Proč se Írán nepodvolí (zlo)vůli USA a Izraele a válku neprohraje?

12. 3. 2026 / Daniel Veselý

čas čtení 6 minut

Vždy jsem odmítal vnímat geopolitické procesy jako fotbalové utkání, neboť je to intelektuálně myopické, ba hloupé. Avšak v tomto případě se fotbalové analogie nedovedu zříct. Zároveň odmítám hrát cinknutou hru na morální ekvivalenci, abych psal totéž jako všichni ostatní. Informační ekosystém je totiž výrazně vychýlen vůči statu quo, nehledě na jeho pomalý rozklad. Chápu ale deziluzi liberálních kádrů, jimž umírá starý dobrý svět, a oni v této geopolitické metamorfóze tápají jako slepci ve tmě. Nuže, ponechme si alespoň kapku naděje; vždyť ta se krčila i v Pandořině skříňce, kterou v souvislosti s útokem na Teherán otevřeli Donald Trump a Benjamin Netanjahu.

Americký prezident Donald Trump už pochopil, že jeho a Netanjahuova agrese proti Íránu nejde podle plánu. Přitom izraelský premiér vlákal svůj americký protějšek do války s Teheránem, pokud bereme vážně slova šéfa americké diplomacie Marca Rubia. Tato slova ostatně potvrzuje třeba John Mearsheimer. Netanjahu, který více než 30 let budoval kariéru na volání po tažení proti Íránu, prezentoval Washingtonu Írán jako oslabenou zemi a kolaps režimu jako otázku několika dnů.

Jenže stav amerického hospodářství a letošní průběžné volby do Kongresu přirozeně vrásky na „Bibiho“ čele nedělají. A u izraelských činitelů nehledejme žádnou logiku (to přirozeně platí i pro oranžového histriona v Oválné pracovně), jelikož jedna z možných příčin agrese tkví ve fanatickém náboženském sionismu a evangelikalismu. Biblická vize Velkého Izraele sahajícího od Eufratu až po Nil ostatně už není fanatickým excesem, když ji v modifikované podobě akceptuje i umírněný izraelský opozičník Jair Lapid, ale reálným konceptem. A křesťanský sionista a zároveň šéf Pentagonu hovoří pomalu jako posel Apokalypsy. A rozhodně není sám.

Trump si proto nepřeje dlouhotrvající válku, aby se rozkol uvnitř MAGA ještě více neprohloubil. Kdyby Demokratická strana po listopadových volbách získala většinu v obou komorách Kongresu - což se podle mého mínění stane tak jako tak - házela by vidle do Trumpova mixu agendy Projektu 2025 a neokonzervativních výbojů v zámoří. A mějme prosím na paměti Trumpovy neskrývané snahy o udržení moci i po jeho možné prohře v prezidentských volbách v roce 2028.

Avšak sám Trump se před pár dny chvástal, jakých impozantních úspěchů dosáhla americká armáda a námořnictvo v Íránu a že válka by už nemusela trvat dlouho. Jedná se samozřejmě o další z plejády Trumpových kouzelnických triků, neboť hlavním důvodem jsou stoupající ceny plynu a benzínu u amerických čerpacích stanic. Jenže my v tuto chvíli vůbec nevíme, jak dlouho bude uzavírka Hormuzského průlivu trvat, pokud zbraně v brzké době neutichnou.

Co se dynamiky a progrese válečného konfliktu v Íránu týče, karty jsou paradoxně v rukou íránských ajatolláhů. Teherán z pochopitelných důvodů odmítá jakkoli dlouhé příměří, které by bylo pouze oddechovým časem pro doplnění americko-izraelského vojenského arzenálu a restart agrese s obnovenou zuřivostí. Zatímco USA a Izrael zaútočily na islámskou republiku z čiré imperialistické nadutosti, íránský režim bojuje o holé přežití a nemůže se tedy uchýlit k plánovacímu a operačnímu chaosu. Navíc Teheránští se už podruhé nechali ukolébat diplomatickou vějičkou, již na něj jeho nepřátelé nachystali.

Vojenský potenciál včetně klíčových interceptorů Spojených států a Izraele je do velké míry limitován, jak ukázala loňská dvanáctidenní válka. Čas je proto největším aktivem Teheránu. Zásoby íránských balistických střel a dronů a schopnost je produkovat mohou být mnohem větší, než předpokládají americko-izraelští plánovači, když Írán ve své baráži neustává. Teherán zprvu odpaloval střely výroby staršího data, aniž by ke slovu přišly moderní hypersonické střely. Nicméně už nyní arabští klienti pomalu chápou, že americké vojenské základny a instalace na jejich území jejich bezpečí nezaručí, ba právě naopak. Koneckonců tyto základny slouží USA primárně jako projekce vojenské síly Spojených států v západní Asii.

Vzhledem k extrémní vojenské cenzuře Izraele o škodách způsobených íránskými střelami a drony v Tel Avivu a na dalších strategických lokalitách v Izraeli se můžeme domnívat, že destrukce bude obrovská.

Teherán tedy hraje o čas a nemíní pokleknout před Nerem z Washingtonu a doufá, že z protahovaného konfliktu vytěží co nejvíce. Patrně sází na příčetnost Trumpa a spol., že nenechají americkou ekonomiku napospas trvalé recesi, a nakonec pochopí smysl konstruktivního dialogu jdoucího ke kořenům celé krize. Americko-izraelský útok totiž odpor teheránského režimu nezlomí, pokud Američané a Izraelci do Íránu nevyšlou pozemní jednotky. A to je prakticky vyloučeno. I kdyby totiž Írán vystřílel veškerý svůj balistický arzenál, změnu režimu nelze uskutečnit bez vyslání stovek tisíců (nebo spíše více než milionu) vojáků okupační pěchoty. A k tomu nikdy nedojde. Jenže jsou tu ještě jaderné zbraně...

Ať tak či onak, ilegální americko-izraelské útoky cílí nejen na raketová sila a další vojenské objekty, ale i na civilní infrastrukturu, kde se agresoři dopouštějí ohavných válečných zločinů, decimace obydlí, škol a nemocnic a ekologických zvěrstev. Sám Pete Hegseth v souvislosti s bombardováním Íránu hovořil o odložených rukavicích. Jeho progenocidní projev zůstane navždy uchován v historických análech, aby tak sloužil jako cenné dokumentační vodítko během postupného rozkladu Impéria.