Trumpova agresivita sbližuje Si Ťin-pchinga, Putina a Kima – a likviduje dosavadní světový řád

4. 9. 2025

 

Toto narušení Trumpova nejistého ega a jeho nápadně slabá reakce budou pro Si Ťin-pchinga velkým potěšením. Trumpovo chování vůči Číně od jeho nástupu do úřadu v lednu bylo střídavě agresivní, mstivé a povýšené. Zejména jeho represivní obchodní cla způsobila bezprecedentní narušení. Ačkoli nejhorší cla jsou pozastavena do listopadu, pomáhají vysvětlit Si Ťin-pchingovo opakované tvrzení, že Čína je hrdá země, která se nenechá zastrašit. Zároveň Trump vágně hovořil o nabídce osobního summitu, jako by se jednalo o velký dar. Si na to reagoval ostrou odpovědí v podobě přehlídky pekingského triumvirátu.

I na poměry Rudého náměstí byla okázalá přehlídka vojenské síly čínského prezidenta impozantní. Okázalost, hymny, dokonale synchronizovaní vojáci pochodující v kroku, tanky, dělostřelecké zbraně – a dokonce i vypuštění 80 000 zmatených holubic – to vše svědčilo o rychlém postupu Číny směrem k globální vojenské rovnováze s Washingtonem. Největší obavy amerického námořnictva hlídkujícího v západním Pacifiku vyvolalo odhalení hypersonických raket s jadernou hlavicí a podvodních dronů. Čína je „nezastavitelná“, prohlásil Si. Při připomínce konce druhé světové války „čelí lidstvo opět volbě mezi mírem a válkou, dialogem a konfrontací, vzájemným prospěchem a nulovým součtem“, řekl. I to bylo nezaměnitelným varováním směřovaným k Trumpovi. Zda ho vezme v úvahu, je zcela jiná otázka.

Přes všechny fanfáry a bajonety bylo celkovým cílem Si Ťin-pchinga při inscenování této velkolepé politické, diplomatické i vojenské přehlídky prezentovat budoucí globální vedoucí roli Číny, jak ji sám představuje a formuje. Na tom Si Ťin-pching pracuje od roku 2012, kdy se dostal na vrchol komunistické strany. Centralizoval kontrolu ve větší míře než kterýkoli jiný vůdce od Mao Ce-tunga, jehož často katastrofální vedení uctívá. Kritika Siových chybných kroků – a těch bylo mnoho, v oblasti hospodářského řízení, zaměstnanosti, krize nemovitostí a korupce – vedla k ještě přísnějším omezením svobod podniků, médií a osobních svobod. Jako stát s totalitním dohledem je Čína nepochybně světovou jedničkou. Siova zahraniční politika, zejména vůči Tchaj-wanu a v oblasti Jihočínského moře, je silně expanzivní.

Shromážděním desítek národních lídrů, nejprve na dosud největší výroční konferenci Šanghajské organizace spolupráce (SCO) – potenciálního ekvivalentu Evropské unie v Eurasii – a poté v Pekingu, Si stanovil mezník, jehož význam bude rezonovat daleko za hranicemi Bílého domu. Svou přítomností se lídři Turecka, Indonésie, Malajsie, Pákistánu, Íránu a mnoha dalších skutečných nebo potenciálních vzestupujících mocností poklonili čínské moci. Dokonce i indický lídr Narendra Modi, odcizený Trumpovými cly, hrál s nimi a minimalizoval dlouhodobé rivality s Čínou. Společné prohlášení SCO v podstatě podpořilo nový, vznikající globální bezpečnostní a ekonomický řád, který zpochybňuje uspořádání po roce 1945, řízený a ovládaný Pekingem. Bylo to nejnovější triumfální potvrzení Si Ťin-pchingovy vize Číny jako přední mocnosti 21. století.

Není divu, že Trump byl rozladěn. Kdo by však mohl vážně nesouhlasit s tím, že to je právě jeho pošetilé a provokativní nepřátelství vůči přátelům i nepřátelům, spolu s jeho obnovenou, mnohostrannou značkou neoimperiálních USA, které přimělo tolik zemí spojit se s Čínou? Předpoklad, že pekingská aliance, jejíž jádro tvoří trojice Si-Putin-Kim, může dlouhodobě vydržet a najít konstruktivní, nevojenské způsoby spolupráce, je však velmi sporný.

Putin nyní potřebuje Siho pomoc s Ukrajinou, ale Rusko má historický, instinktivní strach z čínského expanzionismu.  Kim, jehož destabilizující chování v regionu a neustálá chudoba znepokojují Peking, se rovněž obává čínské dominance. Nebo se na to podívejme z jiného úhlu: Putin i Si jsou v sedmdesátých letech. Nebudou u moci navždy. Jejich vláda je velmi personalizovaná. Po jejich odchodu vznikne v obou zemích mocenské vakuum. Potenciál pro výbuchy nesouhlasu, které jsou v současné době potlačovány, je obrovský.

Jejich partnerství je trojstranným spojenectvím založeným na účelnosti, které postrádá ideologický, intelektuální nebo morální základ. Spojuje je odpor k americké hegemonii, k západnímu finančnímu systému založenému na dolaru a k tomu, co považují za nepříjemné univerzální standardy lidských a občanských práv. Všichni jsou až do morku kostí antidemokratickými autoritáři. Jinými slovy, stejně jako populističtí demagogové z tvrdé pravice v USA a v Evropě vědí, co se jim nelíbí.

Je však pochybné, zda vědí, jak nahradit to, co by zničili, a zda mají nějakou životaschopnou, věrohodnou představu o alternativních globálních strukturách, které by přesahovaly pouhé národní zájmy a politické a osobní výhody. Kdyby měly na výběr, mnoho středně velkých zemí by se mohlo vrátit do sféry vlivu USA, pokud by je vedl racionálnější a méně konfrontační prezident.

V roce 1945, kdy vznikla OSN a současný světový řád, bylo ústředním bodem  rozhodování, jakkoli nedokonalého, společné odhodlání, především mezi západními mocnostmi, že se katastrofy dvou světových válek již nikdy nesmějí opakovat. Jakýkoli podobný altruismus dnes zcela chybí v pragmatických, performativních kalkulacích pekingského triumvirátu. To vše, nutno říci, nevěstí pro svět nic dobrého. Při pohledu na Si Ťin-pchinga, Putina a Kima, plus izolacionistického nihilistu Trumpa, lze biblickým učencům odpustit, že si vzpomenou na čtyři jezdce apokalypsy: dobytí, válku, hladomor a smrt.