Denní osobní svědectví z hrůz v Gaze v britském rozhlase
5. 9. 2025
čas čtení
9 minut
Je 29. srpna a právě teď je půlnoc. Srdce mi stále buší. Můj dnešní krátký výlet do města Gaza je těžké vysvětlit, dokonce i sobě samé. Viděla jsem lidi prchající z města. Pickupy naložené nad svou nosnost, hromady špinavých, vybledlých matrací naskládaných jedna na druhou, sotva držené provazem. Když jsme projížděli kolem, dorazili jsme k ropné rafinerii, scéně jako vystřižené z dystopického filmu, kde se z pneumatik, látek a plastů vyrábí benzín. Černý smog, lepkavý a těžký, zahaloval okolí do betonové tmy a páchnul chemikáliemi, spáleným plastem a zoufalstvím. Čím blíž se dostáváte k městu, tím víc se objevují stany. Nejprve je to jen jeden nebo dva, pak jich je půl tuctu a nakonec je to všechno, co vidíte. Kostry budov rámují krajinu, stany jsou rozestaveny mezi betonovými troskami, hromadami odpadu, vyhozenými budovami a šňůrami na prádlo.
Lidé dnes vypadají jinak než před týdnem. Jsou unavení, mimořádně vyčerpaní. Ptám se svých přátel, jaké mají plány. Budou se stěhovat? Moje otázky znějí čím dál tím méně jako otázky a čím dál tím více jako prosby. Jedinou odpovědí mi bylo tiché pokrčení ramen, následované otázkou: Kam bychom šli? Později jsme s kamarádem skončili na pláži. Jen její část nebyla přeměněna na stanové městečko. Šli jsme tam a bylo to tak neskutečné, když jsme poslouchali vlny narážející na břeh. Kolem nás se ozýval smích dětí. A na vteřinu to bylo normální. Bylo to jako dřív.
Pak mě z mého zamyšlení vytrhl zoufalý telefonát od otce, který se strachoval a ptal se, proč ještě nejsem doma. Vzala jsem si tašku, ve které jsem měla náhodné věci, které jsem sebrala ze svého bytu v marné snaze zachránit něco ze svých věcí pro případ, že by se něco stalo. Pak jsme s kamarádkou šly k hlavní silnici, kde jsme se rozloučily.
Pokud jde o mou vlastní budoucnost, vypadá rozhodně nejistě. Byla jsem přijata na půl tuctu špičkových vysokých škol. Stále čekám, uvězněna v tomto limbu. Jediná myšlenka, která mě napadá, je, že nic není pravdivější než Gaza, než být doma, než čelit stejnému osudu jako moji blízcí. Mnohem více se bojím smutku než smrti, ztráty než toho, že se ztratím já. Takže ne, svět, který dopustil, aby se toto stalo mně a mému lidu, není svět, do kterého bych se příliš těšila. Často přemýšlím o Gaze jako o neúrodné a bezdětné zemi, kde zůstali jen ti, kteří jsou příliš slabí na to, aby utekli. Přemýšlím o morálním dilematu toho všeho. Jednotlivé přežití versus kolektivní přežití, snaha o svobodnou Palestinu nebo budoucnost, ve které je člověk svobodný. Ale kde končí jedno a začíná druhé? Nikdy to neměly být dvě různé možnosti, ale teď jsou. A já nevím, jak se k tomu mám postavit.
Moderátorka: To byla Hanya Al-Jamal, další deníky Hanyi z počátku tohoto roku si můžete poslechnout na BBC Sounds. Vyhledejte Currently one week in Gaza a doufáme, že v příštích měsících uslyšíme i další její deníky na Radio 4. V našem studiu je se mnou naše hlavní mezinárodní korespondentka Lyse Doucet. Lyse, měli bychom říci, že jsme se obrátili na Hanyu, protože mezinárodní novináři nemohou vstoupit do Gazy a samozřejmě mají velký zájem informovat o životě a o tom, jaký ten život je.
