Recenze toho nejlepšího z české kinematografie (11) – Něco z Alenky Jana Švankmajera

5. 9. 2025 / Fabiano Golgo

čas čtení 6 minut
30753
 
Jsou filmy, které se divákovi snaží zalíbit. Sází na krásu, na okouzlení, na iluzi. A pak jsou filmy, které nám iluzi vyrvou z rukou, rozbijí ji na střepy a přinutí nás dívat se na svět tak, jak ho nechceme vidět. Něco z Alenky (1988) Jana Švankmajera patří do té druhé kategorie. Na první pohled jde „jen“ o další adaptaci Carrollovy klasiky, ale už první minuta rozbije očekávání. Žádné kouzlo, žádná pastelová fantazie. Jen malá Alenka, která sedí v dusném pokoji, mezi prachem a starými hračkami. A pak se svět kolem ní začne měnit – ne do říše zázraků, ale do skladiště podivných, rozpadajících se věcí, které ožívají s neklidnou energií.

 
Švankmajer nebyl nikdy tvůrcem „čistého“ realismu. Jeho realita je vždycky hmotná, vždycky tělesná, a zároveň vždycky narušená. Ve filmu  Něco z Alenky se z běžného pokoje stává prostor, kde se cítíme nepříjemně blízko věcem: špinavému dřevu, zrezivělému kovu, vycpaným zvířatům, která se pohybují, jako by jim život vdechla síla z nočních můr.

Disneyho Alice je svět cukrové vaty: barevné květiny, zpívající housenky, pastelový chaos. Švankmajerova Alenka je pravý opak. Tady žádná cukrová vata není. Jen šedá barva, prach, šustění pilin, zuby krys, které chrastí, když se otevře krabice. Je to dětství viděné bez iluzí – dětství, kde hračka může být strašidelnější než skutečnost.

Film je prosycený paradoxem: jde o příběh dítěte, ale natočený jako horor. Ne explicitní, ale existenciální. Známe to všichni z dětství: hračky v noci dostávají zvláštní tvář, kouty pokoje se stávají hrozbou. Švankmajer tenhle pocit vytahuje na světlo a znásobuje. Alenka se neocitá v říši divů, ale v labyrintu, kde každý objekt žije vlastním, nehostinným životem. Králík – slavná postava Carrollova příběhu – je u Švankmajera groteskní monstrum. Vycpané tělo, švy, které se rozjíždějí, zuby, které chrastí. Nic roztomilého. Spíš varování: takhle vypadá fantazie, když ztratí barvy a zůstane jen hmota.

Švankmajer nikdy nebyl filmařem pro útěchu. Jeho kořeny v českém surrealismu mu daly jazyk, kterým se mluví proti iluzi. V jeho světě je každý objekt podvratný. Každý pohyb odhaluje cosi, co se mělo skrýt. Surrealismus u něj není luxusní fantazie, jakou občas nacházíme ve francouzských filmech 20. let. Je to spíš chladný, tvrdý nástroj. Jako kdyby říkal: tady máš svůj každodenní život, jen jsem z něj setřel vrstvu cukru, kterou sis na něj natřel, abys to vydržel.

Abychom film pochopili, musíme se vrátit k českému surrealismu třicátých let. Vítězslav Nezval, Toyen, Jindřich Štyrský, později Skupina Ra – to všechno byla hnutí a osobnosti, které věřily, že fantazie není útěk z reality, ale způsob, jak realitu odhalit v její plnosti. Nezvalova Absolutní hrobař nebo Toyeniny eroticko-noční malby ukazují totéž, co o padesát let později dělá Švankmajer: běžný předmět (židle, klíč, kus jídla) není banální. Je to spouštěč asociací, skrytých strachů a touhy.

Švankmajer byl s těmito tradicemi přímo spojený – od 70. let byl členem české surrealistické skupiny, s Evou Švankmajerovou a Vratislavem Effenbergerem sdílel přesvědčení, že umění má být „materiální psychoanalýzou“ reality. A Něco z Alenky je toho dokonalým důkazem.

Zatímco Toyen malovala erotiku jako útěk do noci a Nezval psal o věcech, které žijí vlastním životem, Švankmajer tenhle princip dotahuje do extrému. U něj je každá hračka, každá skříň, každý kus masa podezřelý. Není to kouzelný svět – je to realita, která nám odhaluje, že se pod povrchem skrývá cosi zneklidňujícího. 

Carrollova absurdita se v Švankmajerově podání mění v alegorii byrokracie a moci. Karty, které soudí Alenku, působí jako figurky z groteskního tribunálu. Proces nemá logiku, ale právě proto působí děsivě – stejně jako politické procesy, které měly před pár desetiletími reálné oběti.

Tohle není „politický film“ v otevřeném smyslu. Ale každý divák v roce 1988 věděl, že se dívá na obraz své vlastní reality. Moci, která se tváří směšně – a přitom děsí. Tohle je přímé pokračování poetiky českého surrealismu. Toyen se nebála spojovat erotiku s odporem, Švankmajer spojuje dětství s odporem. A právě proto film působí tak intenzivně. Panoptikum oživlých předmětů se dá číst i jako metafora společnosti, kde věci a lidé ztratili svou přirozenost a proměnili se v mechanismy, které slouží cizí logice. Zkostnatělý králík, hrůzná armáda vojáků ze starých karet, soudní proces bez smyslu – to všechno není jen Carroll, to je každodenní zkušenost života v byrokratickém, absurdním systému.

Něco z Alenky je jedním z těch filmů, které nejdou jednoduše zařadit. Není to pohádka, není to horor, není to „jen“ surrealismus. Je to cosi mezi. Proto budí rozporuplné reakce: jedni ho milují, druzí odmítají. Ale v každém případě zůstává – a to je známka díla, které přežívá svou dobu.

Divák, který hledá krásu v klasickém smyslu, ji v Něco z Alenky nenajde. Film je špinavý, hlučný, roztřesený. Ale právě v tom je jeho estetická síla. Švankmajer nám ukazuje, že fantazie nemusí být pastelová, aby byla strhující. Že dětský svět není o nic méně děsivý než ten dospělý – možná naopak.

V jedné z nejsilnějších scén Alenka prochází prostorem, kde se věci zvětšují a zmenšují, ale nikdy jí to nedá moc. Je pořád lapená v prostoru, který se mění bez ohledu na ni. Tahle bezmoc je klíčem: je to film o dětství jako o stavu, kdy svět ovládají předměty a pravidla, jimž nerozumíme – a které se proti nám kdykoli mohou obrátit.

Švankmajer dokázal z Carrollovy knihy vyrobit cosi naprosto nečekaného: ne fantazii, ale noční můru. Ne pohádku, ale výpověď o tom, jak křehká je hranice mezi hrou a strachem. A právě tohle je jeho genialita.

0
Vytisknout
212

Diskuse

Obsah vydání | 5. 9. 2025