Americko-izraelská agrese proti Íránu: Je konečným cílem Trumpovy války proti Íránu změna režimu v Číně?

5. 3. 2026 / Daniel Veselý

Zásadní oslabení íránských spojenců v Palestině (Hamás) a Libanonu (Hizballáh) kvůli izraelským útokům a Asadův pád v Sýrii lze chápat jako příprava operačního pole ke změně režimu v Íránu. Sýrie se stala výrazně oslabeným státem v čele s „umírněným al-káidistou“ Ahmadem Šarou, kde izraelské letectvo prakticky zdecimovalo její obranný potenciál. Tel Aviv si nádavkem uloupil kus syrského území.

Jenže Írán není Venezuela, kde Trumpův režim na začátku roku dekapitoval prezidenta Nicoláse Madura. Nelegální americko-izraelská agrese do této šíitské země nakonec může oranžové anomálii v Bílém domě zlomit vaz.

Teherán podle očekávání uzavřel Hormuzskou úžinu, kudy proudí zhruba 20 procent světové ropné produkce. Zvýšená cena ropy a jejích derivátů může podstatným způsobem otřást světovou ekonomikou, americkou nevyjímaje. Spojené státy letos čekají volby do Kongresu a stav hospodářství je vždy primární kartou. Pokud teokratický režim pod tíhou americko-izraelských útoků přežije – což je velmi pravděpodobné – dlouhodobá uzavírka strategické úžiny způsobí Trumpovu PR oddělení značné trable.

Dochází tak k nezamýšlenému důsledku speciální vojenské operace USA a Izraele. Rostoucí ceny ropy posílí ruskou ekonomiku, a tím pádem ještě více posílí pozice Kremlu při jeho okupaci Ukrajiny. Za této situace nebude mít Moskva žádnou motivaci k případným ústupkům při diplomatickém ukončení války.

Teherán se na americký útok svědomitě připravoval, jak se dočteme v listu New York Times. V sázce je totiž přežití režimu vládnoucího 47 let. Ajatolláh Chameneí na každou klíčovou politickou a vojenskou pozici určil čtyři úrovně nástupnictví v případě cíleného usmrcení jejich dosavadních držitelů. Ani Chameneího fyzická likvidace nepředstavuje pro přežití teokratického režimu problém. Na základě nejčerstvějších informací tzv. Shromáždění znalců pravděpodobně novým nejvyšším vůdcem země zvolí Modžtabu Chameneího, syna zabitého ajatolláha.

Představy fatálně neinformovaných plánovačů ve Washingtonu a Tel Avivu o vypuknutí protivládních demonstrací po Chameneího eliminaci a následném kolapsu režimu obcházejí realitu notně velkým obloukem.

Odstranění ajatolláha Chameneího nevyvolalo rozsáhlé povstání proti teokratickému režimu, ba právě naopak. 86letý Chameneí by dříve nebo později zemřel přirozenou smrtí, avšak jeho zabití z něj vytvořilo mučedníka. Fyzická likvidace Chameneího už zažehla protesty nejen v samotném Íránu, ale i v Pákistánu, Kašmíru, Iráku a Indii. Destabilizační efekty likvidace hlavy islámské republiky pronikly až za hranice západní Asie.

Nelegální letecké útoky, cílené zabití hlavy státu a válečné zločiny USA a Izraele v Íránu mají potenciál výrazně zradikalizovat muslimy žijící v USA i Evropě. Nemůžeme proto vyloučit aktivaci tamních spících buněk ani (sebevražedné) atentáty. Írán může v neposlední řadě zachvátit občanský konflikt, kdy by se proti sobě mohly postavit íránské revoluční gardy a regulérní armáda. Ze země, kde žije 90 milionů lidí, v takovém případě uprchne ještě mnohem více nešťastníků než ze Sýrie v polovině minulé dekády. Jejich destinace je očividná: Evropa, pro niž by exodus milionů lidí znamenal osudné socioekonomické důsledky.

To vše vůbec nehraje roli v Trumpových a Netanjahuových kalkulacích. Jejich vysněným přáním je podle všech indicií destrukce teokratického režimu v Teheránu. Benjamin Netanjahu touží po nastolení totální izraelské dominance v západní Asii, zatímco Donald Trump a spol. mohou pošilhávat ještě dále.

Svět se ocitl v situaci, kdy se upadající hegemon může vojensky střetnout s hegemonem nastupujícím. Tento geopolitický fenomén se nazývá Thúkidydova past. Spojené státy jsou očividně upadajícím hegemonem, zatímco Čína hegemonem nastupujícím. Ruská federace v této velmocenské konstelaci hraje pouze sekundární úlohu, protože její ekonomika se zdaleka nemůže poměřovat s hospodářskou silou Spojených států a Číny.

V Trumpově Bílém domě nakonec může převládnout názor, že s Putinovým Ruskem je nutno dospět k jakémusi modu vivendi, neboť strategické partnerství Pekingu s Kremlem americký projekt oslabuje. Čína je pro Spojené státy jiný kalibr než všechny reálné a nereálné hrozby dohromady. Agresivní diskoherentní zahraniční politika Trumpových USA nese zřetelné znaky Thúkidydovy pasti. Pokud tato teorie platí pro dynamiku a trajektorii dnešního světa, střet dvou hlavních světových mocností je nevyhnutelný.