"I kdyby mezinárodní novináři byli v Gaze, měli bychom všichni poslouchat příběh Hanyi, protože příběh Hanyi je příběhem stovek tisíc obyvatel Gazy, těch, kteří jsou ještě naživu, aby ten příběh mohli vyprávět. A pokud odložíte politiku stranou, a toto musí být jedna z nejrozporuplnějších, nejkontroverznějších a nejvášnivějších politik v jakémkoli konfliktu na světě, jsou to lidské příběhy. Jsou to příběhy mužů, žen, dětí a rodin o jejich přítomnosti, o jejich budoucnosti. Je to naprosto srdcervoucí a otřesné. Proto se v hlavních městech po celém světě, ale stále více v Izraeli, ozývá volání, aby válka skončila, a to i ze strany současných a bývalých armádních velitelů a šéfů zpravodajských služeb. Dosáhli jsme našich vojenských cílů. Nyní je čas uzavřít dohodu, aby se rukojmí mohli vrátit domů."
A protesty v Izraeli sílí. Protesty probíhají už dlouho, ale jsou stále intenzivnější.
"Počet protestujících roste, Sarah, ale roste i jejich hněv. Hněv vře. Protestující přicházejí až k rezidenci premiéra v Jeruzalémě. Jejich hněv a rozhořčení pramení z toho, že podle nich příznivci premiéra Netanjahua pokračují v této válce navzdory rostoucím požadavkům na její ukončení ze strany celé izraelské společnosti. Po většinu války se protesty pochopitelně týkaly především osudu rukojmích a jejich návratu domů. Nyní se ale týkají také hladovějících dětí v Gaze. Probíhají také protesty, při nichž Izraelci drží fotografie vyhublých dětí. Izraelská média nyní začínají hovořit o hladomoru v Gaze a o tom, jak je Izrael nyní kritizován v hlavních městech po celém světě."
Dobře, takže jsme v situaci, kdy už několik dní, vlastně už téměř týdnů, informujeme o tomto totálním útoku na město Gaza. Každý den se zdá, že se situace stupňuje. A přesto, do jaké míry, jak podle vás stále hrozí? Co se děje ve městě Gaza?
"No, nejen že hrozí, ale už probíhá. Dnes jsme slyšeli od náčelníka generálního štábu, že ještě nezačali s hlavní částí operace, to znamená, že ještě nevstoupili do města Gaza. Ale dnes také poprvé vidíme satelitní snímky tří čtvrtí na okraji města Gaza, které jsou zcela zničené. A tak se ozývají varovné hlasy, že je třeba něco udělat, protože i tyto čtvrti se staly neobyvatelnými. Desítky tisíc obyvatel Gazy nechtějí znovu opustit své domovy. Naši posluchači již v tomto pořadu několikrát slyšeli, že lidé se přestěhovali více než desetkrát a nyní se stěhují znovu. Dnes se v jednom z izraelských médií objevila zpráva, že izraelská armáda se domnívá, že asi dvacet procent obyvatel, tedy asi 200 000 lidí, odmítne odejít.
A objevil se srdcervoucí obraz celé křesťanské komunity v Gaze, s knězem v čele, který řekl: „Nemůžeme odejít, neodejdeme, protože víme, že pokud odejdeme, je velká šance, že se už nebudeme moci vrátit.“
Izraelská armáda ani politici tedy nedávají najevo, že by se chystali na ofenzívu proti městu Gaza, tvrdí, že jdou po velitelství, vojenské pevnosti Hamásu. Už oznámili, že zabili několik vysokých představitelů Hamásu. Chystají se proniknout do centra města Gaza. Stejně jako mnoho mých kolegů jsem byla v Gaze mnohokrát. Byl jsem v parcích. Byl jsem v krásných budovách. Byla jsem v uměleckém centru. Navštívila jsem krásné domy starých gazských rodin, které tam žijí po generace, ale Izrael to vidí jako velitelství Hamásu. Ale jako vždy v této válce, Izrael tvrdí, že útočí pouze na vojenské cíle, ale dochází k velkým škodám na civilním obyvatelstvu. Stačí se podívat na záběry, abyste věděli, že tomu tak skutečně je. A počty mrtvých a zraněných stoupají."
Zajímá nás, jaké je podle vás ospravedlnění, že najdou rukojmí a porazí Hamás.
211
Diskuse