je jen o něco méně hrozné. Implicitní výhrůžka zní: pokud se odmítnete přidat k menšímu zlu, břemeno za to, co přijde, padne na vás – ne na ty, kteří nejsou ochotni nabídnout nic etičtějšího, vyspělejšího nebo nadějnějšího.
 
„Když se nejbohatší národy světa rozhodnou pod nejchabější záminkou zastavit financování jediné agentury, která stojí mezi tisíci civilistů a pomalou, strašlivou smrtí hladem, je to rozumné protiteroristické opatření,“ píše. „Ale když se voliči rozhodnou, že nemohou s čistým svědomím podpořit znovuzvolení kohokoli, kdo dopustí, aby k tomuto hladomoru došlo, jsou v nejlepším případě označeni za burany, v horším případě za potenciální pomocníky fašistického převratu v západní demokracii.“

El Akkadův pohled se pohybuje mezi západním liberalismem a jeho inherentními omezeními a těmi, kteří se jim brání – od Aarona Bushnella, amerického letce, který se zapálil před izraelskou ambasádou ve Washingtonu, po queer palestinsko-americkou básnířku Rashu Abdulhadi, jejíž výzvu k akci El Akkad cituje: „Ať jste kdekoli, ať můžete hodit na kolotoč genocidy jakékoli množství písku, udělejte to teď. Jestli je to hrst, hoďte ji. Jestli je to nehet, seškrábněte ho a hoďte. Překážejte, jak jen můžete.“

Podle něj nelze ignorovat apatii, s níž je házení písku často přijímáno. „Někdo věnuje honorář za přednášku charitativní organizaci, která se snaží dostat lékařskou pomoc a jídlo hladovějícím dětem, a na druhé straně je jen ticho. Někdo radí řediteli festivalu, že jakékoli uznání hrůzy je lepší než žádné, i když ví, že po tomto uznání téměř jistě následuje ticho nebo zdvořilý potlesk, který se stává vlastní formou ticha. Žádná společnost v dějinách lidstva se nikdy nevymanila z genocidy pomocí darů nebo potlesku.“

Vzhledem k existenciální hrozbě, kterou izraelská válka v Gaze představuje pro jejich sebevědomí, by se dalo očekávat, že západní liberálové se budou zabývat El Akkadovým hlavním argumentem. Avšak mimo ideologické proizraelské frakce, které se drží dogmat místo pravdy, jsou samozvaní progresivci spíše ochotni uznat minulé křivdy, až když už s nimi nelze nic udělat – když se dokážou zmobilizovat nanejvýš k unavenému pokrčení ramen: „Je to, jak to je,“ nebo „Neměli jsme na výběr.“

„Jedním z pozoruhodných rozdílů mezi moderními západními konzervativci a jejich liberálními protějšky je to, že první z nich s radostí podepíší bombu svým jménem, zatímco druzí se jen stydlivě podepíší iniciálami,“ píše.

El Akkad trvá na tom, aby zdůraznil tichý výkřik těch, kteří nemohou nebo nechtějí stát stranou – těch, kteří cítí a priori nevolnost v žaludku při pomyšlení na to, jak budou věci zpětně interpretovány. Trvá však také na naději, že z trosek a traumat jednoho dne povstane lidstvo, za které se nebudeme stydět.

Prozatím existuje dobrý důvod nespolupracovat s pokrytci. „Každé narušení normality má význam, když se normální stává genocida,“ píše El Akkad. „Každý malý akt odporu trénuje svaly potřebné k jeho provedení, podobně jako odvracení pohledu od hrůzy posiluje tento konkrétní sval a připravuje ho ignorovat ještě větší hrůzy, které přijdou.“

Pro El Akkada nese odpovědnost za sen o lepším systému ten, pro koho systém nikdy nebyl navržen. A on se zasazuje za odtržení od systému, i když si je plně vědom, že to může vyvolat násilnou reakci.